V příštích dnech se tedy budete na našich stránkách setkávat s články o akupunktuře a homeopatii očima seriózní lékařské vědy.
Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc.
Anatomický ústav LF UK v Plzni
Jehly pro akupunkturu
Běžně se používají jehly o průměru 0,1 až 0,3 mm a v délce u nás 15 až 65 mm, v Číně až 150 mm pro hluboké vpichy. Není lhostejné, jakým způsobem se jehly vpichují a jakým směrem se otáčejí. Má-li se tonizovat jang nebo jin, je nutné otáčet jehlou ve směru hodinových ručiček. Při opačné rotaci dochází naopak k sedaci, to znamená k uklidnění, k snížení jinu nebo jangu, k odebrání energie. Jenže lidské tělo je symetrické, a je tedy zcela nelogické, když se stejná rotace používá k tonizaci na pravé i na levé straně těla. Dnes víme, proč tomu tak je. Při vytváření Tradiční čínské akupunktury došlo k chybě. Nebyla totiž respektována zajímavá staročínská óda z 12. století, kde je logicky správně předpisováno, že na pravé polovině těla se musí tonizovat otáčením ve směru hodinových ručiček, vlevo v protisměru. To tvůrci nového systému přehlédli a nyní se tato chyba opakuje ve všech učebnicích. Z toho ovšem plyne, že na směru otáčení vůbec nezáleží, účinnost je zřejmě stejná. Jehly se kromě toho mají vpichovat určitým směrem. Jestliže se má tonizovat, musí se jehla zavádět po směru toku čchi.. musíme tedy znát, kam v které dráze teče čchi. Pokud jde o materiál, používá se jehel zlatých, stříbrných i ocelových, přičemž každá má mít jiný efekt. Pokud jehly časem ztratí svůj účinek, pak někteří autoři, např. Busse před 20 lety, doporučili vložit dohromady stříbrné a zlaté jehly do krabice a protřepáním je dynamizovat po vzoru homeopatie. Vše, co jsem řekl o výběru bodů a léčbě, se ovšem jeví jako krkolomná, nesmírně komplikovaná a zbytečná hříčka, jestliže si uvědomíme, že žádná čchi, meridiány ani aktivní body ve skutečností neexistují.
Varianty akupunktury a výklad účinku
Přes všechno, co jsem teď řekl, je nesporné, že je akupunktura účinná. A funguje údajně ve všech svých variantách. Zatím jsem popisoval klasickou celotělovou jehlovou akupunkturu. K dráždění bodů lze však použít řadu jiných způsobů, např. dráždění bodů laserem. Je to velice módní. Dnes existuje řada typů vhodných laserů, většinou ve tvaru elegantní pistole. Účinnost laserů používaných typů je však velice sporná, protože koherence záření u těchto tzv. měkkých laserů se ztrácí v hloubce 0,1 mm a do hloubky 1 cm proniká jen asi 1 % záření. Předpokládat zasažení bodů ve větších hloubkách proto nelze. Používá se také magnetopunktura, kdy se přikládají stabilní magnety na akupunkturní body. Tělo však nemá receptory magnetismu, takže stabilní magnety nemohou vyvolávat žádný efekt. A přesto je tato akupunktura účinná. Dokonce je údajně účinná i akupunktura distanční, kdy psychotronik působí na akupunkturní body na dálku svou bioenergií. Existuje i auto-akupunktura autosugescí: podle léčitele Kloudy si pacient představuje, že je píchán do akupunkturních bodů, a představuje si proudění čchi.
Z dalších modifikací akupunktury je nejzajímavější Vollova elektroakupunktura (EAV), která slouží nejen k terapii, ale i k diagnostice chorob a třeba i k určení produkce orgánových enzymů vyšetřením bodů na prstech ruky nebo nohy.
Jisté je, že všechny uvedené varianty jsou podle jejich uživatelů stejně efektivní. Je tedy zřejmé, že účinnost všech těchto invazivních a neinvazivních postupů musí záviset na stejném, společném mechanismu. Jediným takovým mechanismem, který se logicky nabízí, je psychický, placebový efekt, v podstatě sugesce.mnozí kritici akupunktury proto jiné mechanismy účinku odmítají.
Podle mého názoru by to bylo přílišné zjednodušení. Invazivní akupunktura nepochybně vyvolává reflexní nervovou odezvu, ať už používáme soupravu jemných jehel, popálení kůže při moxování nebo po čínském vzoru jedinou dlouhou trojhrannou jehlu, která se píchá velice hluboko při akutních stavech. V každém případě musí být zasaženy receptory. Je zřejmé, že kromě senzitivních vláken jsou jistě postižena i vlákna algická, vedoucí bolest.
