7. března 2004 tomu bylo 730 let, co cestou na koncil v Lyonu zemřel ani ne padesátiletý sv. Tomáš Akvinský. Křesťanský západ v něm měl a má jednoho ze svých největších myslitelů, jeho myšlení a dílo ovlivňovalo a dodávalo živnou půdu generacím vzdělanců a filosofů. Přesto dnes bývá povědomí o tomto světci omezeno na několik kusých údajů, které lze nalézt v učebnicích společenských věd pro střední školy – pravděpodobně to, že byl tak tlustý, že potřeboval výřez ve stole, a tak “naivní”, že se pokoušel dokazovat Boží existenci (neboť “je vědecky dokázáno, že Bůh není”). Čas od času se na něj odvolá nějaký ten intelektuál – obvykle takový, který toho o křesťanství příliš neví – aby na něm ilustroval, že křesťanství není k ničemu. Zkrátka a dobře, sv. Tomáš Akvinský byl degradován na dvorního mudrlanta zatuchlého katolictví. Já osobně však nemohu nechat tak výraznou osobnost, tak pronikavého a geniálního myslitele, jakým sv. Tomáš byl, bez povšimnutí.
Tomáš Akvinský se narodil kolem roku 1225 v hraběcí rodině; když se ve věku devatenácti let rozhodl stát dominikánským řeholníkem, byl to pro jeho příbuzné podobný šok, jako kdyby se – řečeno dnešními slovy – oženil s holkou od kolotočů. Veškeré přesvědčovací metody – včetně domácího vězení a pokusu podstrčit mu prostitutku – vyšly naprázdno a Tomáš zůstal po celý zbytek života věrným a na první pohled docela obyčejným dominikánem. Skutečně se zdálo, že v ničem nevyniká a spíše se drží stranou, což mu za studií vyneslo přezdívku Němý vůl. Jeho učitel, sv. Albert Veliký, tehdejší světová vědecká kapacita, však poznamenal: “Až tento ‚Němý vůl‘ začne řvát, celý svět se zachvěje.”
Na pařížské univerzitě se před sv. Tomášem otevřel nový svět, se kterým byl po zbytek svého života nerozlučně spjat. Převážná většina jeho tvorby, včetně korunního díla Summa theologica (vznikla během sedmi let působení na Sorbonně coby úvod do studia filosofie a teologie), vychází z univerzitního prostředí či je věnována studentům a vědcům. A nebyl-li Tomáš přímo tvůrcem, pak rozhodně propagátorem a popularizátorem oblíbené scholastické metody disputatio de quolibet, která by mohla být dnešnímu intelektuálnímu světu vzorem – obávám se, že nedostižným. Mnohdy mě jímá nostalgie, sleduji-li některou současnou veřejnou debatu a uvědomím si, že ve 13. století nebylo myslitelné, aby oponent promluvil dříve, než jeho protivník skončil a potvrdil, že ten druhý chápe a interpretuje jeho názory správně.
Sv. Tomáš Akvinský bývá obviňován z toho, že směšuje filosofii s teologií, zatahuje do vědy náboženství a poznání degraduje; neprávem. Z jeho děl je velice dobře patrné vymezení kompetencí jednotlivých oborů a rozlišování mezi poznáním přirozeným a nadpřirozeným. Jsou totiž pravdy, soudí sv. Tomáš, jež lze poznat světlem rozumu, a pravdy, jež lze poznat světlem víry. Ovšem cesty k některým rozumu přístupným pravdám jsou natolik komplikované, že je lépe předkládat je jako fakta k uvěření – ne každý má totiž čas, chuť, prostředky a schopnosti k tomu, aby se věnoval nejsubtilnějším úvahám.
Mezi tyto pravdy patří i poznání existence Boží. Tomášových patero cest, jimiž se rozum může ubírat, aby dospěl k tomu, že Bůh existuje, bylo často kritizováno, napadáno a zesměšňováno. Chceme-li být poctiví, musíme uznat, že ne zcela právem. Tyto logické úvahy totiž nejsou tak jednoduché, jak by se na první pohled zdály (a jak bývají předkládány v útlých příručkách), a je třeba je číst, promýšlet a chápat v celém kontextu Tomášova díla. Všeobecně vzato, mnohdy byla filosofie sv. Tomáše Akvinského napadána spíše z neznalosti a nepochopení.
Jistě, v řadě otázek dnes se sv. Tomášem nebudeme souhlasit; můžeme protestovat proti jeho premisám na poli přírodní filosofie a přírodních věd vůbec či etiky a morálky; nicméně bylo by neprofesionální omezovat Tomášovo dílo pouze na tyto otázky, v nichž koneckonců vycházel z té úrovně poznání, jaká mu byla v jeho době dostupná či jak mu ji zprostředkovali odborníci, jejichž závěry neměl možnosti prověřit. Přesto však otřese jednou z rozšířených pověr o středověku, dočteme-li se v Tomášově díle, že “z geometrie je zcela jasné, že Země je kulatá”.
