Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Chci se zeptat na zázraky jako stigmata, plačící sochy, léčivé prameny apod. - jak se k nim staví církev, do jaké míry je ověřena jejich pravost.
Dále mě zajímá tzv. turínské plátno.
Můžete mi k tomu něco napsat?
Díky
Odpověď:
Církev není schopna posuzovat „pravost“ zjevení a různých zvláštních úkazů. Ono je totiž velmi těžké definovat, co to je zázrak v pravém smyslu. Můžeme říci, že zázrak je takový úkaz, který je nevysvětlitelný přirozenou cestou. Ovšem abychom byli přesní, pak musíme dodat: v současné době a současným poznáním. To ale znamená, že v budoucnosti třeba může být takový fenomén běžně vysvětlitelný a nebude řazen do kategorie zázraků. Může se stát, že dnešní věda ještě nezná všechny mechanizmy a nedokáže zjistit všechny příčiny, takže na současné rovině poznání je nějaký jev „nadpřirozený“, ale zítra už nebude. Tímto chci pojem zázraku zrelativizovat, a tím mu vrátit původní biblický smysl. V Písmu se o Ježíšových zázracích mluví jako o „znameních“ a evangelista neklade důraz na samotný zázračný fakt, ale používá jej jako prostředek k tomu, aby vyzdvihl osobnost Mesiáše. Ježíš nekonal zázraky, aby udělal něco, co se jinému nepodaří, ale aby prokázal svou identitu Mesiáše na základě naplnění proroctví. Zázrak plnil svou funkci v tom, že svědek se zastavil a musel si říci: „Zde je někdo mnohem schopnější než já nebo než kterýkoliv jiný člověk, kterého znám.“ A obrátil tak svou pozornost na osobu Ježíše.
Podobně je tomu se zázraky dnes: zázrak nestojí v centru pozornosti, ale doprovází poselství. Církev se proto nezabývá primárně „pravostí“ zázraků, ale obsahem poselství. O zázračném uzdravení se např. lékař může vyjádřit v tom smyslu, že jej není schopen v úrovni dosavadního poznání vysvětlit. Ale slovo zázrak v lékařské terminologii není. Církev respektuje verdikt lékaře jako mimořádný a nevysvětlitelná úkaz, a ten se chápe jako jeden z faktorů pro věrohodnost poselství. To, co Církev skutečně zkoumá, je obsah poselství, tedy to, zda je v souladu se Zjevením nebo ne.
Striktně vzato: ani o známých zjeveních (Lurdy, Fatima…) Církev neříká, že jsou pravá, jen to, že obsah poselství neodporuje učení Písma a Církve. Ani stigmata, ač jsou pro lékaře stále oříškem, nejsou jasným důvodem pro pravost zjevení. Mohou být jedním z faktorů pro pozitivní posouzení, ale samotná nestačí. Tzv. plačící sošky Panny Marie jsou velmi, velmi problematické a oficiální postoj Církve je v tomto ohledu velmi opatrný. Rozhodně se odmítá, aby byly prohlašovány za „zázračné“.
K tématu „turínského plátna“ doporučuji knihu Alfréd Fantiš, Záhada turínského plátna, Moba, Brno 2000, najdete tam velmi obsáhle zpracovaný materiál včetně fotodokumentace.
Chci se zeptat na zázraky jako stigmata, plačící sochy, léčivé prameny apod. - jak se k nim staví církev, do jaké míry je ověřena jejich pravost.
Dále mě zajímá tzv. turínské plátno.
Můžete mi k tomu něco napsat?
Díky
Odpověď:
Církev není schopna posuzovat „pravost“ zjevení a různých zvláštních úkazů. Ono je totiž velmi těžké definovat, co to je zázrak v pravém smyslu. Můžeme říci, že zázrak je takový úkaz, který je nevysvětlitelný přirozenou cestou. Ovšem abychom byli přesní, pak musíme dodat: v současné době a současným poznáním. To ale znamená, že v budoucnosti třeba může být takový fenomén běžně vysvětlitelný a nebude řazen do kategorie zázraků. Může se stát, že dnešní věda ještě nezná všechny mechanizmy a nedokáže zjistit všechny příčiny, takže na současné rovině poznání je nějaký jev „nadpřirozený“, ale zítra už nebude. Tímto chci pojem zázraku zrelativizovat, a tím mu vrátit původní biblický smysl. V Písmu se o Ježíšových zázracích mluví jako o „znameních“ a evangelista neklade důraz na samotný zázračný fakt, ale používá jej jako prostředek k tomu, aby vyzdvihl osobnost Mesiáše. Ježíš nekonal zázraky, aby udělal něco, co se jinému nepodaří, ale aby prokázal svou identitu Mesiáše na základě naplnění proroctví. Zázrak plnil svou funkci v tom, že svědek se zastavil a musel si říci: „Zde je někdo mnohem schopnější než já nebo než kterýkoliv jiný člověk, kterého znám.“ A obrátil tak svou pozornost na osobu Ježíše.
Podobně je tomu se zázraky dnes: zázrak nestojí v centru pozornosti, ale doprovází poselství. Církev se proto nezabývá primárně „pravostí“ zázraků, ale obsahem poselství. O zázračném uzdravení se např. lékař může vyjádřit v tom smyslu, že jej není schopen v úrovni dosavadního poznání vysvětlit. Ale slovo zázrak v lékařské terminologii není. Církev respektuje verdikt lékaře jako mimořádný a nevysvětlitelná úkaz, a ten se chápe jako jeden z faktorů pro věrohodnost poselství. To, co Církev skutečně zkoumá, je obsah poselství, tedy to, zda je v souladu se Zjevením nebo ne.
Striktně vzato: ani o známých zjeveních (Lurdy, Fatima…) Církev neříká, že jsou pravá, jen to, že obsah poselství neodporuje učení Písma a Církve. Ani stigmata, ač jsou pro lékaře stále oříškem, nejsou jasným důvodem pro pravost zjevení. Mohou být jedním z faktorů pro pozitivní posouzení, ale samotná nestačí. Tzv. plačící sošky Panny Marie jsou velmi, velmi problematické a oficiální postoj Církve je v tomto ohledu velmi opatrný. Rozhodně se odmítá, aby byly prohlašovány za „zázračné“.
K tématu „turínského plátna“ doporučuji knihu Alfréd Fantiš, Záhada turínského plátna, Moba, Brno 2000, najdete tam velmi obsáhle zpracovaný materiál včetně fotodokumentace.