Lze tedy právem předpokládat, že se na léčebném efektu podílí i reflexní mechanismus. Podle Melzackovy vrátkové teorie se např. senzitivní a algická vlákna mohou při vstupu do míchy navzájem ovlivňovat a bolestivé podněty se mohou tlumit. K útlumu může dojít na úrovni míšní i na úrovni mozkové, dokonce na úrovni korové. Kromě toho dojde reflexním mechanismem i k aktivaci nižších mozkových center. Z hypothalamu se potom mohou uvolňovat opioidy, látky podobné morfinu, které tlumí bolestivost.produkce těchto látek byla prokázána celou sérií seriózních experimentů, a to nejen při píchnutí do akupunkturního bodu, ale do jakéhokoli jiného místa v lidském těle. A pochopitelně můžeme nervovou reakci rozvádět dál. Přes hypothalamus můžeme dojít až k ose hypofýzo-nadledvinové a k aktivaci hormonů, jak je tomu samozřejmě v daleko větší míře u stresu.
Ještě jeden mechanismus, trochu laciný, se uvádí ve světové literatuře – counter-irritation, odvedení pozornosti. Asi tak: Když vás bolí hlava a někdo vám dupne na kuří oko, přestane vás hlava bolet. Jinými slovy: akutní bolest ztlumí jinou, starší chronickou bolest.
Ať je tomu jakkoli, mechanismů vykládajících efekt akupunktury je celá série. Je ovšem obtížné odhadnout, natož potom přesně určit, jaký je kvantitativní poměr jejich účinku. S velkou pravděpodobností je hlavním faktorem placebový efekt. V každém případě je nesporné, že akupunktura na lidské tělo působí a může vést k odstranění subjektivních potíží. A nejen subjektivních, protože spolu s nimi se může zlepšit nálada, chuť k životu a k jídlu, zvýšit tělesná aktivita a nakonec tak mohou být ovlivněny i objektivní parametry. Je ovšem nepochybné, že léčba akupunkturou je vhodná jen pro některé choroby, především pro různé bolestivé stavy, pro některé neurologické nebo psychosomatické choroby, jak bylo uvedeno výše, a vždy by měla být léčbou doplňkovou vedle léčby standardní.
Mikrosystémy
Celotělová akupunktura se dnes používá v mnoha variantách. Nejlépe to lze sledovat v americké literatuře. Tam diverguje akupunktura nejenom do různýc systémů i geograficky specifických variant, ale mnozí akupunkturisté si osvojují zcela individuální styl akupunktury. Každý si nachází svůj vlastní systém, ale přesto aplikuje akupunkturu většinou celotělově. Kromě toho existuje další způsob léčby, využívající tzv. mikrosystémů.
Celé tělo se promítá do malých replik, „displejí“, homunkulů, podle Daleho hologramů, rozesetých po celém povrchu těla a údajně i uvnitř orgánů. A v nich jsou opět meridiány, resp. mikromeridiány. Mikrosvět meridiánů tedy najdeme na kterémkoli místě těla a zejména dobře na boltci, kde objevil aurikulární projekční systém a vypracoval aurikulodiagnostiku a aurikuloterapii Francouz Nogier v roce 1950. Později převzali jeho metodu Číňané, modifikovali ji a vydávali ji za svou. Samozřejmě vznikly autorské spory. Mnozí i dnes mylně považují aurikulopunkturu za prastarou léčebnou metodu, i když jde o vyslovenou modernu. Nogier na boltci určil, údajně na základě studia velkého množství pacientů, více než sto projekčních bodů a vypracoval mapy, ve kterých body odpovídají jednotlivým orgánům, ale i funkcím těla. Tyto mapy jsou bohužel trochu jiné v Číně a jiné ve Francii; např. oběhový systém se podle M. Kushiho promítá na horní obvod boltce, kde Nogier popisuje prsty u nohy.
Mikrosystémy nejsou omezeny jenom na ucho. R. A. Dale popsal další systémy, lebeční, obličejový, jiní autoři systém na noze a na zubech. Každý zub má odpovídat jinému orgánu. Dnes už se používá akupunktura prakticky na všech mikrosystémech, na dlani rukou, na plosce nohou a pan Fischer v Německu popsal i vaginální akupunkturní body pro léčení hypertenze u žen. Není pochyb, že kresby a popisy mikrosystémů jsou jen fantazií.
