Jako dospívající jsem postní dobu moc ráda neměla, protože jsem si musela něco odříct - doma jsme se postili, v pátek a v neděli jsme chodili na křížovou cestu. Už tenkrát jsem asi tušila, že půst není dieta a nemá být samoúčelný, ale plně jsem si to určitě neuvědomovala.
Napadá mě, že v době postní jsme vyzýváni, abychom něco pustili, vypustili, odpustili, připustili. Není to jen hra se slovy. Pustit můžeme třeba nějaký špatný návyk, pustit vztah, na kterém lpíme, dát druhému v partnerském vztahu víc svobody, pustit Boha do těch oblastí, kam jsme se doteď nepustili. Upustit od přejídání, přílišného lenošení. Vypustit něco, čeho je v našem životě moc - sledování televize, příliš mnoho práce na úkor modlitby, vypustit něco, co je zbytečné a brání důležitému. Odpustit někomu, kdo nám ublížil, možná i odpustit sobě, že nejsme tak skvělí, jak bychom si přáli. Připustit si třeba nějakého přítele víc k tělu, více investovat do vztahů, připustit, že jsem člověk hříšný a konat pokání.
A konečně je třeba také napustit - hlavně prázdnou nádrž naší lásky, napustit ta místa, která zejí prázdnotou, něčím kvalitním, napustit svou číši kvalitním vínem, aby z ní mohli pít druzí i náš dobrý Bůh.
Ludmila Křivancová
Tisk článku
Texty, články, promluvy
