Jmenuji se Jitka , je mi 3 5 let a jsem absolvent kou lékařské fakulty. Chtěla bych se s Vámi podělit o svědectví o své cestě k Bohu.
        Pokřtěna jsem byla, když mi byl měsíc, v církvi československé husitské. K víře jsem vychovávána nebyla - jen k dobrému, poctivému způsobu života. Když mi bylo 18 let, vážně mi onemocněla maminka a rozpadla se naše rodina - tatínek odešel. V mých 21 letech maminka po velkém utrpení zemřela. Bylo to těsně před Vánocemi, 20. prosince. Zůstala jsem sama. 25. prosince jsem byla sama doma a bylo mi moc smutno. Vzpomněla jsem si, že když jsem byla malá, chodívaly jsme se s maminkou na Vánoce dívat do kostela na jestličky. Šla jsem tedy do nejbližšího kostela. Dříve jsem kostel navštěvovala jen na varhaní koncerty (varhany jsem měla vždy velmi ráda), či když jsem se chtěla podívat na umělecká díla. Na mši jsem do té doby ještě nikdy nebyla, ani jsem nic o Bohu ani víře nevěděla (jen to, že existuje Bible - tu jsem dříve dvakrát otevřela, ale vždy po přečtení první stránky opět odložila).
       Tedy na Boží hod vánoční, aniž bych věděla, co je to za svátek, jsem se ocitla v kostele před jesličkami. Bylo mi tam moc dobře a hezky. Pak začaly z kůru hrát varhany a mě bylo ještě lépe. Ale pak se kolem začali shromažďovat lidé, stále jich přibývalo a já jsem dostala strach, že mě někdo uvidí, a že mě vyhodí ze školy (bylo to ještě před revolucí). Pochopila jsem, že v kostele se bude "něco" dít. Netušila jsem, že to bude slavná mše svatá. Touha poslachnout si varhany a pocit klidu a dobra nakonec zvítězili nad strachem. Sedla jsem si do zadní lavice a zůstala na celou mši svatou. Ten den se zpívá odpověď k žalmu: "Uzřely všechny končiny země spásu našeho Boha". Tato věta ke mě promluvila v souvislosti s utrpením mé maminky. Vždyť pro ni smrt byla také spásou. Odešla jsem z kostela s vědomím, že "tady na tom něco bude". Ta věta - odpověď k žalmu - ve mě zůstala.
       Zbývali mi dva a půl roku do konce studia medicíny. Během té doby se postupně proces mého obrácení dokonal. Největší podíl na tom měli nemocní. Chodili jsme již tehdy ve škole hodně do nemocnic. Sama jsem navíc chodila "fiškusovat" a pracovala jsem i jako zdravotní sestra na onkologii. Zvláště toto prostředí mě velmi ovlivnilo. Vždy po odchodu odtamtud jsem si začala uvědomovat, kolik mám darů (jak to, že já mohu jít ven, radovat se ze slunce a z květin a tam umírají lidé stejného věku jako já ?). postupně mi začalo docházet odkud - či spíše od koho - ty dary jsou. Takže na konci medicíny jsem opravdu v Boha věřila. Ale neměla jsem žádný vztah k církvi, o níž jsem ani nic nevěděla a neznala jsem nikoho věřícího (nebo jsem si to aspoň myslela).
       Po promoci jsem nastoupila do porodnice. První rok jsem pracovala na porodním sále. Zde (ač to zní paradoxně) jsem se opět setkávala s lidksým utrpením (postižené, těžce nedonošené a mrtvé děti), což mou víru v Boha dále posilovalo. Již jsem tehdy sama chodívala každý týden do kostela "poslechout si čtení z Bible a varhany". O tom ostatním, co se tam odehrává, jsem ješte stále nic nevěděla.
       Pak mi jeden spolužák, také lékař, poslal své promoční oznámení. Na promoci mi řekl, že se za mnou staví, že by něco potřeboval. Když jsme se sešli, zjistili jsme, že jsme oba uvěřilil v Boha. Kamarád narozdíl ode mě nebyl pokřtěný a připravoval se tehdy na křest u P. Františka Blahy. Stále mne lákal za "otcem Františkem". Když jsem slyšela "otec", bála jsem se a přestavovala si nějakého "černokněžníka". Jednou jsem se dala přemluvit a šla na mši sv. Michala, kde se tehdy scházela brněnská mládež. Mši sloužil takový mladý sympatický kněz. Atmosféra byla velmi srdečná. Po mši jsme vyšli ven a hlouček mých vrstevníků stál stále u kostela. Ptala jsem se na koho čekají. Řekli mi: "na otce Františka". - "On tam byl taky? " - "On přece sloužil mši svatou !" Pak přišel P. František - s úsměvem, všem nám podal ruku, každého pozdravil. Tím okamžikem padla má bariéra ke katolické církvi. Už jsem se nebála "otce" - pak jsme chodívali s mým kamarádem k P. Františkovi společně, a brzy poté, ještě před revolucí v r. 1989 se nás sešlo více konvertitů a vzniklo společenství, které jistě pro mnohé z nás znamenalo jedno z nejhezčích období našeho života. Pak do toho přišlo svatořečení sv. Anežky, revoluce - no prostě bylo to nádherné a nezapomenutelné.
        V té době jsem si říkala, že bych měla poznat i církev, v níž jsem byla pokřtěná - církev čs. husitskou. Nějakou dobu jsem ji tehdy navštěvovala, ale poznala jsem, že jsem opravdu tělem i duší katoličkou - v husitské církvi mi chyběla eucharistie, Panna Marie, svatí...
        Na Vánoce 1989 jsem požádala P. Františka o vstup do katolické církve, jak jsem to formulovala. Dostalo se mi pohlavku a odpovědi: "To není vstup, ale přijetí do rodiny".
        Na bílou sobotu dalšího roku se pak toto přijetí konalo, zároveň jsem byla biřmována. Kamarád, se kterým jsme spolu konvertovali, byl křtěn a biřmován.
        Katolická církev je od té doby opravdu mou rodinou a Bůh mým nejvěrnějším přítelem, který nikdy neopouští. Ze srdce přeji každému, aby učinil tuto zkušenost.