Chci, abys byl

Autor knihy: Tomáš Halík
Nakladatelství: Nakladatelství Lidové noviny

Miluji: chci, aby byl.
(Výrok připisovaný sv. Augustinovi)

Zatím poslední ze série knih, které Tomáš Halík již několik několik let každoročně pravidelně vydává, se věnuje tématu lásky, lásky k Bohu. Autor sám říká, že jeho kniha není určena těm, kteří mají ve všem jasno a jistotu. Domnívám se, že pokud s odvahou i pokorou i oni tuto knihu přečtou, hrozí jim možná "polojasno" v jejich jistotách, zároveň se jim však otevře větší rozhled a získají více pochopení pro ty, kteří jejich jistotou neoplývají. Ostatně život je cestou k Bohu, kdy netušíme, co nás za nejbližší zatáčkou čeká a jen touha a láska k Cíli cesty nás může vést i v okamžicích, kdy je cesta rozbitá či Cíl se ztrácí v podrostu. Při čtení knihy jsem zažíval chvíle nadšení, kdy se mi chtělo křičet: „Takhle, takhle přesně to cítím“ i chvíle nepříjemného zjištění, že potrefeným jsem možná ... asi ... právě ... určitě i já. A jsem přesvědčen, že při dalším čtení, by mě oslovily jiné myšlenky, kterých jsem si tentokrát nevšiml. V závěrečné kapitole se pak Halík vyznává ze svého vztahu k často citovanému filozofu Nietschemu slovy :
Právě on mne naučil, že veliké myšlenky zasluhují mít veliké nepřátele a že nepřátelům mnohdy vděčíme za víc než potlesku přátel. Přeji mnoho podnětů při čtení této knihy i odvahu a vytrvalost, alespoň něco přenést do života.

Nehraje náboženství v našem světě dobrou a důležitou roli už tím, když v bezcitném světě uchovává pramen toho, co s jeho bezcitností ostře kontrastuje, nebo alespoň udržuje otázku a žízeň po tomto prameni?

Možná, že ti, kteří jsou zcela pevně přesvědčeni o Boží existenci, ať už své náboženské jistoty zdědili po předcích, narodili se do prostředí, v němž je takříkajíc sáli s mateřským mlékem, anebo k nim dospěli cestou osobní konverze, se domnívají, že ona touha po Bohu, ono „chci, abys byl“, už pro ně nemá význam. To, co tu píšu, považují snad za užitečné pro začátečníky, kteří ještě hledají, kteří jsou nanejvýš v předsíni víry, zatímco oni jsou už dál, už nalezli a mají už odměnu, pevné místo ve vnitřní svatyni církve a víry.

S tímto pojetím náboženství vášnivě nesouhlasím. Víra, která se domnívá, že už nepotřebuje plamen touhy, je mrtvolně chladná, domnívá-li se, že už se nepotřebuje vydávat na další cestu hledání a tázání, je ochromená. Pokud náboženské přesvědčení neobsahuje vášnivé přisvědčení, pokud ono „vím, že jsi“ už není oživováno touhou lásky, oním „chci, abys byl“, pak se víra mění v ideologii. Ztrácí tím svou nezaměnitelně kořeněnou slanou chuť, k ničemu se už nehodí, jen aby byla vyhozena ven a lidé po ní šlapali. A oni to také často a rádi (a právem) dělají.
Ještě jednou: o tom, zda jsem skutečně, existenciálně věřící či nevěřící, zda jsem otevřený pro Boha a jeho lásku, či vůči ní uzavřený do zvrácené sebelásky, nerozhoduje to, co si myslím o Boží existenci, nýbrž to, zda bytostně chci či nechci, aby Bůh byl. Bůh na tom nezávisí, má spása však patrně ano.

Ježíš lásku k Bohu podstatně propojuje s láskou k bližnímu. A právě tím ji „uzemňuje“, hlouběji zakořeňuje v každodenní realitě života. Kdybychom se příliš chtěli rozplynout v romantické sentimentalitě nebeské lásky“, je tady před našimi vraty náš bližní. Někdy tu stojí či leží velmi nevhod, jako ten přepadený z podobenství o milosrdném Samařanovi, který překáží a zdržuje lidi spěchající z chrámu, kde si splnili své náboženské povinnosti. Ježíš však právě tímto podobenstvím, jimž v evangeliu bezprostředně doplňuje a vysvětluje dvojpřikázání lásky, učí, že cesta, na níž ve zbožném spěchu překračujeme bolesti a potřeby druhých lidí, k Bohu ve skutečnosti nevede.

Je dobře, že se z křesťanství dnes vytratil strach z pekla. … Daleko zdravější mi připadá zbožnost, vyjádřená v jedné staré české kostelní písni: „Bože, k tvému milování/ žádný strach mne nedohání … Byť nebylo pekla nebe,/ přece bych miloval Tebe“.

Představa Boha jako nevyhasínající paměti, uchovávající pravdu minulých věcí, mi pomohla překonat jeden zvláště tíživý rys bolesti při ztrátě blízkých, že totiž s nimi odchází do nevýslovna kus mého života, naší společné paměti; že to, na co s nimi už nemohu společně vzpomínat, od této chvíle je už skutečně ztraceno. „Milovat, to znamená říci milovanému: Ty nezemřeš,“ napsal Gabriel Marcel. Zapomenout na toho, koho jsme milovali, ať zemřel nebo někde žije, znamená vydat ho smrti. Neumět zemřelého „pustit“ znamená odmítnout předat ho Bohu; prozrazuje to, že naše láska k němu byla a stále je příliš majetnická a že musí teprve dozrát do podoby lásky darující. Vzpomínat na zemřelého v modlitbě znamená nalézt ho v Bohu a uvádět sebe i jeho do nezrušitelného míru, znamená to zakusit, že i onen kus života, který jsme spolu prožili, je teď ve věčnosti, v nevyhasínající paměti. Ještě žiji, ale tím, co jsem prožil s tím, který mě předešel na věčnost, už jsem ve věčnosti. Tím, že stárnu a moji přátelé odcházejí, můj život nechudne, ale pomalu se kousek za kouskem stěhuje do oné dimenze, která život zde rozhojňuje a rozšiřuje o dimenzi nepomíjejícího. Má smrt jen dokončí onen exodus, který se děje neustále a který mi rozloučení s blízkými opakovaně připomíná.

Co bude po smrti, je už teď, vyplývá z předešlé úvahy. Co bude po smrti, věčnost, je už teď – a jsou chvíle, kdy se s ní můžeme setkat už v tomto životě.

Ano, silná láska … je už vždy svým způsobem smrtí. … Láska je smrtí ega, malého já, které se spojuje s „jádrem člověka“ a skrze tyto dveře vchází do věčnosti. Během života jsme z těchto okamžiků, z tohoto dotyku věčnosti, vraceni stále znovu do roztříštěnosti času, do toho, co někdy bylo, jindy je a zas jindy teprve bude. Avšak jednou se už nebudeme muset vracet. Jednou už budeme plně a trvale prostoupeni tím, co už nyní a navěky jest.