Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Dobrý den, dovolil bych si Vám položit následující dotaz: často se setkávám (i mezi římskými katolíky) s rozpornými tvrzeními na téma papežské neomylnosti. Vím, že vydá-li papež prohlášení ve věci nauky nebo mravů slavnostním způdobem ex cathedra, je podle učení Římsko-katolické církve toto prohlášení nadpřironeně chráněno proti omylu, nicméně rozporné odpovědi jsem zatím dostával na otázku, co lze za takovéto slavnostní vyhlášení ex cathedra považovat. Někteří mi tvrdili, že se to týká např. i encyklik a jiných papežských dokumentů, naopak kniha Církevní právo od Dr.Tretery uvádí, že k takovémuto vyhlášení došlo ve 20.století pouze jedinkrát. Jak to tedy skutečně je? Děkuji za zodpovězení.
Odpověď:
Správná odpověď zní: "Pravdu má Dr. Tretera." :-) Ex cathedra mluvil papež ve 20. století pouze jednou, a to Pius XII. při vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie v roce 1950. Ale abych Vám to trochu více zamotal, tak hned dodám, že pro to, aby bylo nějaké prohlášení pokládáno za neomylné, nemusí být vyhlášeno ex cathedra. Z toho logicky plyne, že neomylných výroků mohlo být ve 20. století více. :-) Bylo, nebylo?
Abych to trošku osvětlil, pokusím se udělat menší rozdělení a přehled.
Celá otázka se točí kolem podstaty a úkolu tzv. magisteria, čili učitelského úřadu církve. Na základě svědectví biblických textů Kristus svěřil apoštolům úkol hlásat evangelium po celém světě. Ti pak tímž úkolem pověřovali své nástupce - biskupy. Kázání apoštolů a jejich žáků tak bylo postupně fixováno do psaného textu Nového Zákona, přičemž biskupům pověření kázat evangelium zůstalo a v praxi se realizovalo jako šíření fixovaného textu NZ (spolu s textem SZ) a jeho autentická interpretace. Právě toto poslání - šíření Božího slova a jeho autentický výklad - je smyslem magisteria. Zatímco text Písma je fixní a definitivní, tudíž stále stejný, jeho interpretace nebo hermeneutika je něco živého, co má rozezvučet poselství obsažené v Písmu do konkrétní doby a situace. Protože Bible není technický výkres, který má jasný a nezaměnitelný výklad, je hermeneutika Písma podle katolické víry svěřena těm, komu bylo dáno poslání jej hlásat, tedy biskupům. Při tom je třeba připomenou, že výklad je vždy podřízen Písmu, že sebelepší a sebedefinitivnější interpretace Písma nemůže být postavena na roveň Božího slova. Biskupové jsou pak ti, kdo především Božímu slovu naslouchá, a pak je ve shodě s úkolem, ke kterému byli Bohem posláni, v síle Ducha Svatého vysvětluje.
Sbor biskupů a římský biskup - dvojí podoba magisteria
Kázání Božího slova bylo tedy svěřeno apoštolům a jejich nástupcům - biskupům. Nejvyšší podoba učitelského úřadu je sbor všech biskupů celého světa ve spojení s římským biskupem, nebo naopak římský biskup jako hlava universálního sboru biskupů. Existují samozřejmě i nižší formy vykonávání magisteria, které je representováno sborem biskupů daného kontimentu, země, provincie. I každý biskup, který hlásá Boží slovo ve své diecézi a je ve svém učení v jednotě s ostatními biskupy, plní úlohu učitelského úřadu církve.
Formy vykonávání magisteria
Způsob, jakým biskupové a papež vykonávají se poslání být autentickými interprety Evangelia je v zásadě dvojí: řádný a mimořádný. V případě magisteria biskupů je příkladem mimořádného magisteria všeobecný koncil, který slavnostním způsobem definuje dogma, v případě papeže jde o slavnostní definici dogmatu "ex cathedra". O mimořádný způsob magisteria se tedy jedná vždy, když je slavnostním způsobem definována pravda víry - dogma. Jako příklad mimořádného magisteria biskupů můžeme chápat slavnostní definici dogmatu primátu a neomylnosti papeže na 1. vatikánském koncilu, jako příklad mimořádného magisteria papeže definici dogmatu Nanebevzetí Panny Marie papežem Piem XII. K tomuto mimořádnému výkonu magisteria dochází jen velmi zřídka, častější je řádný způsob, kterým je vlastně každá jiná forma vykonávání magisteria. Jako příklad řádného magisteria biskupů lze chápat třeba dokumenty 2. vatikánského koncilu (koncilní otcové závěrně nedefinovali žádné nové dogma, ale chtěli dosavadní nauku podat novým způsobem), usnesení biskupských synodů, biskupských konferencí až po pastorační listy jednotlivých biskupů ve svých diecézích. Řádné vykonávání magisteria papeže představují apoštolské konstituce, encykliky, alokuce, papežská prohlášení, doktrinální deklarace kongregací oficiálně potvrzené papežem atd. To vše jsou prostředky řádného vykonávání poslání kázat Radostnou zvěst.
