Jmenuji se Jana a posílám vám všem prostřednictvím internetu srdečné pozdravy z Itálie, konkrétně z Messiny. Jsem aspirantkou kongregace Figlie del Divino Zelo (Dcery božské horlivosti), kterou založil blahoslavený otec Annibale Maria Di Francia (v květnu bude svatořečen). Sestry této kongregace vyučují a starají se o děti, mládeži pomáhají rozlišit povolání k zasvěcenému životu nebo manželství, pomáhají potřebným na misiích. Navíc ke třem slibům – chudoby, čistoty a poslušnosti – skládají čtvrtý – modlitby za kněze podle Ježíšovy výzvy (Mt 9,38; Lk 10,2).
     Ale nyní se chci vrátit k tomu co mi Bůh v životě připravil. Právě na to jsem toužila znát odpověď. Kdo jsem, co je smyslem mého života, co chce Bůh od mne…? Toto byly otázky, které jsem si mnohokrát položila, hlavně když jsem viděla svou minulost. Pak jsem se v roce 1999 zúčastnila celostátního setkáni mládeže na Svaté Hoře. Tam jsem prožila své obrácení skrze odpuštění hříchů ve svátosti smíření. Byla jsem jako Marie Magdalena a s ještě větší touhou jsem hledala Toho, který mě miluje, který dal pro mě svůj život. Ale zároveň je stejně náročný, když ode mne chce totéž – milosrdenství, odpuštění, lásku, pokoru…
     O něco později jsem našla v Bibli verš, který mě oslovil – Iz 45,3. Stal se pro mne příslibem od Boha – ukrytým pokladem je touha milovat. Pak na křižovatce životních cest úryvek žalmu 45,11–12. To bylo potvrzení, kudy se mám vydat.
     Toto všechno jsem prožívala v živé farnosti, v práci, s přáteli i rodiči. Nikdo nic nevěděl, jen můj bratr a kněz.
     Zhruba před dvěma a půl rokem odešel jeden z mých kamarádů do Itálie hledat Boha a tak odpovědět na jeho volání k otcům rogacionistům (mužská větev kongregace). Vyměnili jsme si několik dopisů. V posledním mě čekala odpověď, že i já mohu udělat stejnou zkušenost jako on.
     Začátky? Byla jsem jako Abraham, který poslechl hlas Páně, vyšel ze své země, aby poznal Boha a také kulturu, jazyk, lidi. A stejně jako Bůh pomáhal Abrahamovi, pomáhal i mně svou milostí skrze řádové sestry, kněze. Nyní zde žiji asi jeden a půl roku, brzy mi bude 27 let a za tu dobu se hodně změnilo.
     V čase, kdy jsem byla jedinou aspirantkou řádu, tedy sama se svou mistrovou, mi Bůh byl dobrým Samaritánem. Tím, který uzdravuje, nese mé kříže, trpí se mnou… Znovu jsem si prošla minulostí a nyní mohu říci, že v Božích očích je všechno dobré, opravdu všechno, i náš hřích může Bůh využít pro naši spásu, pro to, abychom více milovali
     Kdyby mi v Čechách někdo řekl, že v budoucnosti budu žít v Messině společně s dalšími deseti dívkami z Itálie, Albánie, Indonésie – nevěřila bych. Totéž se dá říci o momentech našich dní, společně strávených při práci, studiu, v mateřské školce, kam chodíme pomáhat, rozhovorech o rozlišování Boží vůle, sebepoznání, charismatu řádu, v kapli, na venkově… A určitě také lze říci, že mnohokrát začínám znovu mít ráda, být pro druhé darem.
     Jistě byly, jsou a budou chvíle, kdy nechápu, pochybuji, kdy se mi vše hroutí pod rukama. Ale zde jsem se naučila, že i toto je důležité. Nezastavit se, nemít strach, jít stále vpřed s důvěrou a vírou cestou, kterou mi Pán připravil, plnit Jeho vůli, očišťovat srdce, každý den se učit milovat a nikdy nepřestat.
     Bůh mi dal možnost žít zde a já dobře vím, že dary, které jsou od něj, mám používat pro druhé. Ještě mám růst ve spoustě věcí, udělat mnoho kroků vpřed, ale jsem si jista, že na této cestě nikdy nebudu sama – na cestě lásky k Bohu, bližnímu i sobě.