Ahoj lidi ! Jmenuju se Hannah a je mi 31 let. Chci Vám napsat, že Bůh je DOBREJ !!! Je tak DOBREJ !!! A miluje nás. Miluje lidi nevýslovnou láskou.

Já jsem to mohla zakusit sama na sobě. Přesto, že jsem vyrůstala v křesťanské rodině a rodiče mi od malička vštěpovali základy křesťanství a víry, zkusila jsem, co je to dostat se až na dno.

10 let jsem byla mimo Boží autoritu. Od svých zhruba 18let, do 28 jsem na vlastní kůži zkusila, co je to život bez Boha. Do té doby jsem věrně chodila do Církve a byla jsem aktivní v mládeži. postupně jsem se vzdalovala obecenství věřících lidí. Začala jsem žít dva životy. Jeden doma ve vzorné křesťanské rodině a ve sboru věřících lidí a v mládeži. Druhý život byl ve škole, v kavárně Slavia v Praze, s partičkou bohémů, filosofů a kumštýřů. Kouření, alkohol a postupně i experimenty s tvrdýma drogama.

Ze začátku jsem ještě navštěvovala společenství křesťanů. Ve 21 letech jsem se vdala. Skoro ze dne na den. Prostě už jsem potřebovala vypadnout z rodiny, kde jsem se čím dál méně cítila doma. Doma jsem byla v hospodách a v barech. Na jednom mejdánku jsem poznala mladého inženýra a tak jsme se vzali. Přestala jsem do Církve chodit úplně. První manželská nevěra. Prolomená stavidla a už se to semnou vezlo. Manžel na mně čekával do rána doma a já jsem kalila se svejma kámošema po barech a po klubech. Pořád jsem neměla dost. Klesala jsem hlouběji a hlouběji. V srdci jsem nikdy nepřestala jaksi věřit, že Bůh existuje. O tom jsem asi nikdy nepochybovala, ale Bůh mně přestal zajímat. Prostě jsem se plně vydala do života - jak jsem si myslela. Budu si užívat! Moje heslo bylo: "Život je jeden z nejkrásnějších!" a to jsem pořád hlásala a demonstrovala. Demonstrovala jsem to jak se dalo. A tomu pravému Životu jsem se vzdalovala a vzdalovala. Moje vnitřní žízeň a vyprahlost byla s každým douškem piva a s každým vypitým panákem alkoholu větší a větší. Stravovala mně ta touha po opravdové svobodě. Po čtyřech letech manželství jsem se rozvedla. Manžel si rozvod nepřál. Miloval mně i přes mojí nevázanost. Rozvedli nás na první stání. Děti jsme neměli, žádný velký majetek také ne, tak co řešit?

Já jsem v té době už žila s jedním známým fotografem. To bylo asi tak v roce 1995. To bylo to pravé. Totální bohémskej život v ateliéru. Společnost kumštýřů a intelektuálů. Každý večer byl v ateliéru, kde jsme bydleli mejdan. Pořád se tam střídalo spousta zajímavých lidí a já jsem myslela, že to je ten pravý život. Do té doby, než jsem se jednoho dne probrala na psychiatrii. Projevily se následky mého dvojakého života. Člověk není stavěný na to, aby dlouhodobě žil dva životy. Já jsem pořád vnitřně toužila po Bohu, ale navenek jsem si chtěla užít. Myslela jsem si, že křesťanský život je nuda, nuda, šeď, šeď. Že bych byla o něco ochuzená a to věčné nesmíš a musíš už jsem nechtěla snášet.

