Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Setkal jsem se s pojmy "duch rozlišování", "dar rozlišování".
Co to je za pojmy a jaké druhy darů představují? Děkuji za odpověď.
Odpověď:
Vysvětlit tyto pojmy bez kontextu, ve kterém byly vyřčeny, je poměrně obtížné. Proto velmi obecně:
Mít "dar rozlišování" nebo "ducha rozlišování" by mohlo v nejobecnějším slova smyslo znamenat schopnost posoudit situaci a dokázat najít vhodné řešení. V této spojitosti by se také mohlo jednat o jeden z darů Ducha Svatého, o kterých mluví sv. Pavel v 1. listu do Korintu (1Kor 12-14): umění rozlišit, jakým duchem se co nese. Toto rozlišování rozpracoval zvláště sv. Ignác z Loyoly ve svých Duchovních cvičeních : dar rozlišování duchů - tedy zda je třeba určitá touha vedena Božím Duchem nebo naopak Pokušitelem.
Vrátím-li se k nejobecnějšímu významu, může to znamenat toto: každý člověk je v životě postaven před zodpovědné rozhodování, zvláště ten, který má někoho vést, někomu radit (jako třeba kmotr, kněz, představený...). A jsou situace a problémy, kde je velmi, velmi obtížné nalézt optimální a správné řešení. Zde je na místě velmi vysoká citlivost, kdy se člověk nesmí ohánět jen nějakým zákonem či přikázáním, a "fackovat jím toho druhého hlava nehlava". Druhým nesprávným extrémem by bylo říct: "Udělej to, jak chceš, je to celkem jedno..."
Je poměrně jednoduché mluvit obecně o nějaké normě, pohledu církve na určitou věc. Pokud jsme na teoretické rovině, tak nejsme ničím zatíženi, nevstupujeme do problému osobně. Jiná je ale aplikace normy. Zde nemáme před sebou jen zákon, pravidlo, teoretické řešení, ale především člověka, kterého trápí zásadní problém, který aplikace církevní normy ještě prohlubuje. A zde je důležitá velká citlivost.
Použil bych zde příkladu, o kterém se zde diskutovalo, na který jsem náhodou při zběžném podívání narazil:
V otázce 1223 se diskutovala možnost umělého oplodnění. Bylo vyloženo, že stanovisko církve je k tomuto problému spíše negativní. V obecné rovině můžeme podávat argumety, vysvětlovat atd. Ale teď přijde paní Pavla (omlouvám se, že používám konkrétní příklad, ale nabízí se :-)), která touží s manželem po dítěti a zatím bezúspěšně. Lékaři navrhují umělé oplodnění a ona, protože je věřící, tak se ptá po stanovisku církve. A nyní je nutný velmi laskavý a vstřícný přístup. Konkrétní tazatel musí mít jistotu, že kněz (dejme tomu v tomto případě) především přijal ji a její problém jako skutečný a vážný. Ten, kdo podobnou situaci nezažil, těžko může chápat bolest, která je s tím spojena. Musí velmi citlivě a bez emocí předložit stanovisko církve, které je třeba odlišné od představ paní Pavly. Předložit jej znamená otevřít obzory a rozšířit pohled. Naše vidění bývá často zúžené na naši potřebu a náš cíl, nejsme schopni vidět danou věc ze všech úhlů. Právě setkání s jiným pohledem nás může otevřít pro další aspekty. (Važme si třeba přátel, kteří s námi hned nesouhlasí a mají na věc jiný názor. To neznamená, že jsou proti nám, ale naopak nám prokazují nedocenitelnou službu.) Velká citlivost a přijetí je nutné z toho důvodu, aby naše opačné stanovisko nevzbudilo přehnanou a zkratovitou reakci typu: "Církev se ke mě staví zády, odepsala mě, nemá pro mě pochopení..." To není pravda, bohužel necitlivost může k takovému úsudku svádět. A takový člověk se pochopitelně od církve, popřípadě od Boha vzdálí.
Jestliže se podařil tento krok a tazatel je ochoten při posuzování své situace uvažovat ještě i jiné aspekty, které si před tím třeba neuvědomoval, pak kněz už není rádce, který by podával řešení, ale spíše takového člověka doprovází povzbuzením a modlitbou, aby se rozhodl tak, jak podle svého svědomí pozná nejlépe. Jen on prožívá svou situaci a jen on je své rozhodnutí před Bohem zodpovědný. Kněz či rádce jej nesmí manipulovat, nutit, vydírat. Spíš se za něj modlit. A musí přijmout i řešení, ke kterému se tazatel po zodpovědném uvážení rozhodl, i když třeba nebude podle jeho představ. Nelze jej odsoudit a odepsat. Je třeba mít na paměti, aby o nás neplatita Ježíšova slova: "Svazují neúnosná břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem." (Mt 23,4). O spáse nerozhoduje ani církevní představitelé, ani morální teologové, ani rádci, ale jen a jen Bůh. Církev slouží, pomáhá hledat jistější cestu ke spáse, rozhodnutí o ní patří Bohu.
Tato cesta "rozhodování" vyžaduje plné nasazení a zodpovědnost jak ze strany toho, který se ptá, tak ze strany toho, kdo radí a doprovází. Je opravdu potřeba vyprošovat dary Ducha Svatého rádci, aby věděl, co a jak říct, ale i hledajícímu, aby dokázal poslouchat a porozumět. A nakonec aby měl odvahu posoudit situaci a rozhodnout se. Ale upozorňuji ještě jednou na opravdovost a poctivost, která je při takovém rozhodování důležitá. Bůh vidí do srdce člověka lépe než lidé, dokonce lépe, než tam vidíme my sami. Vyprošujme si navzájem tyto Boží dary, protože je opravdu potřebujeme.