Často se soudí, že sv. Tomáš Akvinský na poli filosofie neudělal nic více, než že oblékl Aristotela do dominikánského hábitu. To však není zcela přesné – Aristoteles v Tomášově filosofii neprodělá “konverzi” či “křest”, ale spíše “metamorfózu”. Tomáš je ochoten převzít z Aristotelovy filosofie to, co pokládá za pravdivé a správné, ovšem nikoli proto, že to říkal Aristoteles, ale proto, že to radí rozumová úvaha, což bylo Tomášovou zásadou při všem filosofickém bádání – filosofické argumenty neplatí pro autoritu těch, kdo je formulovali, ale pro rozumnost toho, co bylo formulováno. Což, koneckonců, není špatným vodítkem ani pro dnešní dobu, která tak ráda mluví proti autoritám – nejčastěji tak, že cituje jiné autority…
Tam, kde se Aristoteles zmýlil, byl sv. Tomáš ochoten jej opravit; tam, kde se Aristoteles zatavil nevěda jak dál, mohl sv. Tomáš navázat a pokračovat v cestě. Velmi dobře patrné je to v Tomášových filosofických úvahách o Bohu. Aristoteles mohl mluvit o božstvu jako o nejvyšším a svrchovaném Myšlení, které myslí samo sebe; Tomáš Akvinský však šel dál a hovořil o Bohu jako o absolutním Bytí, jehož podstatou je to, že je, že existuje. Bez nadsázky lze říci, že u sv. Tomáše dosáhla ontologie ke svému vrcholu; ba můžeme říci, že zde vzniká “křesťanský existencialismus”. Popravdě řečeno, od dob sv. Tomáše Akvinského se už ontologie k vrcholu nepřiblížila, nýbrž se vydala směrem opačným, a zcela právem mohl Heidegger vytknout novověké filosofii naprostý nedostatek ontologie a zájmu o existenci.
Brilance Tomášova myšlení je fascinující; Bůh zde není především Tím, který stvořil svět, Tím, který je “něco nadpřirozeného”, či Tím, který je někým či něčím vůbec, ale Tím, který JE. Zcela správně zde slyšíme ozvěnu Božího jména “Jsem, který jsem”. Bůh jako bytí, jako základ všeho, co je – a o všem lze říci, že to je či může být, lze-li o tom vůbec něco říci, abychom nemluvili nesmysly – je skutečnější než cokoli, nač lze pomyslet. Bůh je – a tím je řečeno vše. Při nejzazší abstrakci a zevšeobecnění lze dojít k tomu, že něco JE; dál už se lidský rozum dostat nemůže. A zde, na této své hranici může slyšet Boží hlas: “Jsem, který jsem – a jen proto může něco být.” Zde se také sv. Tomáš zastavuje a s pokorou sklání hlavu – neboť dál nelze poznat, jaký Bůh je, ale spíše to, jaký není. A to, jaký Bůh je, lze poznat jen z toho, co nám o sobě zjevil, což je jediná autorita na poli poznání, kterou sv. Tomáš přijímá.
Říká se o Platónovi, že veškerá další filosofie na něj navazuje, buď jej rozvíjí, nebo jej popírá. Do značné míry lze totéž říci i o sv. Tomáši Akvinském, a to nejen na poli teologie. I samotný Descartes, který bývá pokládán za zakladatele moderní filosofie, byl žákem sv. Tomáše větší měrou, než by se na první pohled zdálo. Tomáš Akvinský byl popírán, znevažován, zesměšňován – ovšem nejčastěji z nevědomosti, neznalosti a nepochopení. Soudím, že většina kritiků sv. Tomáše četla spíše to, co o něm napsali jiní, než to, co napsal on sám. Filosofie sv. Tomáše Akvinského je úžasný konsistentní celek, vybudovaný na přísně logických zásadách; v tom – obávám se – mu mnozí současní intelektuálové nesahají ani po kolena. Nechci se ovšem nikoho dotknout, sám se pokládám za filosofského amatéra a diletanta, který je sv. Tomáši vděčný za to, že ho naučil alespoň trošku přemýšlet, i když dnešní doba mnohdy zdravému rozumu nepřeje. Proto jsem mu věnoval tuto vzpomínku s přesvědčením, že jeho dílo ještě zdaleka neřeklo poslední slovo, a uzavírám ji slovy jeho modlitby:
bdělé srdce,
aby mě od tebe nevzdálila žádná ukvapená myšlenka,
ušlechtilé srdce,
které by neponížil žádný nedobrý cit,
přímé srdce,
které se nedá svést z pravé cesty dvojznačným úmyslem,
pevné srdce,
které nezlomí žádná nesnáz,
svobodné srdce,
které si nepodrobí žádná vášeň.
Dej mi rozum, Pane, který tě poznává,
moudrost, která tě nalézá,
život, který se ti líbí,
vytrvalost, která s důvěrou k tobě lne,
a důvěru, jež mě konečně učiní zcela tvým.
Prameny:
Étienne Henry Gilson: Bůh a filosofie (OIKOYMENH, Praha 1994)
Josef Pieper: Tomáš Akvinský, život a dílo (Vyšehrad, Praha 1997)
Diář s liturgickým kalendářem 2003 (Paulínky, Praha)
R.D. Zdeněk Drštka
Tisk článku
Texty, články, promluvy
