Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Při dnešních možnostech zjišťování a porovnávání DNA by mě zajímalo, jestli se někdo pokusil a s jakým výsledkem porovnat DNA z Kristových relikvií (Turínské plátno, Rouška aj.) navzájem a s živými eucharistickými Zázraky (Lanciano, Betania). To by potom bylo o autenticitě, pravosti nebo nepravosti. Jsou takové zkoušky a jejich výsledky známé? Děkuji za odpověď.
Odpověď:
Zkoušky a rozbory ať „Turínského plátna“ a „Sudária (roušky)“ (existuje speciální obor sindologie), tak relikvií eucharistických zázraků existují. Informace o těchto průzkumech najdete na:
www.sindone.org
www.linteum.com
www.lanciano.it.
Na internetu se dá najít spousta dalších stránek, které se touto tematikou zabývají, pro důkladnější studium jsou vhodnější knihy (bibliografii tam najdete také).
Průzkum DNA proběhl zatím u „Turínského plátna“ a „Sudária“, na obou byly zjištěny podobné genetické profily. Kromě toho krevní skvrny na „Turínském plátně“, „Sudáriu“ i vzorky odebrané ze tkáně eucharistických zázraků mají stejnou krevní skupinu AB.
Otázkou zůstává, jakou roli hrají tyto výsledky pro naši víru. Vezmu příklad ze svého oboru: v neoscholastickém modelu apologetiky (fundamentální teologie) se klad velký důraz na prezentování křesťanské víry jako něčeho, co není v rozporu s rozumem. Šlo o obranu víry před těmi, kdo křesťanství obviňovali z nesmyslnosti a iracionalizmu. A tak vznikl velmi kompaktní a propracovaný teologický systém, který měl však jednu zásadní slabinu: sice prokázal, že věřit není proti rozumu a křesťanství že není nesmysl, ale nedokázal víru vzbudit. Jinými slovy: mezi tím, že přiznám, že na křesťanství něco pravdivého bude, a tím, že vyznám svou víru a životní závislost na Trojosobním Bohu, je obrovský skok. Přiznat rozumnost „nějakého“ náboženství ještě neznamená víru, vždyť v současné době alespoň podle sociologických průzkumů velká část lidstva uznává za pravdivé většinu náboženství, ačkoli se třeba hlásí jen k jednomu z nich nebo k žádnému. Neúčinnost neoscholastické apologetiky byla mimo jiné v tom, že kladla velký důraz na skutečnost zázraků. Jaký je ale vztah mezi zázrakem a vírou?
Zázrak můžeme definovat jako skutečnost, která se vymyká přirozenému řádu věcí, není tedy protipřirozená, ale vybočuje ze zákonitostí, jak je známe. Tím pádem je velkou provokací naší lidské touze poznávat, přičemž tajemné a nepoznané přitahuje mnohem víc. Takže tajemné kruhy v obilných polích, UFO, zjevení v Medjugorje, relikviář z Orvieta, Turínské plátno či krev sv. Januária na mnoho lidí působí senzačně a přitažlivě právě proto, že to je něco neobvyklého. To je zcela přirozená reakce, která ještě nic neznamená. To vše člověk může vidět, týden o tom vyprávět kamarádům u piva, ale pak stejně jen rezignovaně pokrčí rameny se slovy „Jsou to ale věci…“. Samotný zvláštní úkaz totiž nemůže víru zrodit. Má-li se zázrak chápat jako něco, co ukazuje na Boha a jeho působení, pak již víru předpokládá. A v této souvislosti se v Písmu označuje jako znamení. O zázracích se ve skutečnosti v evangeliích mluví velmi málo, evangelisté nepopisují, jak došlo k proměnění vody ve víno, jak Ježíš lámal chléb, aby se najedlo tolik lidí, jakým způsobem chodil po vodě, jak uklidnil bouři, jak uzdravoval a křísil mrtvé, i když by nás možná právě toto hodně zajímalo. Všechny Ježíšovy podivuhodné činy jsou prezentovány jako znamení, že Mesiáš je mezi nimi. Neklade se důraz na to, co se odehrálo, ale na to vidět v Ježíši Božího Pomazaného a uvěřit v něho. Nakonec i tehdy bylo mnoho těch, které lákaly podivuhodné věci, které se odehrávaly pod Ježíšovýma rukama, ale přesto v něho neuvěřili. Někdo může být setkáním se zázrakem osloven a pod tím dojmem začít přemýšlet o víře a nakonec uvěřit, někdo může být zázrakem ve víře utvrzen, na někoho dalšího to nemusí mít vůbec žádný efekt. Může být mnoho těch, kdo se s nadšeném pohrnou za vším tajemným a zázračným a přesto se nich nebude moci mluvit jako o věřících, může být i mnoho opravdových věřících, kterým ani Lurdy, ani Fatima, ani Medjugorje, ani eucharistické zázraky či cokoliv jiného nebude nic říkat. Lze být křesťanem a přitom pochybovat o tom, že „Turínské plátno“ je shodné s tím plátnem, ve kterém byl Ježíš pohřben, lze být křesťanem i bez toho, že by člověk věděl, jakou měl Ježíš DNA. Na druhé straně ani ten nejodbornější průzkum a 100% jistota nemohou víru vynutit, spíš napomoci k tomu, aby si člověk kladl některé otázky a hledal na ně odpovědi. Jestli to ovšem udělá, záleží jen na něm.
