...o tom, jak jsem ve svých 28 letech potkala Boha? Bylo to jednoho krásného letního dne, kdy jsme moje kamarádka a já cestovaly z Prahy do Budapeště. Jely jsme už několik hodin autem a bavily se o všeličem, převážně o mužích :-). Bylo nám spolu moc dobře a v jedné chvíli naší konverzace jsme narazily na “nemoci” současného světa. Mluvily jsme o zraněné lásce, pocitech viny, ublížení atd. Vzpomínaly jsme na terapeutická centra, která se stávají populárními. V té chvíli mi kamarádka řekla o jednom ze svých rozhovorů s knězem. Byla katolička. Ještě dnes mi znějí v hlavě její slova - řekla: “Bylo to, jako bych mluvila přímo s Bohem”. Znala jsem tuto dívku asi dva roky. Mladá, krásná, inteligentní holka a nějak mi to nezapadalo do mých představ o církvi a náboženství. Z dob, kdy mne maminka vodila s sebou do kostela jako malou holku, jsem si pamatovala jen staré babičky v květovaném šátku, klečící v dřevěných lavicích. Nic víc, snad jen sáček bompar, který maminka brávala, abych tam vůbec vydržela. Přestože moji rodiče byli katolíci, komunistická ideologie udělala za léta školní docházky v mé mysli své.

Jednoho dne jsem se přece jen vydala do kostela, o kterém mi tato moje kamarádka vyprávěla. Po delší chvíli váhaní jsem přece jen sebrala odvahu a vešla do zpovědnice, kterou jsem dosud znala jen z filmů. Po dlouhém rozhovoru s mnichem a poté, co mě přihlásil do kurzu katechismu, jsem se vrátila zpět do kostela. Seděla jsem v lavici a slyšela říkat sama sebe: “Ach Bože, nevěděla jsem, že skutečně jsi.” A to byl můj první, alespoň první vědomý hovor s Bohem. Přestože je tomu teprve rok, dnes si nedokážu představit život bez víry.

Uvědomila jsem si, že jsem měla v životě mnoho příležitostí “potkat Boha”. Proč jsem ho tedy neslyšela? Bůh je stále s námi, ale ne jako člověk. Z lásky dává každému z nás tolik svobody. kolik jen chceme. Víra je velký dar, který můžeme akceptovat jen když se této lásce otevřeme. Pro každého se to děje jiným způsobem. Pro mě to byla slova kamarádky, kterou jsem plně respektovala a důvěřovala jí. Ona svým milosrdným chováním k ostatním lidem svědčila o kráse a pravdivosti Ježíšových slov. Všem ateistům, kteří se ohrazují špatnou minulostí církve, bych přála potkat někoho takového, příklad živé víry.

Můj život se naplnil smyslem. Vždy jsem byla celkem spokojený a veselý člověk. Něco jsem ale postrádala. Cestovala jsem kolem světa, vydělala jsem peníze, učila se nové věci a jazyky, měla spoustu přátel. Co je to však v porovnání s vírou? A tak dnes Bůh je v úplném středu mého života. Ne na jeho okraji a ne pouze když “je čas”, ale stále se mnou. Právě ON je v mém životě nenahraditelný a stálý. Kéž i já sloužím jako příklad jeho lásky.