Zdálo se, že Bůh je lhostejný

Autor knihy: Adam Drda
Nakladatelství: Radioservis

Adam Drda : Zdálo se, že Bůh je lhostejný ( Radioservis 2013 )
Autor předkládá osm příběhů lidí přeživších koncentrační tábory a jeden příběh potomků oběti protižidovského procesu v 50-tých letech. Záznamy těchto událostí byly zdokumentovány v rámci projektu Paměť národa a společně s dalšími jsou k dispozici na internetových stránkách www.pametnaroda.cz. Otřesné čtení o lidské nelidskosti, krutosti, sobeckosti a lhostejnosti, které nemůže nechat nikoho klidným. Přesto tak rádi zapomínáme, neslyšíme a mnohdy ani vědět a vidět nechceme.


Autor v úvodu připomíná:

Českým symbolem nacistických zvěrstev jsou Lidice, jejichž osud zná každý školák. Ale kolik lidí ví, že v noci z 8. na 9. března 1944 byly v osvětimských plynových komorách zavražděny téměř čtyři tisíce Židů z terezínského rodinného tábora a že to byla největší masová vražda československých občanů za druhé světové války? Historik Michal Frankl to před pár lety pojmenoval: „Pozoruhodné je především to, že tragická historie českých Židů v Osvětimi není počítána k pronásledování Čechů.“


Antisemitismus ovšem není něco, co přichází až s fašistickým Německem – viz. např. známá Hilsneriáda na zač. 19. století. Autor k tomu podotýká:

… český antisemitismus nepředstavuje jen nacistický import. Objevuje se již dva týdny po mnichovské dohodě, nikoli až po okupaci. Už 14. října 1938 vydaly odborové organizace českých právníků, inženýrů, lékařů atd. memorandum, v němž žádaly: „ aby pro budoucnost vůbec nebylo přípustno v zájmu nejdůležitějších statků národa, aby povolání lékařská, právnická a technická byla vykonávána Židy“.

Ferdinand Peroutka, legenda české žurnalistiky, psal 22. února 1939: „…Každý organismus se brání otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu…“ A k pronásledování Židů v Německu: „kdybychom my byli prožili něco podobného, patrně i my bychom cítili v židovské otázce ohnivěji.“


A ani po válce nebyla situace lepší – viz. např. pogrom v září 1945 v Topolčanech na Slovensku.
Autor opět uvádí:


Dokonce ani po válce nebyl cit vůči židovským navrátilcům silnější. Nejde jen o počty přeživších, jimž po návratu z lágrů čeští sousedé upřeli ukrytý majetek, ale i o oficiální představitele, třeba o Edvarda Beneše, prohlašujícího v roce 1946: „Všem Židům, kteří o to požádají, musí být povoleno vystěhování do Palestiny. Ti, kteří se odmítnou vystěhovat, se musejí zcela asimilovat s národem, v němž se usadí. Pokud se neasimilují, budou v hostitelském státě žít jako cizinci.“


A nemysleme si, že je dnes situace lepší. Stačí vzpomenout výrok občany zvoleného „demokrata“ Mirka Topolánka na adresu tehdejšího premiéra Jana Fischera. A protože židů už je pomálu, lze najít nějakého dalšího adepta: cizince, „nenažranou církev“, Roma, bezdomovce nebo zapáchajícího občana v městské hromadné dopravě. Místo, abychom řešili, proč nemá práci, domov, možnost se umýt či jak vrátit ukradené, budeme raději vyhánět z tramvají, odebírat sociální dávky a poukazovat na všechny možné chyby druhých. Protože MY jsme přece DOKONALÍ.

Ostatně v nedávné prezidentské kampani stačilo zahrozit návratem potomků mnohdy nelidským způsobem vysídlených Němců a bylo rozhodnuto. A byli to samí „slušní“ lidé, kteří na to slyšeli.