Ještě názornější jsou výsledky zkoumání Ing. Hlaváčka, který pracoval ve Zlíně ve Svitu a chtěl zavést výrobu vložek do bot s malými gumovými hrbolky na patě, které by dráždily projekční okrsky jednotlivých orgánů a mohly tak léčit jednotlivé choroby. V literatuře našel desítky prací, ale v každé jsou orgány umístěny jinak. Došel k závěru, že představa o projekci orgánů na chodidlo je mylná, že jde o mystifikaci. Svit místo toho, aby vyráběl léčebné vložky s hrbolky, došel k úplně jinému závěru, že totiž takové vložkymohou chodidlo poškodit a u diabetiků vyvolat až gangrénu s ohrožením života.
Závěr
Můj kritický výklad by neměl vést čtenáře k názoru, že je třeba vzhledem k uvedeným absurditám akupunkturu jednoznačně odmítnout. Nikoli. Odmítat principiálně bychom měli to, co je založeno na mikrosystémech. Nejenom že uvedené odkazy dosvědčují nesprávnost představy o existenci mikrosystémů, ale na základě zákonů embryologických a evolučních lze jejich existenci vyloučit úplně. Nelze totiž vysvětlit, jak by mohly vzniknout, a hlavně, jaký by vůbec měly smysl. Z hlediska evolučního nelze jejich existenci vysvětlit.
Novodobou diagnostiku a léčbu pomocí mikrosystémů, včetně nejrozšířenějších metod, aurikulodiagnostiky a aurikuloterapie, by měla vědecká medicína odmítnout. Avšak klasická akupunktura, jestliže byla úspěšně používána pět nebo snad deset tisíc let, nesporně užitečná je a patří mezi účinné léčebné metody, zejména když jí pacient věří a léčba je provázena mohutným placebovým efektem. Empirie svědčí v její prospěch. Záleží ale na její podobě. Rozhodně bychom měli odmítnout popsané sinofetišistické pojetí akupunktury s její mystickou teorií a akceptovat akupunkturu v té formě, k jaké dospěl F. Mann, předseda anglické akupunkturistické společnosti. Ten nejprve propagoval čínskou formu akupunktury, ale nakonec došel k závěru, že všechny její teoretické principy jsou krásnou pohádkou, která má jen historický význam. Mann proto dnes používá akupunkturu racionálním způsobem. Především pacienta řádně vyšetří nebo nechá vyšetřit standardním postupem vědecké medicíny. Pacient dostane klasickou léčbu včetně alopatik a akupunktura zůstává jen pomocnou reflexní metodou. Mann ji používá jen u některých chorob, které jsou k tomu vhodné, kde je v popředí bolest nebo složka psychosomatická, ovlivnitelná sugestivně. Kromě toho používá vpichů v reflexních zónách, tedy tam, kde kůže má nervové spojení s příslušným orgánem. Takovou akupunkturu samozřejmě lze akceptovat. Bohužel většina dnešních akupunkturistů zmodernizovala akupunkturu jen částečně. Pacienty nechávají vyšetřovat, limitují použití akupunktury jen na některé choroby, ale na druhé straně lpějí na teoretických dogmatech a respektují mystické termíny čchi, jang,jin,meridiány, jednosměrné točení jehlou a někdy i pulzovou diagnostiku.
Vím, že akupunkturisté budou namítat, že čerpám ze staré literatury. Není to pravda. Tvrzení, která jsem v této stati vyslovil, vycházejí především z článků v American Journal of Acupuncture z posledních několika let. Česká akupunktura je jistě trochu jiná než ve Spojených státech nebo v Číně a samozřejmě její dnešní interpretace už neodpovídá výkladům v našich starších učebnicích akupunktury, ať už je to kniha Kajdoše, Růžičky nebo Vogralíka. Je možné, že pěstují akupunkturu modernější, ovšem musí nás o tom přesvědčit. Akupunkturisté by měli vydat novou závaznou a modernizovanou učebnici. Pak by byli více věrohodní a mohli by být přijati jako řádná součást klasické západní medicíny. Prozatím vytvořili jakýsi hybrid, který podle mého názoru nemůže mít dlouhého trvání. Je ovšem sporné, zda se vůbec lze na jednotném výkladu i praxi sjednotit. Akupunktura patří do rámce alternativní medicíny, nemá vědecký charakter a za této situace pravděpodobně nelze k jednotnému pojetí dospět.
Akupunktura, mikrosystémy – I. část
Akupunktura, mikrosystémy – II. část
Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc.
Tisk článku
Texty, články, promluvy
