Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Příběh jedné farnosti.
Ještě před rokem jsme byli malou poklidnou farností v osamělé obci s malým počtem obyvatel, kam kněz dojíždí jednou týdně na bohoslužbu. Nechyběli tu místní dětští ministranti, lektor ani varhaník. Farníci se společně podíleli na úpravách kostela, úklidu, zajišťovali čtení i žalmy. Věřících v naší obci není mnoho, ale vztahy tu byly dobré. Tento klid postupně začala narušovat stále větší skupina dětí a mládeže. Začaly se zúčastňovat bohoslužeb a dlouhou dobu byly vítány, bylo i tolerováno, že se jedná o děti z nevěřících rodin, pro které toto byla první setkání s vírou a prostředím kostela. Farníky i duchovním byla tato skupinka uváděna do liturgie, setkávaly se zde s přátelským postojem.Rušení dětí, i starší mládeže z neznalosti pochopí ještě každý. Když ale ani po uplynutí několika měsíců nedochází ke změně, spíše je neúcta stále zřejmější - hlasitý hovor při mši, smích, hvízdání, posměšky na kněze, nedopalky v lavici, házení kameny do oken při odchodu, průběh mše sv. spíš připomíná návštěvu cirkusu - nabízí se otázka, co dál. Důstojnost průběhu mše bývá narušena natolik, že znemožňuje jakékoli duchovní vyžití stálých farníků. Stále více je zřejmé, že skupinka omladiny ve skutečnosti nehledá cestu k víře, ale dobrou zábavu na úkor ostatních. Tato skupinka obtěžuje především starší farníky tím, že jim cestou domů po mši například hází petardy pod nohy, vysmívá se jim na náměstí, pronásleduje děti - ministranty apod. Postoj kněze k tomuto problému byl takový, že této mládeži nabídl pravidelná setkání ve společenství. Avšak ani toto nepřineslo valnou změnu v chování mládeže. V současné době je již situace ve farnosti natolik vyhrocena, že původní farníci jsou skupinou mladých bráni jako nevítaný prvek, slovně na ně útočí a začínají být v převaze nad těmi, kteří v kostele hledají víru a klid. Neustálé posměšky již odradily ministranty i lektora. Nejstarší farníci se již obávají, co je zase v kostele potká a ti, co ještě vydrželi, do kostela chodí se strachem. A co na to kněz? Kostel je pro všechny, nejdůležitější je pastorace, na starších /moudřejších/ tedy je, aby tuto situaci přijali a pochopili. Ten, kdo to nechápe, není sám dostatečně duchovně vyzrálý. Komu se daná situace nelíbí, je to jeho problém, nikdo ho z kostela nevyhodil, pokud se mu tu nelíbí, je to jeho věc. (Vzhledem k dopravní obslužnosti je nemožné bez vlastního auta navštěvovat jiný kostel v jiné farnosti.) Ze stálých farníků již zůstala jenom hrstka, a tak převažuje skupina nezvedené omladiny.
Dávám dotaz do diskuze. Jaký je váš názor na tuto situaci a jaké řešení navrhujete?
Odpověď:
Představil jsem si jednu svoji vesničku, a říkám si, že taková situace je docela možná. Zatím jsem si však dospívají s cigaretou na zastávce nepřivedl do kaple...
Tolerovat lze během bohoslužby vyrušování ze strany malých křesťánků. Ty ostatní je třeba upozornit a způsobit nápravu. Pokud se už liturgie účastní nevěřící musí to být oni, kdo se přizpůsobují věcem mimo jejich chápání. Eucharistie je svátost a jako taková prvotně určená věřícím neházejte svaté psům - až pastorace a katecheze je pro všechny.
Svobodný vstup na bohoslužby (CIC 1221) se týká jen katolíků (CIC 1 a 1214) a může být omezen z kapacitních i etických důvodů (neslušný oděv, opilost, obtěžování). Nepřístojnostem je třeba zabránit (CIC 1210), ale valná část vašich stesků nesouvisí s účastí mládeže na bohoslužbě: honění, házení petard a upozorňování na sebe jsou současné pubertální problémy. Hovor při mši je zaležitostí i zbožných věřících – těm, kteří to čtou ocituji také pro jejich nápravu z penitenciálu 11. století Dělal jsi to, co některé ženy - Cestou do chrámu se bavil nectnými řečmi, aniž bys vážně pomyslel na svou duši? Když přechází náhrobky, pod nimiž odpočívají těla zemřelých, nemyslí na onen svět a nemodlí se za spásu jejich duše. Jestliže jsi takto jednal, budeš se deset dnů postit o chlebu a vodě, a varuješ se opakování. Pokaždé, když budeš přecházet kostelem, modli se za zesnulé a spásu duší, jichž těla tam odpočívají, aby se i oni přimlouvali za tvé hříchy u Boha. Tím neobracím řeč proti vám, ale upozorňuji na všeobecnost problému. Sám jsem musel jít minulou neděli přesadit dva hovořící hochy.
Takže zbylo nelokalizovatelné hvízdání; měl by ho vyřešit kněz či farníci pádným zákrokem mimo mši svatou. To, co udělal kněz je dobré řešení: pozvat divokou mládež jinam než na bohoslužbu. V tom byste mu měli nabídnout aktivní pomoc, aby je bylo kam odvést. Přece nejde o to “zbavit se obtížného hmyzu”, ale přiblížit další generaci ke Kristu.
