Dokonalá svoboda

Autor knihy: Maria Calasanz Ziescheová
Nakladatelství: Nakladatelství Portál

Říká se, že svoboda každého člověka končí tam, kde začíná svoboda jiného člověka. Takto chápaná svoboda je ale spíš možnost dělat si, co se mi zachce, na mém vlastním písečku. A vlastně bere svět jako pískoviště rozdělené na spoustu separátních ohrádek, z logiky věci nepříliš velkých. Tohle má být svoboda, která nám přinese štěstí?

Postava Heřmana z Altshausenu nám v této historické povídce ukazuje, jak jinak můžeme chápat a prožívat svobodu. Mnich z opatství na ostrově v Bodamském jezeře, navíc ochrnutý, poznamenaný utrpením, odkázaný na pomoc druhých - to není zrovna snadná startovní pozice pro šťastný a svobodný život.

Heřmana přinesl do opatství Reichenau jeho otec šlechtic jako malé ochrnuté dítě. Když Heřman dospíval, musel své ano Bohu bolestně vydolovat ze svých plánů a touhy být jako ostatní. Až se otevřel Boží lásce a přijal svoji nemoc, která jej vydělila ze společenství ostatních mnichů, mohl začít rozvíjet i svoje mimořádná obdarování v oblasti ducha novým způsobem.

Kdo jsme my, abychom se směli k tobě přiblížit, Nejvyšší? Jsme vesměs ubozí, hříšní lidé. Před tebou neplatí žádný vnější vzhled osoby, žádná krása a síla těla. My všichni bychom byli tmou, kdybys nám nedaroval jiskru z nekonečného moře svého božství, ty, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha.

Musíme každý den na sobě svou oběť vynutit. Ty znáš naši slabost a lenivost. Ale jestliže řekneme své Ano, pak nás tvá milost ponese, pak v nás bude tajemná radost, nadpřirozená radost, že jsme byli nalezeni hodnými tvého kříže.

Opat Berno rozpoznal hloubku a citlivost jemné chlapcovy duše a sám se ujal jeho duchovního vedení, aby Heřman nezahořkl. Také hluboký vztah s matkou byl pro Heřmana důležitý. A student Bertold, věrný pomocník, pečuje o Heřmana citlivě, aby ten necítil svoji bezmoc jako ponížení. Přesto není pro Heřmana život mrzáka mezi zdravými, často z neznalosti necitlivými mnichy snadný a příjemný. Když dostal ošetřovatel Ekkerhard rozkaz vyvézt magistra Heřmana na čerstvý vzduch, dopadlo to tak, že se Heřman ocitl opuštěný v bouřce ve vodě na kraji jezera. Zachránit jej přiběhl právě student Bertold.

„Vy jste se nebál, když jste stál ve vodě a kolem vás to bouřilo?“ Dobrý Bertold nechápe, že by se tak ptát neměl. Mnich se usmál. Občas se mezi listím ukázal kousek nebe.

„Bál jsem se, až mi napadlo, že k tomu vlastně nemám důvod. Víš, Bertolde, tak je to vždycky. Když vidím sebe, svou omezenost, slabost a zdlouhavost, bojím se. Mohu od sebe očekávat něco dobrého? Mohu si dát jistotu a bezpečí? Když vidím kolem sebe dobré a svaté lidi, cítím se trochu skryt, v bezpečí. Ale vždy jsem si vědom toho, že ani nejmilejší a nejlepší lidé nejsou spolehlivou oporou. Kdybych totiž stavěl jen na nich, žil bych v ustavičném strachu, že je ztratím. Proto obracím svůj pohled na našeho Pána. Kdo ho hledá v lásce, ztratí bázeň a strach. … Směřuji k Bohu a Bůh je láska.“

Zavřel oči, jako by chtěl usnout. Student odpočíval tiše v trávě a přemýšlel o tom, co slyšel. Nemůže pochopit, jak může být člověk tak podivuhodně skrytý v Bohu. Ale otci Heřmanovi věří, věří mu, že je svobodný a hluboce šťastný.