Při dnešních možnostech zjišťování a porovnávání DNA by mě zajímalo, jestli se někdo pokusil a s jakým výsledkem porovnat DNA z Kristových relikvií (Turínské plátno, Rouška aj.) navzájem a s živými eucharistickými Zázraky (Lanciano, Betania). To by potom bylo o autenticitě, pravosti nebo nepravosti. Jsou takové zkoušky a jejich výsledky známé? Děkuji za odpověď.
Odpověď:
Zkoušky a rozbory ať „Turínského plátna“ a „Sudária (roušky)“ (existuje speciální obor sindologie), tak relikvií eucharistických zázraků existují. Informace o těchto průzkumech najdete na:
www.sindone.org
www.linteum.com
www.lanciano.it.
Na internetu se dá najít spousta dalších stránek, které se touto tematikou zabývají, pro důkladnější studium jsou vhodnější knihy (bibliografii tam najdete také).
Průzkum DNA proběhl zatím u „Turínského plátna“ a „Sudária“, na obou byly zjištěny podobné genetické profily. Kromě toho krevní skvrny na „Turínském plátně“, „Sudáriu“ i vzorky odebrané ze tkáně eucharistických zázraků mají stejnou krevní skupinu AB.
Otázkou zůstává, jakou roli hrají tyto výsledky pro naši víru. Vezmu příklad ze svého oboru: v neoscholastickém modelu apologetiky (fundamentální teologie) se klad velký důraz na prezentování křesťanské víry jako něčeho, co není v rozporu s rozumem. Šlo o obranu víry před těmi, kdo křesťanství obviňovali z nesmyslnosti a iracionalizmu. A tak vznikl velmi kompaktní a propracovaný teologický systém, který měl však jednu zásadní slabinu: sice prokázal, že věřit není proti rozumu a křesťanství že není nesmysl, ale nedokázal víru vzbudit. Jinými slovy: mezi tím, že přiznám, že na křesťanství něco pravdivého bude, a tím, že vyznám svou víru a životní závislost na Trojosobním Bohu, je obrovský skok. Přiznat rozumnost „nějakého“ náboženství ještě neznamená víru, vždyť v současné době alespoň podle sociologických průzkumů velká část lidstva uznává za pravdivé většinu náboženství, ačkoli se třeba hlásí jen k jednomu z nich nebo k žádnému. Neúčinnost neoscholastické apologetiky byla mimo jiné v tom, že kladla velký důraz na skutečnost zázraků. Jaký je ale vztah mezi zázrakem a vírou?
Zázrak můžeme definovat jako skutečnost, která se vymyká přirozenému řádu věcí, není tedy protipřirozená, ale vybočuje ze zákonitostí, jak je známe. Tím pádem je velkou provokací naší lidské touze poznávat, přičemž tajemné a nepoznané přitahuje mnohem víc. Takže tajemné kruhy v obilných polích, UFO, zjevení v Medjugorje, relikviář z Orvieta, Turínské plátno či krev sv. Januária na mnoho lidí působí senzačně a přitažlivě právě proto, že to je něco neobvyklého. To je zcela přirozená reakce, která ještě nic neznamená. To vše člověk může vidět, týden o tom vyprávět kamarádům u piva, ale pak stejně jen rezignovaně pokrčí rameny se slovy „Jsou to ale věci…“. Samotný zvláštní úkaz totiž nemůže víru zrodit. Má-li se zázrak chápat jako něco, co ukazuje na Boha a jeho působení, pak již víru předpokládá. A v této souvislosti se v Písmu označuje jako znamení. O zázracích se ve skutečnosti v evangeliích mluví velmi málo, evangelisté nepopisují, jak došlo k proměnění vody ve víno, jak Ježíš lámal chléb, aby se najedlo tolik lidí, jakým způsobem chodil po vodě, jak uklidnil bouři, jak uzdravoval a křísil mrtvé, i když by nás možná právě toto hodně zajímalo. Všechny Ježíšovy podivuhodné činy jsou prezentovány jako znamení, že Mesiáš je mezi nimi. Neklade se důraz na to, co se odehrálo, ale na to vidět v Ježíši Božího Pomazaného a uvěřit v něho. Nakonec i tehdy bylo mnoho těch, které lákaly podivuhodné věci, které se odehrávaly pod Ježíšovýma rukama, ale přesto v něho neuvěřili. Někdo může být setkáním se zázrakem osloven a pod tím dojmem začít přemýšlet o víře a nakonec uvěřit, někdo může být zázrakem ve víře utvrzen, na někoho dalšího to nemusí mít vůbec žádný efekt. Může být mnoho těch, kdo se s nadšeném pohrnou za vším tajemným a zázračným a přesto se nich nebude moci mluvit jako o věřících, může být i mnoho opravdových věřících, kterým ani Lurdy, ani Fatima, ani Medjugorje, ani eucharistické zázraky či cokoliv jiného nebude nic říkat. Lze být křesťanem a přitom pochybovat o tom, že „Turínské plátno“ je shodné s tím plátnem, ve kterém byl Ježíš pohřben, lze být křesťanem i bez toho, že by člověk věděl, jakou měl Ježíš DNA. Na druhé straně ani ten nejodbornější průzkum a 100% jistota nemohou víru vynutit, spíš napomoci k tomu, aby si člověk kladl některé otázky a hledal na ně odpovědi. Jestli to ovšem udělá, záleží jen na něm.