Neomylnost magisteria
Ač by se to na první pohled mohlo zdát, tak rozdělení mimořádné/řádné magisterium se nekryje s charakteristikou neomylné a definitivní/reformovatelné. Přesněji „výsledky“ mimořádného magisteria ať už koncilů či papeže – tedy slavnostní definice článků víry – jsou díky asistenci Ducha Svatého chráněna vůči omylu, pravdy víry v nich obsažené jsou tedy neomylné a definitivní. I v případě řádného magisteria biskupů či papeže se za splnění určitých podmínek také mluví o neomylnosti. Je to ten případ, kdy se biskupové v jednotě mezi sebou a s římským biskupem shodují v pohledu na konkrétní otázku z oblasti víry a mravů a tento pohled vyučují. Příkladem takového neomylného vykonávání řádného magisteria je třeba znění Apoštolského vyznání víry. To nikdy nebylo předmětem slavností definice nějakého koncilu (na rozdíl třeba od Nicejského nebo Konstantinopolského), ale bylo jednomyslně sdíleno a hlásáno. Jiným příkladem jednoty papeže a biskupského sboru v konkrétní otázce je třeba hodnocení potratu v encyklice Evangelim vitae, č. 62. (Naopak charakter definitivnosti a neomylnosti nemá třeba encyklika Humanae vitae Pavla VI., kde se pohled mnohých biskupů přece jen o něco odlišoval, což dokazují mimo jiné pastýřské listy biskupských konferencí, kterými byla tato encyklika třeba v Německu, Francii či jiných zemích presentována.) V podstatě se dá říci, že texty řádného magisteria nejsou definitivní a neomylné, pokud v nich není uvedeno, že daná pravda je jednomyslně sdílena celým biskupským sborem v jednotě s papežem a že se má pokládat s konečnou platností za závaznou (viz kán. 749 CIC).
(Pozn.: kritéria odlišení řádného a mimořádného, neomylného a ne neomylného magisteria explicitně stanovily až poslední dva koncily, proto je nelze jednoduše aplikovat na předchozí koncily a papežské intervence. U nich je rozhodujícím kriteriem, zda daná výpověď stále byla a je chápána jako neomylná a definitivní, či nikoliv.)
Oblast a předmět autority magisteria
Otcové obou vatikánských koncilů shodně učí, že předmětem závazného a neomylného magisteria mohou být pouze otázky týkající se víry a mravů. Biskupové a papež se tedy mohou závazně a neomylně vyjadřovat pouze k tomu, co tvoří součást křesťanské víry a křesťanského způsobu života. V praxi se magisterium vyjadřuje k tomu, co je v této oblasti formálně obsažené v Písmu (to je tzv. depositum fidei - poklad víry), nepřímým předmětem magisteria je i to, co není formálně obsažené v Písmu, ale s pokladem víry úzce souvisí.
Je třeba také rozlišit samotný předmět definice, tedy s jakým záměrem magisterium danou pravdu definovala, a samotný způsob či formulaci definice. Zatímco samotný předmět definitivní formulace (dogmatu) je neměnný, způsob vyjádření se může v historii měnit. Ne vždy byla použitá formulace nejšťastnější, mnohá dogmata byla definována jako důsledek předchozího teologického sporu a pro jejich správné pochopení je nutné znát historické pozadí. Definitivnost se tedy nevztahuje na slovní formulaci, ale na to, co chce formulace byť nedokonalým způsobem vyjádřit. Z tohoto hlediska není možné pouze mechanické opakování v minulosti přijatých formulací, ale je nutná jejich hermeneutika.
Stupně ztotožnění se s magisteriem
A nakonec téma, které je asi nejzajímavější: Jak se já, jako řadový věřící, mám vůči učení magisteria zachovat? Musím se vším bezpodmínečně souhlasit? Co když mám na věc jiný názor a ve svém jednání se odchyluji od oficiálního učení?
