Otázka:
Dříve se chodilo na poutní místa i velmi vzdálená s procesím a korouhvemi, mladí, staří a s doprovodem kněžstva, jak píše P.Šikula na ot. 547. Prosím, zda byste mohli vyjmenovat taxativně důvody, proč lidé chodili a chodí na poutní místa a také, čím se ta místa liší od farních kostelů. Děkuji.

Odpověď:
Začnu rozdílem mezi farním a poutním chrámem. Farní chrám historicky vznikl tam, kde existovalo společenství křesťanů a to vyžadovalo prostor ke společnému slavení bohoslužby. Jeho vznik se tedy řídí místní potřebou, samozřejmě se souhlasem biskupa. Naopak poutní chrám je svým způsobem „mimořádný“, protože s jeho vznikem je spjata jiná událost než potřeba farního společenství. Poutní chrám je vystavěn třeba na místě nějaké zvláštní události (zjevení, působení světce, zázraku) a zakládá se pro připomenutí té události. Např. poutní chrám v Lurdech je postaven na místě, kde se Bernardetě zjevila Panna Maria, jinde zase třeba nějaký šlechtic postaví poutní kapli z vděčnosti za záchranu života, již přikládá přímluvě nějakého světce atd. (Zřízení takové svatyně musí také schválit biskup.) Ale lidé pak na toto putují, aby si onu událost připomněli a aby také sami poděkovali a poprosili za ochranu. Dnes jsou mnohé poutní chrámy zároveň i farnostmi, protože časem kolem nich vyrostlo osídlení a bylo záhodno, aby tam byla vlastní a stálá duchovní správa. Jinak poutní chrám „patří“ farnosti, na jejímž území stojí, nebo řeholnímu společenství, které o něj pečuje (např. v Lurdech je poutní bazilika, ale v samotném městečku je i farní kostel, který tam stál dříve, než poutní místo vzniklo).

Pouť jako taková je jedním z nejznámějších náboženských úkonů. Setkáme se s ním prakticky ve všech velkých světových náboženstvích. Známe důležitost pouti třeba do jeruzalémského chrámu ve SZ. Pouť jako širší pojem a zvláště pak samotné procesí mají dva elementy. Prvním je shromáždění společenství k modlitbě. Modlitba je podtržena druhým elementem – pohybem. Člověk si uvědomuje, že život není něco statického, ale směřování za určitým cílem, že jsme „na cestě“. Tím, že člověk míří na určité místo, kde se chce intenzivněji setkat s Bohem, si připomíná, že i jeho život je pouť, na jejímž konci je setkání s Bohem. A k tomuto setkání je třeba směřovat. Zde bych si dovolil takovou malou odbočku. Zdá se mi typické pro tuto dobu, že člověk se jaksi bez cíle. Podobá se cestujícímu ve vlaku, který se vůbec nezajímá, kam by chtěl jet, kam ten který vlak jede, hlavně že se mu dobře sedí, moc to s ním netřese. Je jedno, kam ho vlak doveze, stačí, že má jídelní vůz. Připadá mi, že mnoho lidí žije, aniž by si uvědomovali, že den po dni se blíží ke konečné stanici, a při tom se vůbec neberou ohled na to, že vlastně neví, kam by měli dojet. Jak snadno se pak octnou tam, kde určitě být nechtěli. Pouť není jen putování, ale putování za nějakým cílem, k nějaké svatyni – to je nám připomínkou, abychom zkoumali směr a cíl i svého života.

K procesí jsme vyzýváni i při liturgii během roku, vzpomeňme průvod se svíceni o Uvedení Páně do chrámu 2. února, průvod s ratolestmi o Květné neděli, průvod s velikonoční svící, „Boží tělo“ apod. Tato procesí podtrhávají společnou modlitbu a putování. Poutě a procesí, ať už oficiální společné (např. celonárodní pouť na Velehrad) nebo menších soukromých skupin, do poutních chrámů nám ještě připomenou cíl našeho putování.