Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Prosím o zodpovězení několika otázek:
1. Existuje nějaké podrobnější členění hříchů podle závažnosti v rámci dvou známých hlavních skupin: lehké x těžké? Závažnost hříchů v každé z těchto skupin je přece různá. Je rozdíl, pokud člověk o někom špatně smýšlí, a když na druhé straně nechá volný průchod vyřčení těchto špatných slov. Nezúčastnit se z vlastní viny nedělní mše svaté se nedá srovnávat např. s úmyslným zabitím člověka…, v obou případech nesmí člověk přistupovat ke sv. přijímání.
2. Mají dobré skutky člověka, který ztratil těžkým hříchem milost posvěcující, svou plnou hodnotu a smysl pro spásu jeho duše?
3. Jak může napravit svůj život člověk, který se dostal svým jednáním do exkomunikace, např. katolický kněz, který se oženil a má děti?
Odpověď:
Ad 1) Máte pravdu, že mezi závažností hříchů jsou rozdíly, ale oficiální členění už další není. A řekl bych, že je i zbytečné. Existuje sice ještě tzv. cenzura – to znamená, že po spáchání určitého závažného skutku dotyčný upadá např. do exkomunikace a nemůže přijímat svátosti. Ale to je záležitostí spíše práva než samotné morálky. Nakonec i samotné dělení lehký/těžký hřích má své meze, např. těžko lze ve všech případech se stoprocentní jistotou určit, zda šlo o lehký, či těžký hřích. Nicméně toto dělení neslouží k tomu, abychom každý skutek nějak formálně zařadili a označili. Spíše nám indikuje naše vzdálení od Boha. To je nakonec i podstatou hříchu – člověk se uzavírá jen sám do sebe a vědomě odmítá Boha a Boží zákon. To, že člověk s lehkostí „spáchá“ těžký hřích, znamená, že se od Boha skutečně dosti vzdálil, v případě, že dál těžce hřeší, indikuje, že Boha ze svého života zcela vyloučil.
Ad 2) Podle starých katechismů takové skutky pro spásu význam nemají. Ale k tomu bych poznamenal, že do nitra člověka vidí pouze Bůh a jedině on může člověka soudit. Každopádně nás to má vést k tomu, abychom se snažili z těžkých hříchů co nejdříve vyznat.
Ad 3) Může (nebo spíše měl by) hříchu litovat a činit pokání, pak se také poradit s knězem, jak svou situaci vyřešit. Někdy je řešení jednoduché, někdy složitější. Záleží na tom, do jaké cenzury (církevního trestu) upadl a kdo a za jakých podmínek jej může sejmout. Příklad, který uvádíte, bych poopravil s tím, že takový kněz upadá do suspenze, nikoli do exkomunikace. Řešením je žádost Svatému stolci o zproštění slibu celibátu a v případě její kladné vyřízení uzavřít platné církevní manželství, pokud není žádná jiná překážka. Podotýkám, že to je řešení toho konkrétně pro daný případ, existují jiné církevní tresty, jejichž snímání má jiný postup. Každopádně nejlepší je obrátit se na zpovědníka nebo diecézního penitenciáře.
Prosím o zodpovězení několika otázek:
1. Existuje nějaké podrobnější členění hříchů podle závažnosti v rámci dvou známých hlavních skupin: lehké x těžké? Závažnost hříchů v každé z těchto skupin je přece různá. Je rozdíl, pokud člověk o někom špatně smýšlí, a když na druhé straně nechá volný průchod vyřčení těchto špatných slov. Nezúčastnit se z vlastní viny nedělní mše svaté se nedá srovnávat např. s úmyslným zabitím člověka…, v obou případech nesmí člověk přistupovat ke sv. přijímání.
2. Mají dobré skutky člověka, který ztratil těžkým hříchem milost posvěcující, svou plnou hodnotu a smysl pro spásu jeho duše?
3. Jak může napravit svůj život člověk, který se dostal svým jednáním do exkomunikace, např. katolický kněz, který se oženil a má děti?
Odpověď:
Ad 1) Máte pravdu, že mezi závažností hříchů jsou rozdíly, ale oficiální členění už další není. A řekl bych, že je i zbytečné. Existuje sice ještě tzv. cenzura – to znamená, že po spáchání určitého závažného skutku dotyčný upadá např. do exkomunikace a nemůže přijímat svátosti. Ale to je záležitostí spíše práva než samotné morálky. Nakonec i samotné dělení lehký/těžký hřích má své meze, např. těžko lze ve všech případech se stoprocentní jistotou určit, zda šlo o lehký, či těžký hřích. Nicméně toto dělení neslouží k tomu, abychom každý skutek nějak formálně zařadili a označili. Spíše nám indikuje naše vzdálení od Boha. To je nakonec i podstatou hříchu – člověk se uzavírá jen sám do sebe a vědomě odmítá Boha a Boží zákon. To, že člověk s lehkostí „spáchá“ těžký hřích, znamená, že se od Boha skutečně dosti vzdálil, v případě, že dál těžce hřeší, indikuje, že Boha ze svého života zcela vyloučil.
Ad 2) Podle starých katechismů takové skutky pro spásu význam nemají. Ale k tomu bych poznamenal, že do nitra člověka vidí pouze Bůh a jedině on může člověka soudit. Každopádně nás to má vést k tomu, abychom se snažili z těžkých hříchů co nejdříve vyznat.
Ad 3) Může (nebo spíše měl by) hříchu litovat a činit pokání, pak se také poradit s knězem, jak svou situaci vyřešit. Někdy je řešení jednoduché, někdy složitější. Záleží na tom, do jaké cenzury (církevního trestu) upadl a kdo a za jakých podmínek jej může sejmout. Příklad, který uvádíte, bych poopravil s tím, že takový kněz upadá do suspenze, nikoli do exkomunikace. Řešením je žádost Svatému stolci o zproštění slibu celibátu a v případě její kladné vyřízení uzavřít platné církevní manželství, pokud není žádná jiná překážka. Podotýkám, že to je řešení toho konkrétně pro daný případ, existují jiné církevní tresty, jejichž snímání má jiný postup. Každopádně nejlepší je obrátit se na zpovědníka nebo diecézního penitenciáře.
