Čao Niku

Autor knihy: Marie Holková
Nakladatelství: FIBOX

Každý pořádný svatý je nejprve pořádným křiklounem v peřince. Jinak to nebylo ani u malého Nika. Příběh začíná v polovině 19. století na italském venkově v kovárně v Osadě Svatého Jana. Statný kovář Savio dnes nepracuje, sedí na stoličce, s rukama sepjatýma. Očekává do domu požehnání, jak povídá cizinci, který projíždí kolem a potřebuje podkovu pro koně. Dnes by možná musel vysvětlovat, co myslel tím požehnáním, ale cizinec popřál kováři, aby měl syna a byl s ním šťastný. Než byla podkova připevněna, byl malý Nik na světě a ještě téhož dne byl v místním kostele pokřtěn.

O dva roky později se Nik s maminkou a tatínkem stěhovali do Murialda blízko Kastelnuova. Tady prožíval svoje dětství s kamarády Toniem, Beppem, Menikem a dalšími. Tady si také vyšlapal cestičku do kostela a k ministrování. První, kdo jej uváděl do života s Bohem, byla jeho maminka.

„Maminko, proč ti vojáci utekli do lesů?“
„Už nechtěli poslouchat své důstojníky.“
„A proč nechtěli?“
„Člověk raději poroučí, než poslouchá“. Nik chvíli mlčí, pak překvapí maminku otázkou zcela nečekanou.
„Ježíšek také nerad poslouchá?“
„Ale Niku, Ježíšek svého nebeského Otce tak poslouchal, že když byl velký, šel dobrovolně zemřít za nás na kříž.“
„Tak když byl Ježíšek poslušný, já chci být také,“ rozhodl se Nik.

Muži si dětského žvatlání s matkou příliš nevšímají, ale Brigita cítí dojetí. Odkud se v tom malém stvořeníčku bere tak správné poznání a tolik dobré vůle? Ve své prostotě si matka neuvědomuje, že její vlastní slova, skutky, ba i myšlenky působily na duši Nikovu nejen teď, ale už dávno před tím, nežli se narodil.

Když Nik povyrostl, setkal se s donem Boscem. Požádal jej, aby mohl být přijat mezi jeho hochy do oratoře.
Don Bosco četl z Nikovy modlitební knížky:
Raději smrt, než hřích.
„Pěkně sis to Niku napsal. Ale dodržet takové předsevzetí není lehké.“
„S pomocí Boží mi to dosud šlo.“
„Myslíš, že vytrváš i do budoucna?“
„Don Cugliero říká, že Bůh vyslyší každého, kdo prosí o duchovní poklady. Prosím o to denně. A vy mi pomůžete, abych vytrval, že ano?“

Kněz byl chlapcovými slovy překvapen. Postavou i obličejem vypadal Dominik ještě dětsky, ale vnitřně byl zralejší než některý dospělý člověk. Don Bosco bezděky své myšlenky ukončil hlasitým závěrem: „Je to zřejmě prvotřídní materiál, výborná látka.“ Usmál se na Nika, který na něj hleděl nechápavě. „Abys rozuměl, Niku, mám na mysli látku, ze které by byly krásné šaty pro Pana Boha.“
Nik pochopil.
„Já vím, co jste měl na mysli, done Bosco. Já jsem tou látkou, že ano? Tak vy buďte krejčím. Vezměte mě s sebou do Turína a tam ušijte z mé duše ty pěkné šaty pro Pána Boha.“

Příběh o tom, že svatost především znamená mít rád Pana Boha, je napsán krásnou češtinou a pro děti velmi srozumitelným a přitažlivým způsobem.