Otázka:
Hezký den,
rád bych se zeptal jak vnímáte význam slova oběť? Křesťanství je tak trochu "posedlé" tímhle slovem, ale reálně je o této problematice málokdo schopen něco říct.
a) V jednom (vyhraněném) smyslu se mi zdá, že žádná oběť neexistuje, že existuje pouze „nutnost“. Myslím to tak, že žije-li člověk podle svého svědomí, nechce-li zrazovat sám sebe, tak mu jeho chování může přinášet radost, ale občas mu přinese větší nebo menší komplikace, v krajním případě pro život fatální. – Dá se mluvit o oběti, pokud člověk žije podle svého svědomí? Možná ano, ale „dobrému“ člověku přece nic jiného stejně nezbývá a v jistém smyslu to dělá v posledku kvůli sobě samému. („Aby se sám sobě mohl podívat do očí, Nezradil sám sebe a svou cestu atd.“)
b) Přesto, co jsem napsal výše (a s čím souhlasím), mám ale ne zcela jasně vyjádřitelný pocit, že oběť má nebo může mít v sobě i něco posvátného, což asi není v rozporu z bodem a), ale nějak mi to tam chybělo.
c) S tím souvisí i ta část významu slova oběť, kdy se něčeho vzdávám, nemyslím tak ani ve prospěch někoho nebo něčeho, (protože např. Bohu nemůžu ničím přispět), a nemusí to být nutně snad ani bohu. Kdy obětuji berana, nebo vyliji poslední kapku vína jako úlitbu bohům, nebo se vzdám něčeho, bez čeho můžu být, na čem lpím, co možná nahrazuje moje autentické já. Něco jako proces očišťování se, v něčem možná podobný postu.

Děkuji. Václav

PS: Pokud tento dotaz zveřejníte, budu rád.


Odpověď:
Předkládané A by platilo ve vztahu k oběti jako utrpení a zapírání. Ale prvotním smyslem oběti rozhodně není seberealizace. Ten se skrývá za (anebo ten lidé dnes překrývají) snahou něčeho dosáhnout. Když se hovoří o oběti, jedním z nejčastějších kontextů je oběť trestného činu a odřeknutí si něčeho pro dosažení cíle. Podstatnější je však ono prvotní biblické pojetí „obětního daru“. Oběť je darem. Přinést oběť neznamená jít přes mrtvoly, ale ustoupit. Anebo lépe: zasvětit výsek ze svého života; jež se děje v souladu s vírou a láskou. Jistěže bude oběť více spojována s nutností, neboť často vychází z nastalé situace. Přesto jejím posledním vyjádřením bude vždy svoboda – „nelpím na tom, co mi absolutně nenáleží, ale má původ v Bohu“.

Ještě k jejímu náboženskému významu: proroci kritizovali, že bez spravedlnosti a respektování práva nemají materiální oběti žádný smysl a jsou bezcenné. Dále to rozvíjí Ježíš, že před Bohem nemá žádnou cenu oběť, jíž nepředchází smíření s bratrem (Mt 5; 23nn). Natolik je vnější postoj svázán s vnitřním příklonem k Bohu! Pro křesťana má podstatný význam také slib: „Od-říkám se všeho, co láká ke hříchu“. Láska vždy vyžaduje odříkání toho, co jí oponuje. Vydání se Bohu pak nepřináší bolestivou ztrátu, ale postoj odevzdání se do jeho rukou.

Abych doplnil předešlé o specifický náhled křesťanství, užiji formulací slovníku , které mají mnozí raději. Eucharistie má připomínat společným pokrmem jedinečnou oběť na kříži a tak spojit nový křesťanský obřad se starobylými obětními hostinami, vyjadřujícími společenství s Bohem. Ježíšova krvavá oběť ve své svátostné podobě shrnuje a naplňuje celý obětní systém Starého zákona. Je to zároveň celopal, smírná oběť i oběť společenství s Bohem; návaznost mezi Starým a Novým zákonem je nepopiratelná. Kristova oběť je však zároveň překonáním všech startozákonních oběťí, v důsledku své jedinečnosti a v důsledku důstojnosti Syna Božího, která z jeho oběti činí oběť dokonalou, trvalou a neopakovatelnou. Terminologie je stará, obsah je nový, tak jako popisovaná skutečnost přesahuje myšlenkové kategorie, kterými má být vyjádřena.
Už proroci mluvili o nutnosti prodloužit obřadní gesto do každodenního života a Sirachovec uváděl do souvislosti ctnostný život a oběť. Stejně úzký vztah mezi spiritualitou a životem najdeme v Novém zákoně. Věřící tvoří v Duchu svatém, který v nich přebývá, a v životodárném spojení s Pánem „svaté kněžstvo, které z popudu Ducha přináší oběti, příjemné Bohu pro Ježíše Krista“ (1 Petr 2; 5).