Otázka:
Chtěl bych se zeptat, jak moc může křesťan zpochybňovat. Byl nám totiž dán dar rozumu, který je nesmírně důležitý a nikdo se bez něj neobejdeme. Rozumově se však Bůh dokazuje těžko, je to spíše otázka víry. Naše víra je ovšem formována i mnoha vnějšími vlivy, a proto nemůžeme někým pohrdat jen proto, že neuvěřil. Nejedná se o nic vrozeného. Kdybychom vyrůstali my ve stejném prostředí, patrně bychom ani my neuvěřili. Boha můžeme poznat například skrze Bibli. V hodinách náboženství nám říkali, že Bible byla napsána z vnuknutí Ducha svatého. I tomu ovšem musíme jen věřit, po světě koluje spousta materiálů různých sekt, které tvrdí, že byly osvíceny Duchem svatým, a takovým sektám přece nevěříme. Nebo lze předpokládat, že když Ježíš řekl Petrovi "cokoliv svážete na zemi, bude svázáno na nebi,...", měla být rozhodnutí budoucích hlav církve správná, jenže jsme byli svědky různých schizmat a inkvizicí. To vede ke zpochybnění neomylnosti církve. Zpochybnit nemůžeme snad jen vlastní svědomí, jenže ani nevěřící lidé necítí výčitky svědomí proto, že neuvěřili. Co je to vlastně víra? Je to jen cosi, jako axiom v matematice? Nebo je to dar, který dává Pán pouze vyvoleným? Věřit se dá totiž všeličemu, i zrůdným ideologiím. Jak si mohu být jist, že právě víra, ve které jsem by vychováván a již vyznávám, je ta správná? Mnohokrát děkuji za odpověď.

Odpověď:
Víra není na prvním místě souhrnem pravd, kterým je třeba věřit, ale odpovědí člověka na Boží povolání, důvěřivým a otevřeným postojem vůči Bohu. Tento postoj v sobě zahrnuje celý život, bezvýhradné Amen, Ano , vůči Bohu. Synonymem pro víru je také výraz bázeň Boží (Žl 111,10).

Již samotná evangelia rozlišují různé stupně víry:
víra v Kristou zázračnou moc
víra v království Boží
víra v Ježíše, Mesiáše a Božího Syna

V listě Židům 11,1 nacházíme biblickou definici víry:
Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčením o věcech, které nevidíme.

Věřit v biblickém kontextu znamená pevné přilnutí k zjevené pravdě pro autoritu zjevujícího se Boha. Zjevení je podmínkou víry; věřitelnost se děje pro autoritu Boží, která ve zjevení člověka oslovuje.

Víra je úkon nadpřirozený, působený milostí. Milost působí jak na rozum, tak na vůli. Milost rozum osvěcuje, aby uznal, že je nutné a rozumné uvěřit, a vůlí hýbe, aby dala souhlas. Tedy úkon víry lze vyjádřit slovy: věřit je úkon vzbuzený rozumem, přikázaný vůlí (credere est actus elicitus ab intelectu, imperatus a voluntare).

Sv. Augustin používá slova: věřit, znamená myslit se souhlasem (credere est cum assensione cogitare).
Sv. Tomáš - úkon rozumu, který souhlasí s božskou pravdou na základě příkazu vůle, která je pohnuta milostí (actus intellectus assentientis veritati divinae ex imperio voluntatis a Deo motae per gratiam - STh II-II q 2,a 9)

Dar rozumu je třeba klást do souvislosti se ctností víry. Tento dar rozumu uschopňuje hlouběji pronikat do krásy pravd víry, objevovat jejich vzájemnou souvislost s pravdami přirozenými.

Aniž rozumem pochopil, objevuje člověk rozumnost své víry.
V Nejsvětější Trojici, v tajemství Boží lásky nalézá pramen víry.
Analogií spatřuje v přirozeném řádu souvislosti víry.

Čistý zrak Blahoslavení čistého srdce je schopen nahlédnout, vytušit tu krásu a soulad rozumu a víry.

Proto se člověče neboj uvěřit, přilnout k pravdám víry; bude to milostí, ale kde ona není?!