Eucharistie - Praktické otázky
Průběh mše svaté
Mše svatá je rozdělena na čtyři části:
1) Úvodní obřady – pozdrav, vyznání vin, zpěv Kyrie, chvalozpěv Gloria a vstupní modlitba.
2) Bohoslužba slova – obsahuje dvě nebo tři biblická čtení; následuje promluva kněze, o nedělích a velkých slavnostech se vkládá společné vyznání víry a pak se v přímluvách přednášejí prosby za potřeby církve a světa.
3) Bohoslužba oběti – společenství církve se shromažďuje kolem oltáře; nejprve se přinášejí dary – chléb a víno. Vrcholem je tzv. eucharistická modlitba, jejíž součástí je vypravování o ustanovení eucharistie - proměňování. Bohoslužba oběti ještě pokračuje obřadem přijímání, kdy po modlitbě Páně zazní prosba o mír, věřící si navzájem vyjadřují pozdravení pokoje a poté přijímají Kristovo tělo.
4) Slavnost eucharistie končí požehnáním a propuštěním věřících.
Svátost eucharistie velmi úzce souvisí se svátostí kněžství. Předsedat eucharistii a proměňovat chléb a víno, aby se staly tělem a krví Páně, mohou jen platně posvěcení kněží. To nám také pomáhá rozlišovat ve vztahu k nekatolickým křesťanům. Východní církve, i když jsou odloučené, mají kněžství a eucharistii - vlivem apoštolské posloupnosti - které je s námi dosud těsně pojí. Naproti tomu církevní společenství vzniklá z reformace neuchovala původní a úplnou podstatu eucharistického tajemství, především proto, že jim chybí svátost kněžství, proto není pro katolíky možné eucharistické přijímání v těchto společenstvích. Nekatolíci mohou v mimořádných případech přijímat svátosti v katolické církvi (eucharistii, smíření, pomazání nemocných), jen když o to sami dobrovolně požádají, projeví katolickou víru, týkající se těchto svátostí, a jsou potřebně disponováni.
Kolik stojí mše svatá?
Každá mše svatá je sloužena především za církev na celém světě. Dále se milost mše svaté vylévá na všechny přítomné v kostele a zvláštním způsobem na ty, za které je obětovaná - jak za zemřelé, tak za živé. Můžeme Bohu společně se společenstvím věřících, do kterého patříme, poděkovat při výročí svatby, při příležitosti narozenin či svátku; můžeme poprosit za naše nemocné, blízké, za naše rodiny, zvlášť v době, kdy prožívají nějaké krize, s vděčností myslíme na zemřelé rodiče a příbuzné. Při této příležitosti můžeme dát dobrovolný finanční příspěvek. Každý dává podle svých možností nebo jak považuje za správné.
Kdy jít ke svatému přijímání poprvé?
Mnoho lidí považuje první svaté přijímání za samostatnou svátost. Zvlášť u dětí bývá totiž den, kdy poprvé přijmout Kristovo tělo, opravdu velmi slavnostní. Je ale velká škoda, že pro některé z nich se první svaté přijímání stane zároveň i posledním. Není to tedy jiná svátost, jen se chce více zdůraznit první setkání dítěte s reálně přítomným Ježíšem.
Nikde není stanoven nějaký určitý věk, kdy máme poprvé přistoupit ke svatému přijímání. Během staletí se v tomto bodě církevní praxe měnila a vyvíjela. Dnes má každý přistoupit ke stolu Páně hned, jakmile dovede rozumem rozeznat obyčejný chléb od Kristova těla. Samozřejmě je podmínkou důkladná příprava, která probíhá pod vedením kněží a katechetů ve škole i na faře. Podobně se musí připravit také dospělý člověk, který chce poprvé přijmout Krista v eucharistii, i když tato příprava probíhá trošku na jiné úrovni než pro děti. Kdo je pokřtěn v dospělosti, přijímá svátost oltářní při téže bohoslužbě spolu se křtem (a biřmováním).
Jak často přijímat?
Byly doby, kdy lidé chodili málo ke svatému přijímání, protože si mysleli, že toho nejsou hodni. Ježíš ovšem neustanovil tuto svátost jako odměnu za ctnostný život, ale jako pokrm na cestu k věčnému životu a lék pro naše duchovní zdraví. „Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ (Jan 6,53). Patero církevních přikázání nás zavazuje přistoupit ke svatému přijímání alespoň v době velikonoční. Máme však přistupovat často; vždycky když jsme na mši svaté a splňujeme určité předpoklady:
- věřím v Kristovu přítomnost v eucharistii
- nejsem ve stavu těžkého hříchu (smířil jsem s Bohem ve svátosti pokání a žiji podle křesťanských zásad, k nimž patří pro ženaté a vdané církevně uzavřené manželství)
- eucharistický půst – hodinu před svatým přijímáním nesmím nic jíst (výjimku tvoří voda a léky) – neplatí pro staré a nemocné a pro ty, kdo o ně pečují
Jak správně přijímat?
Než přijmeme nejsvětější eucharistii, máme si uvědomit, koho přijímáme. Chováme se zbožně a na výzvu Tělo Kristovo odpovíme Amen. Přijímáme vstoje nebo vkleče, jak je kde zvykem. Také způsob na ruku nebo do úst má co nejlépe vyjádřit naši úctu, slavnostní ráz a radost této chvíle, kdy se Kristus stává naším hostem. Přijímání pod obojí způsobou (Tělo i Krev), jak bylo běžné v prvotní církvi, je dnes z praktických důvodů často nahrazeno přijímáním pouze pod způsobou chleba; Pán je ale pod jednou i druhou způsobou přítomen celý, živý a oslavený. Je však dobré, aby při vhodných příležitostech přijímali věřící pod oběma způsobami.
Eucharistie také velmi úzce souvisí s naším praktickým životem. Janovo evangelium nemluví při Poslední večeři o chlebu a vínu, ale klade důraz na Ježíšovo gesto umývání nohou apoštolům. „Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy. Amen, amen, pravím vám: Služebník není víc než jeho pán, posel není víc než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže podle toho jednáte“ (Jan 13,12-17).
Ježíšovo proměnění na oltáři musí provázet proměna našeho života. Jako se láme Kristovo tělo, tak máme „lámat“ svůj život ve službě druhým. Přijímáním vzrůstá naše spojení s Kristem, odpouštějí se nám všední hříchy, a tak jsme posilováni v jednotě Kristova těla církve. Eucharistie nás učí lásce, která se nebojí oběti, když vidí potřeby druhých lidí. A za odměnu slibuje život bez konce: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný“ (Jan 6,54).
Eucharistická úcta mimo mši
Církev uchovává s pečlivostí proměněné hostie a nosí je nemocným, kteří se nemohli účastnit mše svaté. Také vybízí k časté návštěvě a adoraci (klanění) Nejsvětější svátosti, uchovávané ve svatostánku nebo vystavené k veřejnému uctívání.
Zpět na obsah rubriky