Je jisté, že samotná podstata učení magisteria vyžaduje od člověka souhlas. Ale jeho charakter bude jiný v případě neomylného a definitivního učení magisteria a v případě vykonávání řádného magisteria, které ani neomylné, ani definitivní není. I v samotných koncilních dokumentech najdeme dvojí postoj, který má věřící zaujmout vůči učení magisteria. V případě dogmat a toho, co se předkládá jako neomylné a definitivní, se vyžaduje obsequium fidei - poslušnost víry, věřící má tyto věci považovat za součást víry a jako takové je vyznávat. V případě učení řádného magisteria, které není neomylné a definitivní, je pro vnitřní souhlas v dokumentech 2. vat. koncilu použit výraz „religiosum voluntatis et intellectus obsequium“, což přesně přeloženo znamená „posvátná (náboženská) poslušnost vůle a rozumu“. Ovšem co přesně tento pojem znamená, není magisteriem přesně specifikováno a různí teologové na to mají různé názory. Ty oscilují mezi dvěma extrémy: od těch, kdo považují jakýkoliv dokument magisteria za závazný pod hříchem, až k těm, pro které mají dokumenty hodnotu čistě informativní a k ničemu nezavazují. Ani jeden z těchto postojů není správný a prakticky se s nimi v teologický manuálech nesetkáme. Naopak pozice, která je zastávána většinou teologů je následující:
Výraz „náboženská poslušnost“ odkazuje na respekt vůči magisteriu a uznání autority, kterou mají biskupové danou posláním „pást Boží stádce“. Tato poslušnost vůle a rozumu se pak projevuje ochotou přijmout učení za své. To samozřejmě předpokládá jistý stupeň poznání toho, co magisterium učí, takže ochota přijetí předpokládá ochotu naslouchání. Může se ale stát, že člověk přes upřímnou snahu seznámit se, porozumět a přijmout učení magisteria má vůči obsahu, formě či adekvátnosti výhrady a není schopen dané učení přijmout za své. Problém může být jak na straně hledajícího, tak na straně magisteria. V prvním případě má rozpor mezi učením magisteria a vlastním postojem vést k obsáhlejšímu seznámení se s danou problematikou a snahou pochopit důvody, které magisterium vedly daným směrem. Ale chyba může být i na straně magisteria, nakonec charakteristika „ne-neomylnosti a nedefinitivnosti“ sama v sobě obsahuje přiznání jisté nedokonalosti a provizornosti. Ne vždy je v dokumentech magisteria zachycena komplexnost daného problému, ne vždy bývá problematika správně pojmenována nebo dostatečně věrohodně a kompetentně presentována. Pomyslný „princip opatrnosti“ může převládnout nad odvahou postavit se čelem aktuální situaci a jejímu řešení, a tak se spokojit s odvoláním na to, co k tomu bylo řečeno v minulosti. Na druhou stranu nelze magisterium obviňovat z nezajmu, bagatelizování problému či zlé vůle. I oni jsou v podstatě lidé, kteří s pocitem závažné odpovědnosti před Bohem i těmi, kdo jsou jim svěřeni, hledají ve světle Božího slova správnou cestu. Takže náš možný nesouhlas s jejich závěry nemá postrádat respekt vůči autoritě magisteria. To otvírá možnost pro teology a kompetentní osoby o problematice diskutovat, přičemž je třeba dbát na to, že vlastní názory odlišné od učení magisteria se nemohou stát předmětem oficiálního vyučování, kázání a katecheze. Dobru věci neprospívá ani pozice „opodál stojícího kritika“, který se sám do hledání řešení nezapojuje, ale kritikou nešetří. Chápu, že k opravdové synodalitě, a tím i k intenzivnějšímu zapojení celého Božího lidu do života církve, je ještě dlouhá cesta, ale nelze čekat, že se to ze dne na den změní. A bude záležen na každém z nás, jestli nad tím jen mávneme rukou nebo budeme mít ochotu zapojit se i osobně.
PS: Dalo by se o tom napsat mnohem více, toto je jen velmi stručný přehled, obsáhlejší pojednání najdete v mauálech eklesiologie či fundamentální teologie.
Dobrý den, dovolil bych si Vám položit následující dotaz: často se setkávám (i mezi římskými katolíky) s rozpornými tvrzeními na téma papežské neomylnosti. Vím, že vydá-li papež prohlášení ve věci nauky nebo mravů slavnostním způdobem ex cathedra, je podle učení Římsko-katolické církve toto prohlášení nadpřironeně chráněno proti omylu, nicméně rozporné odpovědi jsem zatím dostával na otázku, co lze za takovéto slavnostní vyhlášení ex cathedra považovat. Někteří mi tvrdili, že se to týká např. i encyklik a jiných papežských dokumentů, naopak kniha Církevní právo od Dr.Tretery uvádí, že k takovémuto vyhlášení došlo ve 20.století pouze jedinkrát. Jak to tedy skutečně je? Děkuji za zodpovězení.