Vrhla jsem se do velkého světa a myslela jsem si, že v tom svojí touhu po Bohu utopím. Z psychiatrie mně dostala po 6 týdnech moje maminka, která mně tam našla v úplně zuboženém stavu. Bylo to v době, kdy jsem se rodině vyhýbala a kdy bylo normální, že jsem se jí třeba 2 měsíce neozvala. Měla o mně strach a začala po mně pátrat. Našla mně na psychiatrii, přikurtovanou k posteli, skoro v bezvědomí, předávkovanou léky a úplně mimo realitu. Vzala si mně na revers domu. Ležela jsem u našich v posteli a maminka mi loupala a vypeckovávala hroznové víno, abych mohla vůbec něco pozřít. V hlavě jsem měla zmatek. Nemohla jsem jíst, chodit, ani sedět. To byl následek předávkování neuroleptiky. U pusy jsem měla slinu a celá shrbená jsem se klepala. Věděla jsem, že tohle není to, po čem jsem tolik prahla. Že takhle to nesmí skončit. Pořád jsem měla odpor ke všemu co se týkalo Boha a jméno Ježíše ve mně vzbuzovalo pocity na zvracení.Jak se mi udělalo trošku lépe utekla jsem od našich zpátky k mému fotografovi. postupně jsem se dostávala z nejhoršího a zase začaly kalby a mejdánky. Tentokrát ale s ještě větší touhou po naplnění. Poprvé jsem zkusila Kokain. Pak párkrát PCP. Dostala jsem práci ve velké reklamní společnosti jako produkční a otevřel se mi svět businessu. Pak jsem si založila vlastní reklamní studio a utápěla svojí touhu v práci. Od rána do večera. Svátky i všední dny. Prachy! To je to, co naplní můj život a co mi přinese tu pravou svobodu. Když budu bohatá, tak mi nic nebude chybět a budu opravdu šťastná. Tak jsem dřela a vydělávala peníze. Image, značkové modely, veletrhy, reklamní kampaně, klienti a business párty. Pozvánky na akcičky pro vybranou společnost. VIP karty na párty a zlaté karty od účtů. Tak a teď mám opravdu to, po čem jsem vždycky toužila. Velká Hannah to dokázala! To jsem si myslela do té doby, než jsem se jednoho dne probrala na psychiatrii. Ne, to není vtip, ani překlep. Prostě toho na mně bylo moc. Práci, kterou za normálních okolností dělá tým lidí jsem zvládala sama. S fotografem už jsem se rozešla a bydlela jsem sama v bytě s obrovskou terasou a výhledem na Prahu. Můj mozek ten nápor nezvládl a odletěl si kamsi do neznáma. Do jiné reality, po které jsem pořád podvědomě toužila. Tentokrát jsem se dostala do Bohnic a pobyla jsem si tam měsíc. Narozdíl od minulé léčebny, tady byli zkušení terapeuté a po měsíci jsem z Bohnic odcházela po svých. Firmu se mi nějak povedlo udržet, ale přišla jsem o nejdůležitější klienty. Nakonec jsem to neutáhla a firmu zavřela. Opustila jsem luxusní prostory kanceláří v podkroví v Dejvicích a přestěhovala jsem si počítač a šanony (tedy vše co mi z celé firmy zbylo) domů. Dělala jsem malé zakázky. Reklamní letáky a různé drobné práce, které mi sotva vydělali na nájem a na jakés-takés živobytí. Nechtěla jsem slevit ze svého standardu a peníze se rychle rozkutálely. V branži se rozkřiklo co se semnou stalo a přestala jsem být vítaným hostem na VIP párty a na business večírcích. Sama jsem o to přestala mít zájem. Najednou jsem viděla tu přetvářku, to bahno a všechnu tu špínu tohohle světa. Začala jsem volat k Bohu.

Uviděla jsem všechnu tu nesmyslnost mého života. Tu marnou snahu naplnit svůj život něčím jiným, než Jeho milostí a láskou. Mohla jsem uvidět že to byla Jeho milost, že mně vždycky zastavil na mojí cestě od Něj pryč. Najednou jsem mohla vidět Jeho ruku v mém životě a Jeho mocné vedení i přes mojí vnitřní vzpouru. Tolik mně miloval, že nedopustil, abych si k Němu úplně zavřela dveře. Bůh je věrný! I když my jsme nevěrní, On zůstává věrný. On neřekne k našemu životu dost. On nad námi neláme hůl, ale čeká, až my k Němu přijdeme a začneme k Němu volat. A tak Bůh slyšel i mně. Dnes mám všechno. Hledám na prvním místě Jeho Království a Jeho spravedlnost a VŠECHNO ostatní je mi přidáno. Můj poklad je v Nebi. Moje srdce je plné radosti a pokoje, který nemůže dát tento svět, ale který mi ani nic z tohoto světa nemůže vzít. Je to pokoj a radost, který pramení přímo od trůnu Božího a z Jeho Ducha. Dává mi moudrost i krásu. Od Něj mám všechno a já patřím Jemu. Miluju Boha a miluju Ježíše. Drahý Pán Ježíš na kříži vzal na sebe všechnu tu špínu mého starého života a všechno je to přikryté Jeho svatou krví. Vím, že před Bohem jsem od všech těchto věcí ospravedlněna.

Píšu to jenom proto, abych povzbudila ty, kteří mají své drahé, nebo blízké třeba v podobné situaci. Bůh je mocný vytáhnout z moci temnosti každého. Vytrvejte na modlitbách za tyto lidi. Nevzdávejte to! Bůh to s námi nikdy nevzdá a my bychom to měli vzdát? Ne!!! Bojujte na modlitbách za tyto ztracené, milované lidi, kteří se odvrátili od té jediné Pravdy a kteří sešli z té jediné Cesty do Věčnosti a do Věčného odpočinutí u Pána. Od té nesmírné radosti v Jeho přítomnosti. Milujte je! Láska je ta síla a ta moc, která láme pouta a přikrývá množství nepravostí. Nepřestaňte ty lidi milovat a prokazovat jim lásku. Ježíš je vítěz a Jeho Království je tady mezi náma. Jenom otevřít oči a vidět to! Bůh Vám všem žehnej! :o))))))) Teď už vím, že: "Život s Bohem je jediný nejkrásnější"