Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Při čtení Písma (Sk 17,26-28) „On [Bůh] stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. „Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme“, jak to říkají i někteří z vašich básníků..." mě napadlo několik otázek, jak to vlastně je.
1) Bůh je "nahoře" a satan "dole". Vezmeme-li to geograficky, náš pohled vzhůru je jen relativní; jiným směrem se dívá „vzhůru“ např. Australan. Oba se díváme vzhůru, a přesto hledíme každý opačným směrem. Bůh „nahoře“ nás tedy zcela obklopuje. Jestliže Bůh všechno obklopuje a vše je v Něm obsaženo, kde je peklo? Může být "v části Boha"?
2) Jiná otázka je o velikosti (fyzické) Boha. Je Bůh omezen velikostí zeměkoule nebo vesmíru?
3) Na jiných otázkách se diskutuje o evoluční teorii. Mýlí se snad Pavel a jeho výklad zapsaný pod vnuknutím Ducha Svatého nesprávný nebo nevěrohodný?
4) Jestliže má Grygar pravdu, že se vesmír stále rozpíná, zvětšují se i rozměry Boha? Nepraskne? :-)))
Děkuji za odpovědi.
Odpověď:
Pokusím se o obecnější odpověď, inteligentní čtenář si na konkrétní otázky 1-4 odpoví sám.
Představa, že je Bůh nahoře a Satan dole, vychází ze starověké představy světa jako placky, pod níž je podsvětí či peklo jako sídlo negativních mocností, a nad kterou se rozpíná nebe jako prostor božstva. Tuto představu člověka najdeme v mnoha náboženstvích, židovství nevyjímaje. Je to celkem samozřejmé, když uvážíme, že z oblohy přichází „požehnání zemi“ v podobě deště, slunce atd., zatímco bažiny a jejich unikající zapáchající či hořící plyn byly chápány jako „komíny“ do smrdutého podsvětí. Bůh je dobrý, takže je nahoře, Satan je zosobněním zla, tak vládně podsvětí.
Tyto představy odpovídají době představám lidí, kteří žili v době vniku biblických knih. A ty obsahují souhrn tehdejších poznatků ze všech oblastí. Navíc v tehdejší době neexistovalo nějaké rozdělení na přírodní vědy, náboženské poznání, filozofii, lékařství atd. Ale vše tvořilo dohromady kompaktní celek. My jsme dědici moderní vědy, a tak si představujeme, že to bylo vždy tak, jak to máme dnes: jednotlivé vědní disciplíny s vlastní autonomií. Chyba lávky. Moderní věda je dědičkou řeckého myšlení, a to bylo především analytické, rozkladné. Setkání židovství s řeckou filozofií začalo už v židovských diasporách, tedy společenstvích, která nežila v Izraeli a Judsku, ale v jiných městech (třeba Alexandrii), kde se s řeckým myšlením setkaly. V těchto společenství vznikly i tzv. deuterokanonické knihy SZ, tedy ty, které samotnými Židy nebyly přijaty do oficiálního kánonu, protože nebyly „čistě židovské“, nevznikly na území zaslíbené země a nebyly psány hebrejsky, ale řecky. Kontaktu s řečtinou a řeckou kulturou Židé se stejně nevyhnuli, protože ona udávala tón společnosti, řečtina byla mezinárodním dorozumívacím prostředkem, takže Židé sami museli přistoupit na to, že z praktických důvodů bylo přeloženo Písmo do řeckého jazyka.
Křesťanství vyrůstající ze židovství bylo ovlivněno napětím mezi Židy a Řeky. A ve srovnání s židovstvím zde najdeme mnohem intenzivnější vliv. Už třeba fakt, že NZ je psán řecky. Nebo osoba apoštola Pavla, Žida s římským občanstvím, který se intenzívně věnuje apoštolátu nežidů. Křesťanství na rozdíl od židovství je primárně misijní náboženství, nesoustřeďuje se jen na vlastní národ a území (jako židovství), ale chce oslovit nejrůznější kultury a národy. A jako komunikační model s tehdejším nežidovským světem posloužila právě řecká vzdělanost a myšlení.Chtít odhelenizovat křesťanství na „čisté jádro“ je nemožné, na druhou stranu nelze položit rovnítko křesťanství = řecká filozofie a naopak. Kategorie řeckého myšlení nejsou schopny vyčerpat podstatu křesťanství, i z toho důvodu není možné tvrdit, že jediná křesťanská filozofie je aristotelsko-tomistický systém. To by znamenalo citelné okleštění Radostné zvěsti.
