Den svatých Petra a Pavla je pro mě vždycky slavností. Nejen tím, že jsou hlavními patrony brněnské diecéze a v katedrále jim zasvěcené je slavnostní bohoslužba, ale především tím, že je to slavnost odkrývající tajemství Božího působení.
     Myslím, že žádný z nás - pokud by to spočívalo na našem rozhodnutí, by nesvěřil úřad prvního papeže člověku, který nebyl moc vzdělaný, ani zvlášť bystrý, a navíc byl ještě ukvapený. A co víc - jeho řeči se neshodovaly s tím, co nakonec v tlaku okolností udělal a čím se dostal po Jidášovi nejníž ze všech apoštolů. Jak bychom se na něj v tu chvíli dívali ?
    Vždycky se zachvěji, když o této situaci čtu v evangeliu svatého Lukáše: Pán se právě v této chvíli obrátil a pohlédl na Petra tak, že se pod jeho pohledem lítostí rozplakal.
    Věřím, že se takto Pán dívá i na každého z nás.
    Vůči Šavlovi je Boží jednání podobné. Šavel, horlivec, pustoší křesťanské obce, vniká do domů, zavírá do žaláře muže i ženy, soptí vztekem a hoří touhou zabíjet učedníky Páně, najednou u Damašku slyší: Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?

Modlím se za to, abychom ji také dokázali objevovat vzhledem k druhým i vzhledem k sobě a vděčně za ni Bohu děkovali.