Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc.
Anatomický ústav LF UK v Plzni
Kritika principů homeopatie
Po tomto stručném a zjednodušeném přehledu se musíme kriticky vyrovnat s jednotlivými principy:
První z nich, princip životní síly, dynamis, a její poruchy jako příčiny chorob se nám dnes samozřejmě jeví jako zcela absurdní, jestliže známe skutečné příčiny chorob, genetickou vadu nebo metabolickou poruchu, civilizační faktory, bakteriální či virový původ mnoha chorob. Přesto existují homeopaté, kteří stále tvrdí, že Hahnemann měl pravdu. I v dnešních dnech jsou vydávány publikace, jež tyto středověké představy šíří. Jsou to například knihy Kentovy, což byl jeden z hlavních Hahnemannových pokračovatelů, nebo spisy paní Elisabeth Hubbard-Wrightové, u nás nedávno vydané. Kent např. píše: »Mikroby jsou přece jen důsledkem choroby, nacházíme je všude tam, kde je choroba. Mikroskop nám ukazuje, že každá choroba má svou vlastní odpovídající bakterii, která je však druhotná. Rozumem vám ukážeme, jaké bláznovství je honit se za jednotlivými původci chorob. Ten, kdo následky choroby považuje za chorobu samotnou, je blázen. Jde o lékařské bláznovství, šílenství.« V tomto směru mluví i paní Hubbardová, která říká, že »je velice nebezpečné bojovat proti těmto lokálním materiálním příčinám. Nesmíme potlačovat malárii chininem, protože to má za následek neuralgii. Nesmíme potlačovat revmatickou horečku salicylátem, protože to uklidní kloubní symptomy a otevře cestu nemoci k srdci. Nesmíme potlačovat nemoci chirurgicky, a nejzákeřnější ze všeho je potlačování způsobované injekcemi, vakcínami.« To je přímo oficiální boj proti vakcinaci. Ale můžeme jít ještě dále. Hubbardová také odmítá léky proti tasemnicím, roupům a škrkavkám, protože i v těchto případech musíme napřed uvolnit duchovní sílu, která si poradí sama. Vidíme etdy, že tento absurdní princip je stále propagován i v nejnovějších, resp. nejnověji předkládaných publikacích.
Druhým principem je princip podobnosti, similia similibus curentur. Ani ten se nepodařilo objasnit, respektive nepodařilo se ho nikdy prokázat. Přesto na něm homeopaté trvají a chtěli by ho nějakým způsobem podpořit. Chtěli by dokázat, že nízké dávky, např. potencovaná homeopatika, mají opačný efekt než dávky vysoké.
Zdůrazňují, že tak je tomu přece u vakcinace a v alergologii, kde rovněž aplikujeme minimální dávky. To je ovšem demagogie nejhlubšího zrna, protože v tomto případě jde o isopatii, kdy se léčí totéž tímtéž. Léčíme klíčem, který vstupuje do zámku. To je něco zcela jiného než homeopatie a také sám Hahnemann isopatii odmítal a odlišoval ji od homeopatie.
Podmínkou léčby podle principu „simile“ je, aby byl dokonale znám obraz léku, tedy příznaky po podání léku u zdravého. To znamená, že by měla být přesně a seriózně sestavena Materia medica homeopathica. Zjistíme v ní však podivuhodné věci. Budu citovat z Jouannyho učebnice, jak si homeopaté představují účinek některých látek, o kterých farmakologie ví, že jsou naprosto neúčinné. Homeopaté např. „zjistili“, že rostlinné uhlí, Carbo vegetabilis, vyvolává 740 různých příznaků. Totéž platí u léku Silicea, kysličníku křemičitého, u kovového zlata, které je ve skutečnosti naprosto nereaktivní. V Materia medica však čteme, že zlato působí na psychiku, vyvolává deprese a dovádí k sebevraždě, že na kostech vyvolává exostozy a hlavně kostižer. Citlivým typem má být osoba snědá, plethorická, s napuchlou tváří a nosem plným uhrů.
Materia medica je rozsáhlým dílem, Kent nebo Herring ji vydali v deseti, resp. dvanácti svazcích. Je ovšem shrnutím zcela subjektivních dojmů a fantazií, které jsou podkladem homeopatické terapie.
Správnost principu „simile“ dokládají homeopaté také tím, že i v normální medicíně působí vysoká ředění jinak než nízká. Např. digitalis v běžných ředěních působí proti arytmii, ve vysokých koncentracích naopak vyvolává smrtelné arytmie. Podobně beladona ve vysoké koncentraci vyvolá pocení, v nízké naopak jeho utlumení a snížení teploty. To vše farmakolog snadno vysvětlí. Homeopata to může jen zmást: Jestliže při terapeutických dávkách digitalis léčí arytmie a při toxické dávce naopak arytmie vyvolává, pak homeopat stojí před problémem, v jaké situaci má homeopatikum použít. Má se dávat proti arytmiím, nebo proto, abychom vyvolali opak? Podobně je tomu s beladonou i ostatními homeopatiky. Materia medica tedy obsahuje naprosto různorodé a protichůdné příznaky a homeopatická léčba musí být nutně zcela subjektivní, arbitrární. Lze zdůvodnit její použití pro léčení čehokoliv a čímkoliv.