Křesťanská tradice Evropy mimo jiné určila, že základ evropské vzdělanosti bude postaven na řecké kultuře (ačkoli nelze pominout i vliv Islámu a znovuobjevení Aristotela díky arabským filozofům). A tak naše myšlení a vědecký systém má ráz analytický. Na těchto principech především v novověku vznikají autonomní vědecké obory. Jestliže položíme otázku: „Kdo nebo co je člověk?“ zástupcům různých vědních oborů, dostaneme rozličné odpovědi. Jinak bude o člověku pojednávat biolog, jinak antropolog, jinak filozof, jinak ekolog, jinak teolog, jinak právník, jinak psycholog… Každý z nich popíše člověka ze svého úhlu. Ale jednotlivá odpověď žádného z nich problém člověka nevyčerpá. Odpověď na danou otázku je vlastně jakousi syntézou dílčích odpovědí, ale přiznejme si, taková syntéza, která by brala v úvahu všechny jednotlivé příspěvky, je vlastně to nejtěžší. Je mnohem jednodušší „rozložit na části“ a ty detailně zkoumat, než pojednávat o celku. Takový odborník na vše snad ani neexistuje.
V poslední době si naštěstí začínáme uvědomovat, že se nelze spokojit s částí. Lékaři dnes vědí, že příčiny nemoci nelze hledat jen v tělem, ale také v duši, že s tělesným zdravím je úzce spojena ekologie, atd. Politici se učí, že dobro společnosti netkví pouze v ekonomice, ale i ve vědeckém rozvoji a sociální oblasti, ta že je vázána na kulturu, etiku, snad časem pochopí, že etika nemůže existovat bez absolutních hodnot a ty že jsou vázány na náboženské vědomí. Učíme se celostnímu pohledu na svět, ne jen analytickému.
Takže si musíme dát pozor, abychom rané židovství a jeho spisy, které mají celostní charakter, neuplatňovali naše vědecké analytické myšlení. V raných spisech SZ nenajdete rozlišení na náboženský úkon, politický či hospodářský čin atd. Vše souvisí se vším, i ta nejobyčejnější věc se promítá do náboženské oblasti, politické, ekonomické… To je myšlení Bible, zatímco my rozlišujeme: to je záležitost hospodářství, tohle náboženství, tohle politiky. Tímto stylem narážíme, když z Bible preparujeme třeba právě fyzikální otázky a zkoumáme je ve světle dnešních poznatků. Nechme je raději zasazené ve svém kontextu a berme Bibli v jejím původním záměru: jako Boží zjevení se člověku a zároveň zjevení o smyslu a cíli člověka. Nehledejme v ní řešení na otázky našich jednotlivých vědeckých oborů. Vytvářeli bychom jen nesmyslné otázky a pseudoproblémy.
Při čtení Písma (Sk 17,26-28) „On [Bůh] stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. „Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme“, jak to říkají i někteří z vašich básníků..." mě napadlo několik otázek, jak to vlastně je.
1) Bůh je "nahoře" a satan "dole". Vezmeme-li to geograficky, náš pohled vzhůru je jen relativní; jiným směrem se dívá „vzhůru“ např. Australan. Oba se díváme vzhůru, a přesto hledíme každý opačným směrem. Bůh „nahoře“ nás tedy zcela obklopuje. Jestliže Bůh všechno obklopuje a vše je v Něm obsaženo, kde je peklo? Může být "v části Boha"?
2) Jiná otázka je o velikosti (fyzické) Boha. Je Bůh omezen velikostí zeměkoule nebo vesmíru?
3) Na jiných otázkách se diskutuje o evoluční teorii. Mýlí se snad Pavel a jeho výklad zapsaný pod vnuknutím Ducha Svatého nesprávný nebo nevěrohodný?
4) Jestliže má Grygar pravdu, že se vesmír stále rozpíná, zvětšují se i rozměry Boha? Nepraskne? :-)))
Děkuji za odpovědi.
Odpověď:
Pokusím se o obecnější odpověď, inteligentní čtenář si na konkrétní otázky 1-4 odpoví sám.
Představa, že je Bůh nahoře a Satan dole, vychází ze starověké představy světa jako placky, pod níž je podsvětí či peklo jako sídlo negativních mocností, a nad kterou se rozpíná nebe jako prostor božstva. Tuto představu člověka najdeme v mnoha náboženstvích, židovství nevyjímaje. Je to celkem samozřejmé, když uvážíme, že z oblohy přichází „požehnání zemi“ v podobě deště, slunce atd., zatímco bažiny a jejich unikající zapáchající či hořící plyn byly chápány jako „komíny“ do smrdutého podsvětí. Bůh je dobrý, takže je nahoře, Satan je zosobněním zla, tak vládně podsvětí.
