Rád bych se podělil o to, "kterak jsem poznal Boha". Doufám, že budu schopen vyjádřit vše alespoň zhruba tak, jak to cítím...

Jmenuji se Radek (v rodném listě je sice Radovan, ale mnohem raději jsem, když mě lidi oslovuji Radku:), je mi 22 a studuji v Hradci Králové na Univerzitě Fakultu Informatiky a Managementu. Vyrůstal jsem v podstatě ateistické rodině. Pouze babička z mamčiny strany občas mluvívala o "Pánbičkovi", že tam "někde nahoře" sedí a pozoruje nás. Taky jsem až teprve před týdnem zjistil, ze právě babička, mamka i teta jsou všechny křtěné, což pro mě byl celkem šok (vzhledem k ateistické výchově).

Čili jsem vyrůstal (a vyrůstám:) v nevěřící rodině, kde existenci Boha nikdo nepřipouštěl. Když mi bylo asi osm let, rodiče se rozvedli a já žil dál s mamkou. Byl jsem zlobivé dítě, neposlouchal jsem, chyběla mi otcovská ruka, která by mě "srovnala do latě"... Co ze týče Boha, dnes věřím, že byl po celou dobu se mnou a byl mi otcem, jen jsem ho nevnímal. Nevnímal jsem ho, když jsem chodil do školy, když jsem chodil do hudební školy, když jsem dokázal odposlouchat z televize nebo radia nějakou melodii a druhý den ji zahrát na klavír. Nevnímal jsem ho, když jsem začal chodit na střední školu a zakusil svou první lásku. Nevnímal jsem ho ani ve chvíli, kdy jsem dával své první lásce sbohem...

Nevnímal jsem ho dokonce ani tehdy, když jsem potkal svou poslední "životni" lásku. Jak jsem řekl, vyrůstal jsem v nevěřící rodině a mé srdce bylo Bohu na míle daleko... Proto jsem byl velmi zaskočen, když jsem zjistil, ze Ivča (má "životní láska" :), je katolička. Sice jsem postupem času, během svého dospíváni a tříbení si pohledu na svět, začal připouštět existenci určité "nadpřirozené" síly, kterou jsem nazýval osudem, nicméně zjištěni, ze má partnerka je katolička, mě opravdu zaskočilo.

Každopádně byla to ona, kdo mi otevřel oči. Po relativně krátké době jsem s ni začal chodit v neděli do kostela a postupně se naučil mši skoro nazpaměť, naučil jsem se, kdy si mám sednout, kdy vstát, ale dost dlouho trvalo, než jsem byl schopen přijmout na vědomí fakt, že v kostele nejsem "vetřelec". Ostatně, mám-li byt upřímný, toho pocitu jsem se nezbavil až do chvíle, kdy jsem pocítil Boží přítomnost, ale o tom až za chvíli, všechno pěkně popořadě :)

Dva roky jsme šťastně žili, já jsem postupně pronikal do "tajů" křesťanské víry, nejprve z pocitu určité "povinnosti", posléze z vlastního zajmu. postupně jsem zjišťoval, ze víra není nic špatného, zbavoval jsem se jednoho předsudku za druhým (obrázek "ctihodného otce s kolárkem" asi zná každý nevěřící:) Upřímně řečeno, začal jsem do kostela chodit docela rád, byť mě nedělní ranní vstávání občas dělalo potíže :)

Asi před dvěma měsíci se náš vztah s Ivčou radikálně změnil a dá se říci, ze jsme se od sebe odloučili (nemám pro to správné slovo a "odloučili" je asi nejblíž)... Uzavřel jsem se do svého světa, přestal jsem komunikovat s okolím, škola šla úplně stranou, do práce jsem chodil snad jen ze setrvačnosti... Jen do kostela jsem zavítal vždy z vlastní vůle a nejenom v neděli.. Byl tam klid a ticho, tolik potřebné pro přemyšleni... A asi před třemi týdny jsem byl na nedělní mši, a pocítil jsem něco, co jsem do té doby vůbec neznal... Byl to pocit naprosté sounáležitosti, pocit, že v tu chvíli patřím právě tam, kde jsem, tj. do poslední lavice vlevo v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Byl to tak silný pocit, že jsem naprosto nevnímal, co se kolem mě děje, jen jsem hleděl na oltář a v srdci mel úžasný klid a mír...

Bůh si mě nakonec našel a dal mi najevo, že mu na mě záleží, ze mě má rád, se všemi klady i zápory. Od této zkušenosti je můj život prozářený sluncem, i když je venku zamračeno nebo prší. Na základě této zkušenosti z Boží přítomnosti jsem byl schopen se usmířit sám se sebou, přijmout realitu se vším, co přináší. A hodně mi v tom pomohla i Ivča, už jen tím, že mi naslouchala. A byla to ona, kdo mě donutil zajít na děkanství a začít se u Zdeňka Macha, jáhna připravujícího se na kněžské svěcení, připravovat na křest.

Nyní jsem opravdu šťastný, jsem si vědom Boží přítomnosti, mé dny jsou naplněny štěstím, neboť jsem pocítil Boha...

Doufám, že jsem to nenapsal moc nesrozumitelně, to, co jsem za poslední dva měsíce prožil, lze jen těžko vyjádřit slovy... Přál bych všem lidem zažít ten úžasný pocit, kdy k člověku sestoupí Bůh, protkne celé jeho srdce svou láskou a dobrotou a vnukne člověku myšlenku, ze člověka miluje a že chce, aby člověk Boha následoval...

Bůh se mi dal poznat... Díky Bohu!