Dne 9. září 1997 navštívil Brno Daniel Ange, známý francouzský kněz, misionář, autor mnoha knih pro mládež a zakladatel evangelizační školy “Jeunesse-Lumiére”. Daniel Ange také poskytl diecéznímu centru mládeže rozhovor, který vám zde přinášíme.

Po skončení společného setkání na Petrinu jsme (DCM) mu položili otázku:

Zde je jeho odpověď:
    “Myslím, že to, co je pro mladé na křesťanství nejpřitažlivější, je setkání s jejich vrstevníky, naplněnými radostí z Boha, radostí z víry. Vidět, že víra v Krista činí člověka šťastným, že to není nic smutného, ale přesně naopak. Potkávat mladé překypující radostí ze života a přitom úplně normální. Takové, kteří neutíkají ani před přirozenou radostí tohoto života. Víra nám vůbec nemá bránit mít radost z hudby, sportu, poznání, nemá nám bránit v lásce, v prožívání zamilovanosti, zásnub, manželství nebo jiného životního povolání... právě naopak: toto naše štěstí má být zakotveno v přítomnosti Ježíše Krista v našem životě. Při nedávném Světovém setkání mládeže v Paříži mě velice oslovila skutečnost, že desetitisíce mladých Francouzů se rozhodly přijet do Paříže až na poslední chvíli - poté, co se v jednotlivých diecézích Francie setkali s mladými z jiných zemí na jejich cestě do Paříže, kteří je strhli svým nadšením a radostí, jež z nich vyzařovala.
    Dalším velkým svědectvím je život křesťana, žijícího ve skutečném a intimním přátelství s Ježíšem. Takový člověk prožívá pokoj a radost dokonce i v těžkostech a utrpeních. Vůbec přitom nemusí jít o nějaké velké vnější projevy radosti. Jedná se zde o pokoj, který zůstává kdesi v hloubi srdce, a to dokonce i na kříži. A to je věc, která dnešní mladé velice oslovuje.
    A nakonec - jistota věřícího při pohledu do budoucnosti. Neznámá budoucnost přestává nahánět strach a nejistotu při vědomí, že je cele v rukou našeho milujícího Otce. To platí dokonce i tváří v tvář smrti, která již není “betonovou zdí”, ale je prozářena světlem Kristova zmrtvýchvstání. Je to světlo, které naší životní cestě dává jistotu i správný směr. I to je silné svědectví pro dnešní mladé, tak často žijící jen pro přítomný požitek.
    Uvědomme si, jak zoufale dnešní mládež potřebuje svědectví každého z nás, aby objevili toho, který jediný je Cestou, Pravdou a Životem!”

Co naopak mladým dneška brání v přijetí víry?

Je to opak toho, co jsem již řekl: křesťané, kteří všude chodí s obličejem jako na pohřbu... To je skutečné protisvědectví! Velkou překážkou je také nejednota křesťanů. Dalším problémem dneška je nesmírný výběr duchovna na každém kroku - tak jako v supermarketu je “k mání” vše. Agresivní jsou samozřejmě především různé sekty, New Age, okultismus a podobně. Mladí se těžko orientují, nevědí, kde hledat skutečnou pravdu. Překážkou je i “práce” médií, která vytvářejí kolem velké části mladých jakousi “pornosféru”. Z této pasti nečistoty a pornografie se velice těžko uniká...
    Naopak - křesťanství mladé neodpuzuje svou náročností. Vidíme, jak mnoho mladých lidí je pohlcováno nejpřísnějšími sektami. Je pravda, že jsou pohodlní, ale zároveň touží po opravdovosti a náročnosti. Umějme být k sobě nároční! Je to cesta, která nese plody. To je i moje vlastní zkušenost z let, kdy jsem působil jako misionář ve Rwandě. Žili jsme velice chudě, často jsme zažili hlad a v místních horách i zimu. Ale Pán nám dal za odměnu mnohem víc: stálé radostné vědomí, že je pořád s námi a že nás má rád.
    Mladým dneška se sice vyčítá, že se ženou jen za materiálními požitky, ale každý z nich si vícekrát v životě uvědomí, že to není věc, která ho dokáže naplnit jednou provždy - třeba tváří v tvář smrti. Nedávná smrt princezny Diany nebyla jen senzací. Mnoho lidí se náhle ocitlo před naléhavou otázkou: V čem je tedy smysl života, když ani milióny člověka neudělají šťastným? Co je to smrt? A co potom...?
    V každém člověku je kdesi hluboko ukryta touha po vnitřním naplnění, která se čas od času probudí - tváří v tvář velké radosti nebo třeba i bolesti... Tehdy zjistí, jak jsou ta malá “materiální” uspokojení nedostatečná. Umějme na tuto touhu odpovědět!

Do jaké míry je nepřitažlivost křesťanství způsobena neschopností křesťanů svědčit o své víře?

O některých důvodech jsem již mluvil. Další skutečností je, že často nedokážeme nalézt ty nejlepší prostředky, jak o víře mluvit. A to i na úrovni televize a médií obecně. Politikové a komentátoři se speciálně připravují, aby dokázali svým projevem přitáhnout, přesvědčit... Když lidé vidí někoho, kdo v televizi hlásá radostnou zvěst a je při tom v obrovském stresu, není to příliš přesvědčivé. Je zde i problém slovníku. Málo se zamýšlíme nad tím, jak nevěřícím zpřístupnit základní tajemství víry - příliš často mluvíme o “spáse”, “vtělení”, “vykoupení”, “eucharistii”... a nehledáme slova, kterými bychom tyto skutečnosti bez zkreslení přiblížili.
    Ještě jednou chci ale zdůraznit to, co je podstatné: nejpřijatelnější je evangelium, které je předáváno s vnitřní radostí a především s opravdovou osobní zkušeností s Božím působením v mém životě. Jen takové svědectví oslovuje. Lidé dnes nestojí o teorie o Ježíšovi... Chtějí v nás potkat někoho, kdo svědčí o Kristu jako o tom, kdo patří neodmyslitelně k našemu životu, jako o tom, koho máme rádi, jako o tom, pro koho jsme ochotni dát i svůj život... Pascal jednou řekl: “Lidé věří pouze svědkům, kteří jsou pro svoje svědectví ochotni i zemřít.” A zde je tajemství “úspěchu”: čím více žijeme - hluboce a opravdově - s Kristem, tím je naše svědectví samo sebou věrohodnější a přesvědčivější.
    Vzpomínám si na příhodu, kterou mi vyprávěl jeden můj přítel - pravoslavný kněz: V době pronásledování se v jednom moskevském vězení sešel ateistický intelektuál s prostým člověkem, který byl věřícím baptistou. Mluvili spolu i o víře a ateista křesťana, který uměl sotva číst, snadno “ubil” argumenty. Potom se začal Kristu otevřeně posmívat. Baptista neměl již žádné rozumové argumenty, ale výsměch Kristu ho tak bolel, že se beze slov rozplakal... Bylo to tak opravdové a nestrojené, že to ateistou úplně otřáslo... Když byl později ve vězení pokřtěn, řekl, že tato chvíle ho přesvědčila víc než všechny argumenty.
    I přesto ale nezapomeňme: na evangelizaci bychom se měli všichni - každý svým způsobem - cílevědomě připravovat. Mladí především. I proto existuje v Evropě stále více evangelizačních škol...

Připravil o. Petr Karas pro DCM

Tolik názor člověka, který se setkává s desetitisíci mladých po celém světě.