Tyto představy odpovídají době představám lidí, kteří žili v době vniku biblických knih. A ty obsahují souhrn tehdejších poznatků ze všech oblastí. Navíc v tehdejší době neexistovalo nějaké rozdělení na přírodní vědy, náboženské poznání, filozofii, lékařství atd. Ale vše tvořilo dohromady kompaktní celek. My jsme dědici moderní vědy, a tak si představujeme, že to bylo vždy tak, jak to máme dnes: jednotlivé vědní disciplíny s vlastní autonomií. Chyba lávky. Moderní věda je dědičkou řeckého myšlení, a to bylo především analytické, rozkladné. Setkání židovství s řeckou filozofií začalo už v židovských diasporách, tedy společenstvích, která nežila v Izraeli a Judsku, ale v jiných městech (třeba Alexandrii), kde se s řeckým myšlením setkaly. V těchto společenství vznikly i tzv. deuterokanonické knihy SZ, tedy ty, které samotnými Židy nebyly přijaty do oficiálního kánonu, protože nebyly „čistě židovské“, nevznikly na území zaslíbené země a nebyly psány hebrejsky, ale řecky. Kontaktu s řečtinou a řeckou kulturou Židé se stejně nevyhnuli, protože ona udávala tón společnosti, řečtina byla mezinárodním dorozumívacím prostředkem, takže Židé sami museli přistoupit na to, že z praktických důvodů bylo přeloženo Písmo do řeckého jazyka.
Křesťanství vyrůstající ze židovství bylo ovlivněno napětím mezi Židy a Řeky. A ve srovnání s židovstvím zde najdeme mnohem intenzivnější vliv. Už třeba fakt, že NZ je psán řecky. Nebo osoba apoštola Pavla, Žida s římským občanstvím, který se intenzívně věnuje apoštolátu nežidů. Křesťanství na rozdíl od židovství je primárně misijní náboženství, nesoustřeďuje se jen na vlastní národ a území (jako židovství), ale chce oslovit nejrůznější kultury a národy. A jako komunikační model s tehdejším nežidovským světem posloužila právě řecká vzdělanost a myšlení.Chtít odhelenizovat křesťanství na „čisté jádro“ je nemožné, na druhou stranu nelze položit rovnítko křesťanství = řecká filozofie a naopak. Kategorie řeckého myšlení nejsou schopny vyčerpat podstatu křesťanství, i z toho důvodu není možné tvrdit, že jediná křesťanská filozofie je aristotelsko-tomistický systém. To by znamenalo citelné okleštění Radostné zvěsti.
Křesťanská tradice Evropy mimo jiné určila, že základ evropské vzdělanosti bude postaven na řecké kultuře (ačkoli nelze pominout i vliv Islámu a znovuobjevení Aristotela díky arabským filozofům). A tak naše myšlení a vědecký systém má ráz analytický. Na těchto principech především v novověku vznikají autonomní vědecké obory. Jestliže položíme otázku: „Kdo nebo co je člověk?“ zástupcům různých vědních oborů, dostaneme rozličné odpovědi. Jinak bude o člověku pojednávat biolog, jinak antropolog, jinak filozof, jinak ekolog, jinak teolog, jinak právník, jinak psycholog… Každý z nich popíše člověka ze svého úhlu. Ale jednotlivá odpověď žádného z nich problém člověka nevyčerpá. Odpověď na danou otázku je vlastně jakousi syntézou dílčích odpovědí, ale přiznejme si, taková syntéza, která by brala v úvahu všechny jednotlivé příspěvky, je vlastně to nejtěžší. Je mnohem jednodušší „rozložit na části“ a ty detailně zkoumat, než pojednávat o celku. Takový odborník na vše snad ani neexistuje.
V poslední době si naštěstí začínáme uvědomovat, že se nelze spokojit s částí. Lékaři dnes vědí, že příčiny nemoci nelze hledat jen v tělem, ale také v duši, že s tělesným zdravím je úzce spojena ekologie, atd. Politici se učí, že dobro společnosti netkví pouze v ekonomice, ale i ve vědeckém rozvoji a sociální oblasti, ta že je vázána na kulturu, etiku, snad časem pochopí, že etika nemůže existovat bez absolutních hodnot a ty že jsou vázány na náboženské vědomí. Učíme se celostnímu pohledu na svět, ne jen analytickému.
Takže si musíme dát pozor, abychom rané židovství a jeho spisy, které mají celostní charakter, neuplatňovali naše vědecké analytické myšlení. V raných spisech SZ nenajdete rozlišení na náboženský úkon, politický či hospodářský čin atd. Vše souvisí se vším, i ta nejobyčejnější věc se promítá do náboženské oblasti, politické, ekonomické… To je myšlení Bible, zatímco my rozlišujeme: to je záležitost hospodářství, tohle náboženství, tohle politiky. Tímto stylem narážíme, když z Bible preparujeme třeba právě fyzikální otázky a zkoumáme je ve světle dnešních poznatků. Nechme je raději zasazené ve svém kontextu a berme Bibli v jejím původním záměru: jako Boží zjevení se člověku a zároveň zjevení o smyslu a cíli člověka. Nehledejme v ní řešení na otázky našich jednotlivých vědeckých oborů. Vytvářeli bychom jen nesmyslné otázky a pseudoproblémy.
