Svátost smíření

A) Troška teorie

• zkušenost s vinou
• námitky vůči církvi
• církev – prodloužení Kristova působení
• účinky křtu a účinky svátosti smíření
• smysl této svátosti: slova rozhřešení
• historický vývoj
• hlavní prvky svátosti smíření
• všeobecné informace o svátosti smíření

B) Praxe svátosti

• průběh
• formy svátosti
• zpovědní zrcadlo

C) Související odkazy

• Základy křesťanské víry - Svátost smíření
  
• Bez odpuštění a smíření se nedá smysluplně žít
  
• Jak očistit naše nitro (rozhovor s jáhnem Jaroslavem Maxem Kašparů)
  
  
• Seznam vybraných otázek související se svátostí smíření z "Otázek a odpovědí"

A) Trocha teorie
Z každodenní zkušenosti víme, jak vypadá špína, že se často něčím umažeme, ušpiníme. Od toho je snadná pomoc – umyjeme se, uklídíme svůj dům. Každý ale také určitě zažil, že existují i situace, kdy „bláto vězí na duši“. Jak naložit s vinou, selháním? Setkáváme se s různými reakcemi: banalizací/bagatelizací („Nestalo se nic zas tak strašného.“), vytěsněním z paměti, útěkem (přebíjení pocitu viny zábavou apod.). Jinou reakcí je zveličování viny (vznik různých komplexů, neuróz) – jedinec se pak do svých pocitů viny zaplétá víc a víc.

A co na to křesťanství? Nabízí církev nějaký účinný recept? Mnoho lidí by to popřelo: církev v jejich očích vypadá jako přísný soudce a mravokárce, který neustále někoho moralizuje. Podle nich církev pouze vyvolává pocit viny, ale na skutečné životní otázky a problémy odpověď nemá. Někteří by připustili, že Ježíš Kristus kdysi lidem pomáhal s jejich nemocemi a chybami, řešil jejich naléhavé problémy. Ale to bylo kdysi! Co dnes s tím?

Křesťané/katolíci ale věří, že Kristus působí i dnes, že i dnes je možno k němu přijít se svými chybami, proviněními, životními nezdary a dosáhnout odpuštění hříchů. Spasitel chtěl přinést spásu všem lidem všech dob, a proto ustanovil církev, která pokračuje v jeho díle. Apoštolům řekl Vzkříšený: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. (J 20.23).“ Tak byla ustanovena svátost smíření, v níž lze nalézt odpuštění, sílu k nápravě, nové odhodlání ke konání dobra.

Co přesně je svátost smíření? Co se od ní dá čekat? V čem může pomoci s nánosy zla, které ulpívají na našem svědomí?

Prvním radikálním očištěním v životě křesťana je křest. Toto obmytí vodou znamená mimojiné odstranění všech vin, které na pokřtěném dosud lpěly. I po křtu však v člověku přetrvávají špatné náklonnosti, s nimiž máme bojovat. Pokud v tomto boji selžeme, pokud se dopustíme toho, co v Božích očích není dobré, pak cítíme potřebu znovu se obrátit k Bohu. Litujeme svých špatných skutků a toužíme po odpuštění. To dosahujeme při mši svaté/eucharistii, při modlitbě, četbě Písma, při konání dobrých skutků.

Ale vrcholným způsobem, jak dosáhnout Božího odpuštění, je právě svátost smíření. V ní nám Bůh odpouští hříchy, Bůh nás smiřuje se sebou, s našimi bratry a sestrami, tj. s církví. Docházíme i vnitřního klidu – smíříme se sami se sebou „v největší hlubině svého bytí, kde opět nalezneme svou vnitřní pravdu“ (KKC 1469). Po dobře vykonané svátosti smíření jsme zcela čistí, ve stavu Boží milosti. A k tomuto všemu máme přístup právě skrze tuto svátost.

Hlavní smysl svátosti smíření krásně vyjadřuje modlitba kněze, kterou se odpouštějí hříchy: „Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

Podoba svátosti smíření se v minulosti vyvíjela - podobně jako i jiné svátosti. V prvních staletích existovalo v církvi veřejné pokání pro obzvláště těžké hříšníky. Ti, kteří se po svém křtu dopustili například vraždy, cizoložství, modloslužby, dodržovali několik let přísnou kázeň, než dosáhli smíření.
Jinou podobu začali postupně zavádět iroskotští misionáři: pokání se stává soukromým a diskrétním, ale rozšiřuje se i na lehké hříchy. Tyto rysy přetrvávají až dodnes.

