katolík seznamka inzerce gyn. poradna pohlednice

Eucharistie - trošku teorie na úvod

Eucharistie (svátost oltářní) je jednou ze tří svátostí (ještě křest a biřmování), které uvádějí do křesťanského života. Svátost eucharistie má ale mezi všemi svátostmi výjimečné postavení. V ní je totiž vrchol činnosti, kterou Bůh v Kristu posvěcuje svět, a zároveň nejdokonalejším vyjádřením úcty, kterou my tvorové prokazujeme Bohu. Je srdcem života církve a všechny ostatní svátosti s ní souvisejí a jsou k ní zaměřeny.

Bohatství této svátosti vyjadřuje také množství jmen, která se jí přisuzují a která vždy vyjadřují některý její charakteristický rys. Slovo „eucharistie“ pochází z řečtiny a znamená „díkůvzdání“. Toto jméno se dává celému mešnímu obřadu, ale také jen druhé části mše (na rozlišení od bohoslužby slova). Také se používá při označení proměněného chleba – Kristova těla. Když chceme zdůraznit oběť Ježíše Krista i církve, mluvíme o „nejsvětější oběti“. Slova „lámání chleba“ jsou nejstarším označením této svátosti, jak jej používali první křesťané. Výraz „svátost oltářní“ poukazuje na souvislost s oltářem. Také zaslechneme spojení „Nejsvětější svátost“, zdůrazňující výjimečné postavení eucharistie. „Mše svatá“ (z latinského missio – poslání) podtrhuje závěr obřadu, kdy jsou věřící vysíláni, aby se stali Ježíšovými svědky v každodenním životě. Událost, při které Kristus eucharistii ustanovil, nám připomíná označení „večeře Páně“. 

Všechno živé potřebuje pokrm. Rostliny potřebují živiny, jinak by nemohly nasadit na květ a vytvořit plody. I zvířata hledají neustále potravu a tak doplňují látky, které tělo potřebuje. Člověk se kromě svého fyzického života musí postarat také o život nadpřirozený, který získal křtem. Sám Ježíš slíbil, že nám bude dávat na naší cestě k Bohu své tělo za pokrm a svou krev za nápoj. 

Ustanovení svátosti eucharistie je zasazeno do kontextu židovské velikonoční večeře. Ježíš zasedá spolu se svými apoštoly ke slavnostnímu stolu, aby si společně připomněli velký Boží čin: vysvobození vyvoleného národa z egyptského otroctví. Ježíš tak spojuje židovské velikonoce se svým životem. On je ten Boží Beránek, jehož krví jsme my všichni vykoupeni ze smrti a hříchu. 
Ve stanovenou hodinu zaujal (Ježíš) místo u stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám říkám: Už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království.“... Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: „To je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!“ Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“ (Lk 22,14-16.19-20)

Z úryvku Lukášova evangelia vysvítá trojí rozměr slavení eucharistie: památka, hostina, oběť. 
Eucharistie je památkou Ježíšovy poslední večeře a jeho oběti na kříži. Přitom ovšem nejde jen o pouhou vzpomínku, ale o skutečnou Kristovu přítomnost mezi námi. Ježíš vybízí apoštoly: To konejte na mou památku! A církev od samého počátku věrně plnila tento Ježíšův příkaz. O církvi v Jeruzalémě je řečeno: „Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách.“ (Sk 2,42) Křesťané se shromažďovali „k lámání chleba“ především „první den v týdnu“, totiž v neděli, v den Ježíšova zmrtvýchvstání. Od těch dob se eucharistie slaví až dodnes, takže se s ní setkáváme v každém kostele.

Mše svatá není jen aktualizací večeře Páně, ale zpřítomňuje se v ní Ježíšova oběť na kříži. Apoštol Pavel o tom říká: „Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26). Sám Ježíš spojuje večeři na rozloučenou se smrtí na kříži. Mluví o těle, které se vydává, a o krvi, která se prolévá. Při každé mši svaté je přítomen a nekrvavým způsobem obětován sám Kristus, který se obětoval krvavým způsobem na oltáři kříže. Slavíme-li eucharistii, znamená to, že se připojujeme k tomu, co konal Kristus. On své utrpení a smrt vložil do našich rukou. A my tuto oběť svátostným způsobem předkládáme Bohu Otci a prosíme za spásu pro sebe i celý svět.

