Brno 23.–25. ledna 2004
Včera jsme vás informovali o Diecézním fóru mládeže, které se uplynulý víkend konalo v Brně. Dnes vám přinášíme souhrn závěrů z diskusí z tohoto fóra.
Farnost je pro nás společenství všech věřících, přátel a znamení Boží přítomnosti; cítíme se zde jako v rodině – přestože si členy nevybíráme, přijímáme je však jako nové přírůstky do rodiny.
Je to domov nebo přechodné bydliště, kde trávíme mnohý čas a část svého života, zázemí, kde všechno společně sdílíme; máme zde příležitost čerpat sílu z modlitby a utvrzovat víru ve společenství.
Cítíme se v ní dobře, zejména pokud jsme společností mladých lidí. Pokud však chceme vyvíjet nějakou aktivitu a ostatní jsou proti, připadáme si jako vetřelci.
Farnost je někdy rodina, se kterou se člověk vidí jen v neděli; je společnou modlitbou, radostí i starostí.
Církev se ve farnosti uskutečňuje skrze Krista, bohoslužbu, skrze každého z nás, naši touhu být v církvi, skrze kněze, společná setkání a také skrze lidi, které nevidíme, třeba lidi staré, kteří jsou doma a modlí se za nás; tím, co pro farnost děláme, a dalšími drobnostmi života.
Myslíme si, že víra se projevuje i ve vztazích ve farnostech; na vesnici bývají jiné vztahy než ve městě, kde se lidé moc neznají a prožívají všechno sami, na vesnici si více pomáhají jako ve velké rodině.
V našich farnostech se hrají společné hry, setkání jsou pro všechny bez věkového omezení, scházejí se společenství pro přípravu táborů, adorační, růžencová, skupinky pro řešení problémů a sdělování zážitků, společenství rodin, konají se biblické hodiny, děkanátní plesy, děkanátní duchovní obnovy, modlitby mládeže, diskotéky, slaví se Silvestr…
Jsou ovšem také děkanáty nebo farnosti, kde se nic neděje. Společenství mladých někdy upadají, protože ti, kdo je vedou, odcházejí do škol apod. Je důležité, abychom si vychovávali nástupce. Smyslem farnosti je sdílení a realizace členů, sounáležitost, identifikace, cesta k Bohu, farnost by měla přitahovat lidi, kteří jsou mimo ni; chodit do kostela pro ně mívá smysl jen na Vánoce.
Farnost je naše církev, vždycky nám něco dá, uvědomili jsme si, že do ní patří i ti nevěřící kolem nás, kteří nás často nechápou, ale vidí, že nás tam něco drží – je třeba svědectví o životě ve farnosti.
Život ve farnosti je nezanedbatelnou částí našeho života, jádrem naší víry, centrem informací pro lidi, kteří nemohou jezdit na různé akce, např. setkání mládeže. Učíme se číst a mluvit před druhými lidmi, učíme se spolupráci, je to základ a teorie pro náš život, farnost nás obohacuje o myšlenky a názory, nic nám nebere, ale co investujeme, to nám vrací.
Pro nás, kteří jsme na internátu, znamená farnost útočiště, kam se vracíme na víkend, vždycky má smysl, i když není zrovna ideální, i nevěřící si nás všímají – třeba na plese, že se umíme bavit.
Farnost stmeluje, poskytuje naplnění, smysl života, utvrzuje víru a začleňuje lidi do společenství při budování jednotného díla.
Pro to, aby farnost byla místem živého společenství a evangelizace, je na prvním místě určitě zapotřebí modlitby.
Měly by se zapojovat různé věkové a zájmové skupiny, co nejvíce lidí.
Mohli bychom budovat centra pro děti a mládež, alespoň nějakou místnost, kde si mohou děti hrát, starší se scházet u kávy apod., jednou za měsíc pak pozvat i sousední farníky na kávu; mluvilo by se zde třeba i o děkanátních akcích, o kterých ostatní nemusí vědět, či o dojmech z různých setkání.
Farnost má být místem živoucího společenství, je důležité, aby každý
začal sám u sebe, pracoval na sobě.
Je vždycky lepší, když jsem sám přesvědčen o tom, co dělám.
Je třeba navazovat důvěru, spojit svůj život s životem víry a zvát do farnosti nové lidi, třeba i nevěřící. Mladí potřebují podporu a důvěru starších.
Důležité je být aktivní, hlavně vytrvat přes počáteční neúspěchy; spoustu lidí odradí, když někdo kritizuje. Každý z nás musí být otevřený a upřímný, také čistota ve vztazích je velmi důležitá.
Podstatná je komunikace a spolupráce laiků s knězem i mezi sebou navzájem, tolerance, odvaha, snaha něco dělat, a hlavně – vše dělat s Bohem.
Není třeba měnit základní strukturu farnosti, ta je léty osvědčená, církev může na úrovni farností působit jako dosud, důležitá je obnova toho, co je. Každý musí začít sám od sebe.
Na úrovni farnosti by se mohlo zlepšit zastoupení lidí v produktivním věku – děti s babičkami všechno nevyřeší; někdy jsou lidé pasivní.
Farní rada by měla pomáhat s řešením spíše v ekonomických otázkách, pokud kněz nemá farní radu a rozhoduje sám o finančních prostředcích, bývá za svá rozhodnutí farníky kritizován.
Farnost se musí vyvíjet jako lidstvo samo a nemusí být neměnná, měla by v ní být větší komunikace kvůli době, ve které žijeme, kdy lidé hledají a my jim máme odpovídat na nejrůznější otázky.
Kněz má důležitý úkol a má toho strašně moc; potřebuje mít kolem sebe lidi, aby se i on sám mohl duchovně rozvíjet, nemusel si všechno dělat sám a nebyl tak opuštěný.
Kněží je pořád málo, musíme se modlit za nová povolání.
Má-li jeden kněz na starosti více farností, mohli by se věřící svážet do jednoho farního kostela, v ostatních kostelích by se slavily mše, když je tam pouť, a ještě jednou do měsíce.
Ve farnostech, kam dojíždí kněz jen občas, by bylo řešením, že by tam působil trvalý jáhen.
Vyjádření biskupa Mons. Vojtěcha Cikrleho:
Není mnoho trvalých jáhnů, kteří se uvolí k tomu, aby spravovali farnost. Krom toho má jáhen jiné určení než kněz, nemělo by tedy být pravidlem, že bude nahrazovat kněze.
Mnozí laici nevědí, že jáhen může být i ženatý, bylo by potřeba něco udělat s informovaností.
Faru, na níž nebydlí kněz, by mohli dostat k dispozici mladí lidé, kteří by se o ni starali.
Ve farnostech, kde nejsou kněží, by se měli věřící více zapojit jako lektoři, do práce kolem kostela apod.; někteří laici by mohli zastávat službu akolyty a podávat přijímání.
Tisk článku
Texty, články, promluvy
