Z promluvy Mons. Vojtěcha Cikrleho na Diecézním fóru mládeže v Brně
dne 23. ledna 2004

     V evangeliu jsme slyšeli o odpouštění, a to je zrovna něco, co se nám nezdá. Býváme naštvaní na ty, kdo mají jiné názory, a co víc, zvláště na všechny, kdo nám ubližují. Ptal jsem se jistých prima manželů, co považují ve svém manželství za nejdůležitější. Po chvíli váhání jeden z nich odpověděl: umět si odpustit. A druhý se k tomu přidal. (Což není na škodu, vidí-li to tak oba manželé.) A odpuštění je vlastně účastí na tom, co dělá Bůh; kdyby nám totiž Bůh neodpouštěl, můžeme to rovnou zabalit – ve svém vlastním duchovním životě i v životě společenství.
     V mottu na pozvánce se píše o mé církvi – my tvoříme církev. Ne ovšem tak, jak se nám zlíbí. Někdo si například svůj pokoj zaplní obrazy, někdo mázne na zeď svého oblíbeného zpěváka, něčí pokoj je samá plyšatá příšera, sem tam nějaké hezké věci…
     Z toho, co jsme slyšeli v prvním čtení (Ef 2,12–21) a co píše sv. Pavel ve svých listech, zvláště do Korintu, vyplývá něco jiného. Pavel nemluví ani tak o naší církvi jako spíše o církvi Kristově. Kdyby byla církev jen naše, dopadlo by to tak, že bychom se vymezili vůči každému a vůči všem. My však jsme pozváni k tomu, aby nás Kristus přetvořil podle své vůle, a On k tomuto používá církev.
     Kristus postupuje jako umělec, který – podle Michelangelových slov – „odstraňuje to, co tam nepatří“. Ve Florencii totiž kdysi ležel asi šestimetrový kámen, který byl rozlomený a k ničemu se nehodil. A Michelangelo řekl: „Já z něj odsekám, co tam nepatří, a budete koukat.“ Když pak představil Davida, všichni zastrkovali oči zpátky do důlků, protože to bylo skutečně vrcholné dílo. Přitom on sám netvrdil, že něco tvoří, že jen odkrývá.
     Církev je Kristovo dílo, v němž on sám na nás pracuje, kde nás očišťuje, jsme-li špinaví, odloupne z nás špínu se vším, co k nám nepatří. Církev patří Kristu, a my z ní nemůžeme udělat něco, co si vymyslíme, co si sami odhlasujeme, aniž bychom se ptali, co chce Pán.
     A máme-li pochopit, co je církev, musíme žasnout nad tím, co nám dává On, abychom s Ním objevili, co vlastně jsme. Musíme se nechat zbavit veškeré špíny a nánosů, abychom mohli přijmout to, co chce On. Jestli to neuděláme, pochopíme o církvi houby. Nepochopíme nic z toho, co zde bude řečeno, anebo ještě hůř – pochopíme to špatně. Řekneme-li však „Pane, zde jsem, abys mě zbavil všeho, co mě uzavírá v sobě, a dej, ať pochopím tvou církev, jakou ji chceš mít“, pak naše přítomnost zde, těchto pětačtyřicet hodin bude něčím nenahraditelným. A to vám všem i sobě přeji.

Tisk článku

---

Texty, články, promluvy