Bez čeho se ve svátosti smíření neobejdeme? Jsou to tři hlavní prvky:

• lítost: Je to vědomí zármutku nad našimi špatnými skutky – nad našimi hříchy. Není nám lhostejno, co jsme vykonali špatně či co jsme nevykonali, i když jsme měli a mohli. Křesťanská tradice rozlišuje dva stupně lítosti:
  - „nedokonalá“: svědomí lituje hříchů kvůli ošklivosti hříchů nebo kvůli strachu před věčným zavržením;
  - „dokonalá“: zármutek nad hříchy je motivován láskou k Bohu.
  Většinou jsou v nás obě tyto motivace promíchány, je třeba se však snažit o tu vyšší.
• vyznání hříchů knězi: nezbytná součást svátosti. Kajícník vyzná všechny své těžké hříchy, naléhavě se doporučuje, aby vyznal i své hříchy lehké. Kristus zde působí jako lékař, a proto se nemáme stydět předložit mu všechny své rány.
• pokání (zadostiučinění): kajícník dostane od zpovědníka určitý „úkol“ (modlitba, dobrý skutek), který má přispět ke kajícníkově nápravě. Může jít o reálný pokyn (vrátit ukradenou věc), ale i symbolické pokání (modlitba), které má terapeutický účinek a kterým se symbolicky připojujeme ke Kristovu utrpení, které nám přineslo poskytnuté odpuštění.

Každý věřící by si měl aspoň jednou za rok vykonat svátost smíření, ovšem pro skutečnou „hygienu duše“, pro rozvíjení vztahu s Bohem se doporučuje častější přistupování ke zpovědi (např. každoměsíční zpověď na první pátek v měsíci). Je užitečné mít svého stálého zpovědníka – svátost smíření se může propojovat i s duchovním vedením.

Ve zpovědi vyznáváme hříchy, kterých jsme se dopustili od poslední zpovědi. Existuje možnost tzv. generální či životní zpovědi, v níž kajícník rekapituluje delší období a zpovídá se z hlavních chyb, kterých se dopouštěl v onom delším období.

Věřící otevírá před knězem své srdce, sděluje osobní informace, proto je kněz vázán velmi přísnou povinností naprosté mlčenlivosti o všem, co se při zpovědi dozví.

B) Praxe svátosti
Jak konkrétně se uděluje svátost smíření? Jaké jsou úkony zpovědníka, jaké toho, kdo se zpovídá?

• příprava zpovědníka a kajícníka: oba se připraví modlitbou, kajícník zpytuje své svědomí a porovnává svůj život s přikázáními a Kristovým příkladem;
• přijetí kajícníka: zpovědník přijme kajícníka s bratrskou láskou. Začnou znamením kříže. Zpovědník kajícníka povzbudí, kajícník může přiblížit svůj duchovní život, obtíže v něm a další skutečnosti, které mohou svátosti smíření napomoci.
• čtení Božího slova: kněz nebo kajícník může přečíst vhodný text z Bible. Tato část svátosti smíření se v praxi často vypouští, ale stejně jako u ostatních svátostí by mělo Boží slovo být součástí udílení svátosti.
• vyznání hříchů a uložení pokání: po vyznání hříchů kněz udělí vhodné rady a uloží pokání.
• rozhřešení: zpovědník udělí odpuštění hříchů slovy, uvedenými výše. Kajícník může vyjádřit svou vděčnost vhodným zvoláním, slovy Písma. Zpovědník se s ním pak rozloučí.

Vedle nejčastější formy (1 zpovědník – 1 zpovídaný) existuje i svátost smíření pro více kajícníků se soukromou zpovědí (společná kající bohoslužba, individuální vyznávání hříchů zpovědníkovi). Za velmi naléhavých okolností se může se schválením biskupa přistoupit ke svátosti smíření se společným vyznáním i společným rozhřešením.

K dobrému zkoumání svědomí může pomoci tzv. zpovědní zrcadlo, tj. soubor otázek, které si můžeme položit, abychom dospěli k pravdě o sobě, o svém vztahu k Bohu i k bližním. Základním zpovědním zrcadlem, ve kterém můžeme zahlédnout, jak na tom jsme, je Desatero. Různá zpovědní zrcadla rozvíjejí jednotlivá přikázání Desatera. Zpovědní zrcadlo může sebezkoumání velmi prospět, nemůže však nahradit dialog s vlastním svědomím v atmosféře modlitby.

Jedna z možných pomůcek - Zpovědní zrcadlo

Zpět na obsah rubriky