Podívejme se nyní kriticky na další princip, léčbu minimálními dávkami. Především se homeopatům nepodařilo prokázat, že by vysoké potence, přesahující Avogadrův limit, byly účinné. Jejich experimenty nebyly průkazné. Dokazovaly např. přítomnost radioaktivního jodu v potenci D3000. Jenomže použili zvláštní metodu ředění, tzv. Korzakovovu, kde 3000× za sebou ředili látku ve stejné sklenici. Jod ulpěl na vnitřní stěně skla a pochopitelně se stále uvolňoval, i když v minimálních množstvích. V moderní době chtějí zejména francouzští homeopaté dokázat v laboratorních experimentech svou pravdu a velice se „spálili“ v případě profesora Benvenisty, který zkoumal účinek potencí D100, tj. CH50 když už žádná molekula v roztoku být nemůže. Takto potencovanými protilátkami působil na bazofilní leukocyty a tvrdil, že se při těchto vysokých potencích rozpadají. Práce byla publikována v anglickém prestižním časopise Nature – záměrně, neboť si homeopaté neustále stěžovali, že jejich práce nejsou do žádného seriózního časopisu přijímány. Zde tedy publikovány byly. Nepravděpodobné výsledky vyvolaly prudkou odmítavou reakci ve vědeckých kruzích a bylo nutné přistoupit k rekapitulaci. Benvenista kupodivu souhlasil s provedením opravných pokusů. Výsledek byl nulový. Benvenista musel svá původní tvrzení odvolat a jeho laboratoř byla záhy potom zrušena. Objevují se však stále znovu a znovu další homeopaté, kteří chtějí absurdní představu o účinnosti infinitezimálních dávek dokázat. Byl jsem nedávno díky pozvání dr. Rýce na šestém světovém homeopatickém kongresu, kde vystoupil francouzský lékař Doutremepuich, který v krevních cévách v experimentu pomocí laseru vytvářel malé sraženiny a působil na ně různými koncentracemi aspirinu. Jestliže použil potencí nízkých, tedy běžných terapeutických dávek, docházelo samozřejmě k rozpouštění těchto koagul. Při potencích CH5 až CH10 se nedělo nic, ale při potencích CH30 až CH60, které přesahovaly Avogadrovo číslo, se koagula zvětšovala. Předpokládám, že experiment bude publikován a výsledek bude analogický s případem prof. Benvenisty.
Na kongresu jsem slyšel i jiné argumenty ve prospěch homeopatické teorie. Homeopaté si uvědomili, že s důkazem účinku potencí nad CH10 jen těžko uspějí. Chtějí alespoň dokázat účinnost středních potencí. Využili docela seriózních experimentů amerického profesora Bonavidy, který studoval cytotoxický účinek dvou léků, jednak adriamycinu, ev. cisplatiny, jednak tumor nekrosis faktoru. Zjistil, že při kombinaci obou léků byl cytotoxický účinek o několik řádů vyšší a dokonce i metabolické dráhy tohoto účinku byly jiné. Je to samozřejmě velice zajímavý a významný objev, zejména pro onkologii, ale nemá vůbec nic společného s homeopatií. Tady to nebyla ani infinitezimálně zředěná látka, nebyla tu ani dynamizace, ani neprokázal, že se účinek zvyšuje zředění, a kromě toho byl účinek stále cytotoxický, tedy nikoli opačný než v případě koncentrací vysokých. Čili tyto seriózní experimenty jsou zcela demagogicky používány na podporu homeopatických principů.
Pokud jde o princip dynamizace, i ten je nesmírně pochybný. Co se vlastně dynamizuje, jestliže při potenciaci zmizí i poslední molekula léčiva? Podle Hahnemanna je to duchovní substance, která se přenáší. Má být obsažena v každém léku, ale je utlumena hmotou. Čím více snižujeme hmotu, tím více se zvyšuje účinek duchovní substance. To ovšem ještě nevysvětluje přeskočení účinku z léčiva na vodu.
Uvedu jiné námitky: homeopatie dnes používá více než 2000 léků. Znamená to, že voda musí být schopna vytvořit nejméně 2000 různých modifikací, má-li mít každý lék, obsažený v homeopatickém lékopise, jiné působení. Ale nejenom to. Homeopaté používají nikoli čistých roztoků, ale často rozdrcených celých živočichů, ještěrky, slimáka, včely – Apis mellifica. Jenomže v živém organismu jsou tisíce, snad statisíce nejrůznějších substancí. Při potenciaci a dynamizaci jsou samozřejmě dynamizovány všechny. Která z nich je účinná? Nebo snad homeopatická voda obsahuje potom globální obraz, informaci o celé včele? To jsou všechno absurdity, které rozumem pochopit nelze.
Uvedu další výhradu: homeopat doporučí naprosto subjektivně ale vždy přesně potřebnou léčebnou potenci. Obsah látky však často neodpovídá udávané potenci. Stejné potence téhož léku různých firem se od sebe v obsahu léčiva řádově liší (podle Prokopa).
Další námitka se týká udávané laterality. Žádný z homeopatů mi zatím nedokázal vysvětlit, proč homeopatie používá jiné léky na zánět pravého a levého středouší nebo na levostrannou a pravostrannou angínu, jiné léky na zápal různých plicních laloků. Na zánět pravého středouší se používá Lycopodium v potenci D6, na zánět levého středouší Lachesis, extrakt z americké zmije, v potenci D12. Proč?
Homeopatie – I. část
Homeopatie – III. část
Prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc.
Tisk článku
Texty, články, promluvy