Eucharistická slavnost má také charakter hostiny. Sám Ježíš se nám pod způsobou chleba a vína dává za pokrm a nápoj na cestě do věčnosti. 
Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa. (Jan 6,51)
Celý Ježíšův život můžeme vnímat jako znamení lásky Boha k člověku. Tato láska přivádí Ježíše až na Kalvárii, kde umírá potupnou smrtí na kříži. Tím ale nekončí Boží touha po blízkosti člověku. Ustanovuje svátost lásky, kdy každý z nás přijímá pokrm, který nás sytí a ještě těsněji spojuje s Kristem i mezi sebou navzájem. 
Chléb pro slavení eucharistie musí být čistě pšeničný a čerstvě připravený (podle starobylé tradice se v církvi latinského obřadu používá nekvašený chléb); víno musí být mešní, to znamená přirozeně vykvašené z moštu vinné révy, a nezkažené.

Jaký význam má tedy eucharistie pro život církve?
Účastí na těle a krvi Kristově se křesťané osobně sjednocují s Kristem. Zároveň se hluboce a niterně sjednocují mezi sebou navzájem. Eucharistie tak buduje církev. Proto papež Jan Pavel II. napsal v roce 2003 encykliku o vztahu eucharistie a církve s názvem Ecclesia de Eucharistia vivit (Církev žije z Eucharistie). Jednota v eucharistickém těle buduje Kristovo mystické tělo církve: „Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ (1 Kor 10,17). Kolem oltáře se tak tvoří pravé společenství církve.
Kristova oběť je také obětí církve. Církev se spojuje s Ježíšovou přímluvou u Otce za všechny lidi. Život věřících, jejich chvála, utrpení, modlitby a práce jsou spojeny s Kristovou bezvýhradnou obětí a tím získávají novou hodnotu. Kněz se modlí: S duší pokornou a se srdcem zkroušeným prosíme, Bože, abys nás přijal: ať se dnes před tebou staneme obětí, která se ti zalíbí.
Eucharistická slavnost nás také spojuje i s těmi, kteří už pobývají v nebeské slávě. Náš zpěv se tak připojuje ke zpěvu andělů a svatých před Boží tváří. Každá mše svatá oslovuje i nás jako blahoslavené, kteří jsou pozváni k večeři Beránkově.

Proměňování - tajemství víry
Při svátosti eucharistie se více než kde jinde přihlásí naše pochybnosti. Je možné, aby nám Bůh byl tak blízko, že se s ním můžeme osobně setkat? Opravdu se z obyčejného chleba a vína stává Ježíšovo tělo a krev? Stojíme před velkým tajemstvím víry.
Už v době, když Kristus prohlásil, že dá své tělo za pokrm a své tělo za nápoj, mnozí reptali, divili se, jak může dát jíst své tělo a pít svou krev, a dokonce mnozí z jeho učedníků odešli. Kristus však trval na svém. Znamení, která konáme, opravdu uskutečňují Kristovu přítomnost mezi námi. Tuto propast nelze překonat jinak než vírou. Bůh s námi činí podivuhodnou výměnu. My přinášíme, co nám daroval (chléb a víno), a on nám dává sám sebe.


Zpět na obsah rubriky
  

  

   Rádio Proglas

   Víra na Internetu

   Pastorace.cz

   Krestanstvi.cz

   Pastorační středisko brněnské diecéze

   Informační kontaktní centrum

   Česká sekce Vatikánského rozhlasu

   SIGNALY.CZ: Nástěnka akcí, chat, stránky pro mládež

   IN! - Dívčí svět

   On-line breviář

   Druhý ročník křesťanského festivalu Kefasfest