Otázka:
Mám takový problém, který mi neustále vrtá hlavou. Ač je křesťanství ve světě velmi rozšířené, ne všichni lidé jsou křesťané. Existují i jiná náboženství, spousta lidí jsou ateisté. I mezi křesťany existují různá vyznání, různé pohledy na svět. Navíc se ne všichni křesťané řídí do puntíku přikázáními. Shrnuto a podtrženo, je jen málo lidí, kteří by si Boží království opravdu zasloužili. Co s těmi lidmi bude? Připadalo by mi nesmírně kruté, kdyby měli být zavrženi. Já osobně miluji mnoho nevěřících lidí, a ze srdce bych jim přál, aby došli věčné spásy. A protože Bůh je ztělesněním lásky, musí je přece milovat daleko více než já. Mezi námi žije spousta lidí, kteří pro ostatní mnoho udělali -- lékaři, zachraňující jeden život za druhým, záchranáři, politici zaslouživší se o blaho země, nebo i jen maminky a babičky, které dali mnoho krásného svým potomkům. S nimi se ani já nemohu srovnávat, zasloužili se o mnoho dobrých věcí, ač jsou nevěřící. Navíc většina věřících, které znám, pochází z věřících rodin. Takže je jen málo lidí, kteří se k víře dostali během života, a vlastně za to nemohou. Existuje snad nějaká predestinace? Tomu nevěřím. Dostanou se do nebe i lidé, kteří nejsou křesťany, mají-li vůli konat dobro? Děkuji za odpověď.

Odpověď:
A můžeme si "zasloužit" odměnu od Boha? Pokud by Bůh chtěl zachránit jen ty, co "do puntíku" plní jeho přikázání, bylo by to zvláštní. Lidé se totiž ve svobodě (která je jeho darem) často rozhodují nesprávně a proto by nemohli obdržet štěstí (které je jeho dalším darem). Stanovil by tak náročná kritéria, že by jen obtížně mohl darovat věčný život? A to přesto, že nás pro něj stvořil?

Známe z Písma, že provinění Bůh odpouští; ale nevěru? Cestou spásy je víra a bez víry není možné se Bohu líbit. Stvrzuje to i Ježíšovo věčný život je, že poznají tebe, Bože, a toho, kterého jsi poslal (Jan 17;3). Dosáhnou Boha je cílem člověka a všichni jsme v ekonomii spásy povolání k dosažení Boha; na této zemi ve víře a poté ve slávě. Může však člověk sám svým snaživým rozumem proniknout do tajemství Boha? Rozum nám nemůže dát než přirozené a analogické poznání Boha - on totiž přebýva v nepřístupném světle (Tim 6;16) a jen on zná hloubku svého tajemství. Proto on sám osvěcuje naši mysl: a víra je účast na Božím světle. Věřit znamená přilnout k Tomu, kdo zná Otce. Proto Kristus pověřil církev, aby nesla Pravdu všem lidem všech dob. Bůh totiž chce, aby se všichni lidé zachránili (1 Tim 2;4), ale neznásilňuje lidskou psychologii. Proto existují lidé, kteří opouštějí víru; a jsou také lidé odlišného vyznání atd. Podle vyjádření papežů Bůh neodsuzuje pro obyčejnou nevěru (Pius IX v ecyklice "Quanto conficiamur" 1863); neznalí lidé mohou dosáhnout věčného života, protože Bůh zná jejich srdce. Neboť předpokládáme, že v nevědomém přání již patří do mystického těla. Třeba zemřelí bez osobního hříchu nejsou souzeni; až ti, kteří se staví duchovně proti Tvůrci hříchy proti přirozenému zákonu. Závažné je odmítnutí Boha, tedy nevěřit a nepřijmout to, co zjevuje jako pravdivé - přes původ od toho, který neklame. Vždyť se také říká: nevědomost hříchu nečiní.

A k té druhé části: Boží království si nikdo nezaslouží; je to dar pro ty, kdo uvěřili. Dar, který dává Bůh těm, kdo ho milují. A dar pro ty, kdo ho hledají s upřímným srdce. Skutečný dar i těm, kdo přišli na vinici až navečer či nikdy neměli možnost ho poznat. Není to však výsledek Božího výběru: on sice ví, kdo ho bude následovat, protože je mimo čas, ale volba je na nás.