Ježíš! Co všechno říká to jedno slovo: Tak Bůh miloval svět… Kdo vidí mne, vidí i Otce mého… Abyste se milovali, jako jsem já miloval vás… Kdo věří ve mně, má život věčný a já ho vzkřísím… Jděte do celého světa, učte všechny národy a křtěte je… Vezměte a jezte, toto je moje tělo… Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co dělají…. Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa… Ježíš! Kolik úst šeptá denně to slovo v modlitbě: A požehnaný plod života tvého Ježíš…. Co dobrého bylo vykonáno v lidstvu proto, že to chce Ježíš! Co obětí a utrpení podstoupily miliony a miliony z lásky k Ježíši. A co už jich bylo, že i život svůj raději ztratili, než aby zradili Ježíše. To je Ježíš Kristus. Takovou má moc nad lidským srdcem. A není divu, vždyť ani Bůh Otec se „neudržel“, aby to neřekl nahlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení“!
Proč se Pán Ježíš, ten, který je bez hříchu, dává od Jana pokřtít? Nebudu vám uvádět různé dohady, je to tajemství stejně jako jeho pokušení od ďábla a nepochopitelné jako všechno v jeho životě… Jan Křtitel přeci porozuměl, proč se nejčistší a nejsvětější Pán Ježíš dává křtít, a vysvětlil to i lidem, když Spasitel odtud odcházel: „Hle, Beránek Boží, ten, který snímá hříchy světa!“ Kdepak, to ponížení, které vzal na sebe, že se u řeky Jordánu postavil mezi hříšníky, ještě nic není proti té strašné hanbě, kterou na sebe vezme, až jako zločinec obtížený hříchy světa bude umírat mezi dvěma lotry – jako Bohem zapomenutý! Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného vydal… A byl to jeho milovaný Syn! Proto se v té chvíli, kdy se Pán Ježíš tak ponížil za nás, nad ním vznášel Duch svatý a bylo slyšet Otcův hlas, aby bylo všem jasno: „Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení!“
V té události je i náznak významu novozákonního křtu, jak jej Pán Ježíš přikázal udělovat. Kdykoliv leje kněz na hlavičku dítěte křestní vodu a říká: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého,“ stává se ten lidský drobeček chrámem Svaté Trojice a Bůh Otec si ho přivlastňuje: Toto je mé milované dítě, v němž jsem nalezl zalíbení!
Mnozí lidé si dnes říkají: Co je nám do toho, že si to rodiče přáli, co je mi do slibu, který za mne dělal nějaký kmotr nebo kmotra, to je násilí na mé svobodě. Je mnoho věcí v našem životě, o kterých jsme sami nerozhodovali, a nejsou násilím na naší svobodě. Už to, že jsme se vůbec narodili: nikdo se nás na to neptal a musíme být vděční svým rodičům, že nás chtěli, že nám život dali a že se nás nezbavili. Národnost jsme si také neurčili, vlast jsme si také sami nezvolili, zákony nedali a musíme je zachovávat. Být křesťanem není nesvoboda, je to čest; být dobrým člověkem je povinnost, ale i sláva. Ještě víc než za život musíme být tedy svým rodičům vděční, že nás dali pokřtít, neboť kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen, řekl Pán Ježíš. Já nenalézám slovo, abych vysvětlil velikost štěstí té pravdy: Jsem dítkem Božím!
Církev učí a křtí od té doby, co ji tím Pán Ježíš pověřil. Protože se svět po Církvi skoro ve všem opičí, napodobuje ji i v této věci a křtí lodě, letadla, sloní mládě v zoologické zahradě, také víno se někde křtí, prostě křtí se všechno možné - jen děti pomalu ne. Lidé totiž zapomněli smysl křtu a myslí si, že je to obřad, kterým někdo dostává jméno.
Jsem dítko Boží! Křest nás tak onačil a nikdy už to nikdo nesmaže. Křest, to je jako punc na monstranci z ryzího zlata. A je jen na nás, aby ta monstrance byla čistá, na nás záleží , zda budeme dětmi milovanými, ve kterých Bůh má zalíbení!
Tisk článku
Texty, články, promluvy
