Otázka:
Pokud mohu, dovolil bych se zeptat na drobnosti, které mne zrovna velmi zaměstnávají a pro něž nemám dostatečně širokou rešerši, abych si je mohl zodpovědět sám. Budu vděčen za každou informaci nebo podnět.

Oscar Wilde v dopise z vězení pše:. . .A povážíme-li, že je nanejvýš pravděpodobné, že tu máme právě ony výrazy, upsissima verba, jichž kristus užil, mám pak dvojnásobnou radost. Lidé se stále domnívali, že kristus mluvil Aramejsky. Dnes však již víme, že galilejští venkované, právě tak jako dnes venkované irští, byli dvojjazyční a běžnou obcovací řečí po celé Palestině, jako vlastně po celém Východě, byla řečtina. Představa, že skutečná slova Kristova známe jenom z překladu, nechtěla se mi nikdy líbit. Je mi milé pomyšlení, že aspoň pokud jde o to, jakou řečí Kristu hovořil, Charmides ho mohl poslouchat, Sokrates s ním mohl diskutovat a Plat´on mu mohl rozumět . . .
jakýnjen současný názor na původní jazyk, jímž mluvil Kristus k učedníkům?
Profesor Jung také píše, že v církvi existoval chválihodná tradice nepořekládat při mši konsekrační formuli do profáního jazyka, pro posvátnost této formule. Existuje ještě někde taková tradice, abzch se na ni mohl odvolat?

Je možné respektovat chválihodné záměry stavitele chrámu a sloužit mši u oltáře postaveného u západní zdi čelem týmž směrem, kterým stojí i shromážděný zástup navzdory doporučení vatikánského koncilu? Nebo je nutné obracet se ke stolečku, který stojí často v místě, jež by mu stavitel chrámu nikdy nepřisoudil?

Odpověď:
Poslední večeře – první mše - se pravděpodobně odehrávala v obřadní hebrejštině. Ale není tak významné, jak to Ježíš řekl, jako přímo to, co řekl: „toto je mé Tělo“.
Jinak se odborníci v mluvě přiklání k hovorové řečtině. Tedy ve vztahu ke všeobecné komunikaci; Ježíš se k apoštolům obracel aramejsky. (Ale tradice nepřekládat ritus se spíše týkala převodu z latiny do národních jazyků.) My totiž neznáme doslovné znění: evangelia jsou řecky a navíc mají drobné jazykové varianty. (Naprostá jistota není ani o kalichu, který proměňoval Ježíš během večeře.) Takže by se věřící mohli dohadovat, který kněz říká to původnější synonymum, který má tu původní výslovnost atd.

S liturgickým prostorem je tomu podobně – významnější je přece současnost.
Oltář byl v chrámu jen výjimečně směrován k západu; převládalo východní umístění.. A jelikož se od počátku shromáždění zakončovala ranní bohoslužbou, slavila se v záři vzcházejícího slunce, k východu. V kostele na západ bývaly mše čelem k lidu, tak že samotný kněz stál obrácen na východ. Ale při liturgii není rozhodující architekt, ani kde je východ, nýbrž ustanovení církve, která slaví. V první řadě se musejí respektovat ony. (Slyšel jsem namítat, že se v misálu nepíše, aby se kněz již otočil čelem k lidu, ale zkuste podle dnešního misálu sloužit zády k přítomným, když nevíte v jaké chvíli se obrátit.) Liturgické směrnice i praxe se jednoznačně zasazují o „mši v kruhu“ či proti sobě.
Je-li oltářní „stoleček“ místem proměňování a symbolem Krista, dluží mu každý úctu nezávislou na jeho vnějším vzhledu.