Otázka:
Jsem věřící učitelka češtiny. Starší syn má 7 let, příští rok by měl přistoupit poprvé ke sv. přijímání. Chci ho učit Desatero, proto mám následující dotaz: netýká se obsahu, ale formy. Mohu ho znění Desatera učit v „modernější“ češtině? Např. 1. Budeš věřit v jednoho Boha. 2. Nevezmeš jméno Boží nadarmo (ne tedy „nevezmeš jména…“ – tohoto spojení se 2. pádem se už přece neužívá), 3. Pamatuj, abys světil sváteční den… Možná vám tato moje „starost“ bude připadat malicherná, ale vzhledem k tomu, že jazyk není statický, mohlo by se desítky let staré znění Desatera přizpůsobit současné češtině.

Odpověď:
Máte pravdu, že jazyk Desatera není ukázkou současné češtiny. Plně s vámi souhlasím, že učíte-li sedmileté dítě Desateru, je žádoucí především, aby rozumělo požadavkům, které na ně přikázání kladou, než aby se učilo nazpamět „básničku o deseti verších“, které nerozumí.
Myslím, že klidně můžete „přeložit“ Desatero do srozumitelné subvarianty spisovného jazyka. Genitiv záporový je sice roztomilý, ale používat jej jinak než jako prostředku k ozvláštnění řeči je zbytečné. (Ostatně – nemýlím-li se – jeho ztráty želel již vzdělaný a češtiny znalý mlok Boleslav Jablonský v Čapkově Válce s mloky.) Můžete využít formulací Katechismu – např. „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha“ (KKC 2141). Výraz pomni pokládám za součást folklóru. Stejně tak se přimlouvám za nahrazení slova nesesmilníš slovem nezcizoložíš.
Zde však narážíme na složitější problém, a sice modernizaci jazyka posvátných textů všeobecně. Např. modlitba Otče náš je názorným příkladem konzervativního přístupu – setkáte se v současné spisovné češtině se slovem vezdejší? (Což je kapitola sama pro sebe, jelikož nevíme přesně, jak vlastně přeložit původní řecký termín epiusios.)
Ovšem co se právě modliteb týče, je na místě jistá opatrnost, abychom se s „aktualizací“ neukvapovali. Modlitba Otče náš je nejdůležitější modlitbou křesťanství a modlily se ji generace našich předků ve víře; proto se zde zachovává tradiční znění, aby byla vyjádřena kontinuita. Je třeba vzít v úvahu, že jazyk se opravdu mění takřka každým okamžikem (resp. každou promluvou), jen znát je to až po nějakém čase. Jistě se shodneme, že „aktualizovat“ posvátné texty každých dvacet let by bylo absurdní; pak by se ani nemohli společně modlit rodiče se svými dětmi, o prarodičích nemluvě… Nicméně i zde dochází k jistému vývoji – nemáme už dejž, ale dej, v Apoštolském vyznání víry bylo svatých obcování nahrazeno společenstvím svatých apod. Myslím, že jen nenapravitelný škarohlíd by tvrdil, že to bylo na škodu.
Pravděpodobně z respektu k zažitým modlitbám pramení rezervovanější přístup k modernizaci jazyka všech textů, které mají s křesťanstvím a náboženstvím vůbec něco společného. Někdy tak dochází k absurdní situaci – co nejvznešenějším jazykem se překládá text Písma, který je v originále psán vším možným, jen ne nóbl vznešeným jazykem. Soudím, že přílišné lpění na archaických výrazech a obratech jen posiluje dojem, že křesťanství je něco „zastaralého“, „překonaného“ apod. (Všimla jste si, že ve většině případů, kdy je ve sdělovacích prostředcích citováno Písmo, používá se kralického překladu, a to i tehdy, když jde o překlad díla zahraniční provenience? Poněkud mi to vadí, raději bych zde slyšel např. ekumenický překlad.) Možná zapomínáme, že i „vznešené“, archaické výrazy a obraty byly dříve prvky běžného jazyka – jen je tomu už nějaký ten pátek.
(Abych nebyl obviněn z přílišného pokrokářství, podotýkám, že sám se pokládám, co se jazyka týče, za spíše konzervativního – např. zásadně píši -ismus a filosofie a čas od času šokuji své známé užívaje přechodníků či tvarů mohu a mohou; několikrát jsem uvedl posluchače do rozpaků, když jsem byl použil – čili použiv – předminulého času… Ale všeho s mírou – nemá cenu ronit slzy nad krásným staročeským aoristem.)
Nebojte se tedy učit své děti Desateru (i ten dativ se nám hodí, že?) tak, aby pro ně bylo srozumitelné, chcete-li, aby je vzaly nejen jako posvátný text k povinému memorování, ale i jako praktický návod na život.