Příběh jedné farnosti.
Ještě před rokem jsme byli malou poklidnou farností v osamělé obci s malým počtem obyvatel, kam kněz dojíždí jednou týdně na bohoslužbu. Nechyběli tu místní dětští ministranti, lektor ani varhaník. Farníci se společně podíleli na úpravách kostela, úklidu, zajišťovali čtení i žalmy. Věřících v naší obci není mnoho, ale vztahy tu byly dobré. Tento klid postupně začala narušovat stále větší skupina dětí a mládeže. Začaly se zúčastňovat bohoslužeb a dlouhou dobu byly vítány, bylo i tolerováno, že se jedná o děti z nevěřících rodin, pro které toto byla první setkání s vírou a prostředím kostela. Farníky i duchovním byla tato skupinka uváděna do liturgie, setkávaly se zde s přátelským postojem.Rušení dětí, i starší mládeže z neznalosti pochopí ještě každý. Když ale ani po uplynutí několika měsíců nedochází ke změně, spíše je neúcta stále zřejmější - hlasitý hovor při mši, smích, hvízdání, posměšky na kněze, nedopalky v lavici, házení kameny do oken při odchodu, průběh mše sv. spíš připomíná návštěvu cirkusu - nabízí se otázka, co dál. Důstojnost průběhu mše bývá narušena natolik, že znemožňuje jakékoli duchovní vyžití stálých farníků. Stále více je zřejmé, že skupinka omladiny ve skutečnosti nehledá cestu k víře, ale dobrou zábavu na úkor ostatních. Tato skupinka obtěžuje především starší farníky tím, že jim cestou domů po mši například hází petardy pod nohy, vysmívá se jim na náměstí, pronásleduje děti - ministranty apod. Postoj kněze k tomuto problému byl takový, že této mládeži nabídl pravidelná setkání ve společenství. Avšak ani toto nepřineslo valnou změnu v chování mládeže. V současné době je již situace ve farnosti natolik vyhrocena, že původní farníci jsou skupinou mladých bráni jako nevítaný prvek, slovně na ně útočí a začínají být v převaze nad těmi, kteří v kostele hledají víru a klid. Neustálé posměšky již odradily ministranty i lektora. Nejstarší farníci se již obávají, co je zase v kostele potká a ti, co ještě vydrželi, do kostela chodí se strachem. A co na to kněz? Kostel je pro všechny, nejdůležitější je pastorace, na starších /moudřejších/ tedy je, aby tuto situaci přijali a pochopili. Ten, kdo to nechápe, není sám dostatečně duchovně vyzrálý. Komu se daná situace nelíbí, je to jeho problém, nikdo ho z kostela nevyhodil, pokud se mu tu nelíbí, je to jeho věc. (Vzhledem k dopravní obslužnosti je nemožné bez vlastního auta navštěvovat jiný kostel v jiné farnosti.) Ze stálých farníků již zůstala jenom hrstka, a tak převažuje skupina nezvedené omladiny.
Dávám dotaz do diskuze. Jaký je váš názor na tuto situaci a jaké řešení navrhujete?
Odpověď:
Představil jsem si jednu svoji vesničku, a říkám si, že taková situace je docela možná. Zatím jsem si však dospívají s cigaretou na zastávce nepřivedl do kaple...
Tolerovat lze během bohoslužby vyrušování ze strany malých křesťánků. Ty ostatní je třeba upozornit a způsobit nápravu. Pokud se už liturgie účastní nevěřící musí to být oni, kdo se přizpůsobují věcem mimo jejich chápání. Eucharistie je svátost a jako taková prvotně určená věřícím neházejte svaté psům - až pastorace a katecheze je pro všechny.
Svobodný vstup na bohoslužby (CIC 1221) se týká jen katolíků (CIC 1 a 1214) a může být omezen z kapacitních i etických důvodů (neslušný oděv, opilost, obtěžování). Nepřístojnostem je třeba zabránit (CIC 1210), ale valná část vašich stesků nesouvisí s účastí mládeže na bohoslužbě: honění, házení petard a upozorňování na sebe jsou současné pubertální problémy. Hovor při mši je zaležitostí i zbožných věřících – těm, kteří to čtou ocituji také pro jejich nápravu z penitenciálu 11. století Dělal jsi to, co některé ženy - Cestou do chrámu se bavil nectnými řečmi, aniž bys vážně pomyslel na svou duši? Když přechází náhrobky, pod nimiž odpočívají těla zemřelých, nemyslí na onen svět a nemodlí se za spásu jejich duše. Jestliže jsi takto jednal, budeš se deset dnů postit o chlebu a vodě, a varuješ se opakování. Pokaždé, když budeš přecházet kostelem, modli se za zesnulé a spásu duší, jichž těla tam odpočívají, aby se i oni přimlouvali za tvé hříchy u Boha. Tím neobracím řeč proti vám, ale upozorňuji na všeobecnost problému. Sám jsem musel jít minulou neděli přesadit dva hovořící hochy.
Takže zbylo nelokalizovatelné hvízdání; měl by ho vyřešit kněz či farníci pádným zákrokem mimo mši svatou. To, co udělal kněz je dobré řešení: pozvat divokou mládež jinam než na bohoslužbu. V tom byste mu měli nabídnout aktivní pomoc, aby je bylo kam odvést. Přece nejde o to “zbavit se obtížného hmyzu”, ale přiblížit další generaci ke Kristu.