Setkal jsem se s pojmy "duch rozlišování", "dar rozlišování".
Co to je za pojmy a jaké druhy darů představují? Děkuji za odpověď.
Odpověď:
Vysvětlit tyto pojmy bez kontextu, ve kterém byly vyřčeny, je poměrně obtížné. Proto velmi obecně:
Mít "dar rozlišování" nebo "ducha rozlišování" by mohlo v nejobecnějším slova smyslo znamenat schopnost posoudit situaci a dokázat najít vhodné řešení. V této spojitosti by se také mohlo jednat o jeden z darů Ducha Svatého, o kterých mluví sv. Pavel v 1. listu do Korintu (1Kor 12-14): umění rozlišit, jakým duchem se co nese. Toto rozlišování rozpracoval zvláště sv. Ignác z Loyoly ve svých Duchovních cvičeních : dar rozlišování duchů - tedy zda je třeba určitá touha vedena Božím Duchem nebo naopak Pokušitelem.
Vrátím-li se k nejobecnějšímu významu, může to znamenat toto: každý člověk je v životě postaven před zodpovědné rozhodování, zvláště ten, který má někoho vést, někomu radit (jako třeba kmotr, kněz, představený...). A jsou situace a problémy, kde je velmi, velmi obtížné nalézt optimální a správné řešení. Zde je na místě velmi vysoká citlivost, kdy se člověk nesmí ohánět jen nějakým zákonem či přikázáním, a "fackovat jím toho druhého hlava nehlava". Druhým nesprávným extrémem by bylo říct: "Udělej to, jak chceš, je to celkem jedno..."
Je poměrně jednoduché mluvit obecně o nějaké normě, pohledu církve na určitou věc. Pokud jsme na teoretické rovině, tak nejsme ničím zatíženi, nevstupujeme do problému osobně. Jiná je ale aplikace normy. Zde nemáme před sebou jen zákon, pravidlo, teoretické řešení, ale především člověka, kterého trápí zásadní problém, který aplikace církevní normy ještě prohlubuje. A zde je důležitá velká citlivost.
Použil bych zde příkladu, o kterém se zde diskutovalo, na který jsem náhodou při zběžném podívání narazil:
V otázce 1223 se diskutovala možnost umělého oplodnění. Bylo vyloženo, že stanovisko církve je k tomuto problému spíše negativní. V obecné rovině můžeme podávat argumety, vysvětlovat atd. Ale teď přijde paní Pavla (omlouvám se, že používám konkrétní příklad, ale nabízí se :-)), která touží s manželem po dítěti a zatím bezúspěšně. Lékaři navrhují umělé oplodnění a ona, protože je věřící, tak se ptá po stanovisku církve. A nyní je nutný velmi laskavý a vstřícný přístup. Konkrétní tazatel musí mít jistotu, že kněz (dejme tomu v tomto případě) především přijal ji a její problém jako skutečný a vážný. Ten, kdo podobnou situaci nezažil, těžko může chápat bolest, která je s tím spojena. Musí velmi citlivě a bez emocí předložit stanovisko církve, které je třeba odlišné od představ paní Pavly. Předložit jej znamená otevřít obzory a rozšířit pohled. Naše vidění bývá často zúžené na naši potřebu a náš cíl, nejsme schopni vidět danou věc ze všech úhlů. Právě setkání s jiným pohledem nás může otevřít pro další aspekty. (Važme si třeba přátel, kteří s námi hned nesouhlasí a mají na věc jiný názor. To neznamená, že jsou proti nám, ale naopak nám prokazují nedocenitelnou službu.) Velká citlivost a přijetí je nutné z toho důvodu, aby naše opačné stanovisko nevzbudilo přehnanou a zkratovitou reakci typu: "Církev se ke mě staví zády, odepsala mě, nemá pro mě pochopení..." To není pravda, bohužel necitlivost může k takovému úsudku svádět. A takový člověk se pochopitelně od církve, popřípadě od Boha vzdálí.
Jestliže se podařil tento krok a tazatel je ochoten při posuzování své situace uvažovat ještě i jiné aspekty, které si před tím třeba neuvědomoval, pak kněz už není rádce, který by podával řešení, ale spíše takového člověka doprovází povzbuzením a modlitbou, aby se rozhodl tak, jak podle svého svědomí pozná nejlépe. Jen on prožívá svou situaci a jen on je své rozhodnutí před Bohem zodpovědný. Kněz či rádce jej nesmí manipulovat, nutit, vydírat. Spíš se za něj modlit. A musí přijmout i řešení, ke kterému se tazatel po zodpovědném uvážení rozhodl, i když třeba nebude podle jeho představ. Nelze jej odsoudit a odepsat. Je třeba mít na paměti, aby o nás neplatita Ježíšova slova: "Svazují neúnosná břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem." (Mt 23,4). O spáse nerozhoduje ani církevní představitelé, ani morální teologové, ani rádci, ale jen a jen Bůh. Církev slouží, pomáhá hledat jistější cestu ke spáse, rozhodnutí o ní patří Bohu.
Tato cesta "rozhodování" vyžaduje plné nasazení a zodpovědnost jak ze strany toho, který se ptá, tak ze strany toho, kdo radí a doprovází. Je opravdu potřeba vyprošovat dary Ducha Svatého rádci, aby věděl, co a jak říct, ale i hledajícímu, aby dokázal poslouchat a porozumět. A nakonec aby měl odvahu posoudit situaci a rozhodnout se. Ale upozorňuji ještě jednou na opravdovost a poctivost, která je při takovém rozhodování důležitá. Bůh vidí do srdce člověka lépe než lidé, dokonce lépe, než tam vidíme my sami. Vyprošujme si navzájem tyto Boží dary, protože je opravdu potřebujeme.
