Ahoj, jmenuju se Alena. Možná se vám můj příběh nebude zdát nijak závratný, ale mě změnil celý život. Vyrůstala jsem v rodině, kde něco jako Bůh téměř vyvolávalo sopečný výbuch. Tatínek ani maminka nejsou věřící a když jsme se já a sestra o tomto tématu nějak zmínili, tak jsme občas dostali i vynadané... Jenomže jak už to tak bývá, zakázané ovoce nejlépe chutná. V knihovně jsme si občas tajně půjčili nějakou knížku, bavili jsme se o tom tajně s babičkou... Do kostela jsme ale nechodili a náš život byl prázdný.

Když bylo sestře sedmnáct let, potkala o pět let staršího kluka. Byl z nábožensky založené rodiny, od malička vyrůstal ve víře a radostné rodině... Sestra s ním začala chodit do kostela a později jsem tam se sestrou začala chodit i já. Pokaždé jsem byla jako u vytržení z toho, co jsem slyšela. Jednoho dne jsem do kostela vydala sama-a byl to ten nejšťastnější den mého života. Nebyla jsem tam už totiž proto, abych rozzlobila rodiče nebo abych doprovodila sestru. Šla jsem tam proto, že jsem to sama chtěla. Bylo mi nádherně. Bůh mne naplňoval svou láskou a pokojem, stávala jsem se klidnější a rozumnější. Sestra se svým přítelem si byli stále bližší a mluvilo se o svatbě. Pak se ale jednoho večera ošklivě pohádali a sestra se s ním chtěla rozejít. Brečela jsem asi půl hodiny v kuse a nemohla se uklidnit. Pak mi kamarádka řekla něco, co mě probralo: "Musíš věřit tomu, že se to urovná." Ano! Jistě. Já musím VĚŘIT! Okamžitě jsem utekla do kaple a modlila se. Aby se všechno urovnalo, oni se uklidnili a přišli za mnou a řekli, že je to v pořádku. Nikdo nevěděl, kam jsem šla. Nevím jak dlouho jsem v kapli byla-snad půl hodiny, snad tři čtvrtě... Pak se ve dveřích kaple objevil sestřin přítel. Podal mi kapesník, protože oči jsem měla ještě stále zalité slzami. Řekl, že jsem mu udělala obrovskou radost a že je vše v pořádku-chápete to?! Nikdo nevěděl kde jsem a... Ráno jsem se probudila a sestra s přítelem seděli vedle sebe, drželi se za ruce a byli už zase šťastní a spokojení...

Bůh v mém životě způsobil mnoho změn, ale tohle byla ta nejlepší. Dnes už je ze sestřiného přítele můj švagr. Jeho rodiče jsou ti nejlepší lidé jaké jsem kdy poznala. Jen díky Bohu jsem poznala, že krása se měří zevnitř, ne zvenku. Prožila jsem mnoho krásného a určitě ještě prožiju. Já i sestra jsme se velice změnili díky působení Boha v našich srdcích. A za to každý den v modlitbě děkuji. Ať vás stále provází Bůh. Pokoj a radost vám všem.

Alena