Odpověď:
Správná odpověď zní: "Pravdu má Dr. Tretera." :-) Ex cathedra mluvil papež ve 20. století pouze jednou, a to Pius XII. při vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie v roce 1950. Ale abych Vám to trochu více zamotal, tak hned dodám, že pro to, aby bylo nějaké prohlášení pokládáno za neomylné, nemusí být vyhlášeno ex cathedra. Z toho logicky plyne, že neomylných výroků mohlo být ve 20. století více. :-) Bylo, nebylo?
Abych to trošku osvětlil, pokusím se udělat menší rozdělení a přehled.
Celá otázka se točí kolem podstaty a úkolu tzv. magisteria, čili učitelského úřadu církve. Na základě svědectví biblických textů Kristus svěřil apoštolům úkol hlásat evangelium po celém světě. Ti pak tímž úkolem pověřovali své nástupce - biskupy. Kázání apoštolů a jejich žáků tak bylo postupně fixováno do psaného textu Nového Zákona, přičemž biskupům pověření kázat evangelium zůstalo a v praxi se realizovalo jako šíření fixovaného textu NZ (spolu s textem SZ) a jeho autentická interpretace. Právě toto poslání - šíření Božího slova a jeho autentický výklad - je smyslem magisteria. Zatímco text Písma je fixní a definitivní, tudíž stále stejný, jeho interpretace nebo hermeneutika je něco živého, co má rozezvučet poselství obsažené v Písmu do konkrétní doby a situace. Protože Bible není technický výkres, který má jasný a nezaměnitelný výklad, je hermeneutika Písma podle katolické víry svěřena těm, komu bylo dáno poslání jej hlásat, tedy biskupům. Při tom je třeba připomenou, že výklad je vždy podřízen Písmu, že sebelepší a sebedefinitivnější interpretace Písma nemůže být postavena na roveň Božího slova. Biskupové jsou pak ti, kdo především Božímu slovu naslouchá, a pak je ve shodě s úkolem, ke kterému byli Bohem posláni, v síle Ducha Svatého vysvětluje.
Sbor biskupů a římský biskup - dvojí podoba magisteria
Kázání Božího slova bylo tedy svěřeno apoštolům a jejich nástupcům - biskupům. Nejvyšší podoba učitelského úřadu je sbor všech biskupů celého světa ve spojení s římským biskupem, nebo naopak římský biskup jako hlava universálního sboru biskupů. Existují samozřejmě i nižší formy vykonávání magisteria, které je representováno sborem biskupů daného kontimentu, země, provincie. I každý biskup, který hlásá Boží slovo ve své diecézi a je ve svém učení v jednotě s ostatními biskupy, plní úlohu učitelského úřadu církve.
Formy vykonávání magisteria
Způsob, jakým biskupové a papež vykonávají se poslání být autentickými interprety Evangelia je v zásadě dvojí: řádný a mimořádný. V případě magisteria biskupů je příkladem mimořádného magisteria všeobecný koncil, který slavnostním způsobem definuje dogma, v případě papeže jde o slavnostní definici dogmatu "ex cathedra". O mimořádný způsob magisteria se tedy jedná vždy, když je slavnostním způsobem definována pravda víry - dogma. Jako příklad mimořádného magisteria biskupů můžeme chápat slavnostní definici dogmatu primátu a neomylnosti papeže na 1. vatikánském koncilu, jako příklad mimořádného magisteria papeže definici dogmatu Nanebevzetí Panny Marie papežem Piem XII. K tomuto mimořádnému výkonu magisteria dochází jen velmi zřídka, častější je řádný způsob, kterým je vlastně každá jiná forma vykonávání magisteria. Jako příklad řádného magisteria biskupů lze chápat třeba dokumenty 2. vatikánského koncilu (koncilní otcové závěrně nedefinovali žádné nové dogma, ale chtěli dosavadní nauku podat novým způsobem), usnesení biskupských synodů, biskupských konferencí až po pastorační listy jednotlivých biskupů ve svých diecézích. Řádné vykonávání magisteria papeže představují apoštolské konstituce, encykliky, alokuce, papežská prohlášení, doktrinální deklarace kongregací oficiálně potvrzené papežem atd. To vše jsou prostředky řádného vykonávání poslání kázat Radostnou zvěst.
Neomylnost magisteria
Ač by se to na první pohled mohlo zdát, tak rozdělení mimořádné/řádné magisterium se nekryje s charakteristikou neomylné a definitivní/reformovatelné. Přesněji „výsledky“ mimořádného magisteria ať už koncilů či papeže – tedy slavnostní definice článků víry – jsou díky asistenci Ducha Svatého chráněna vůči omylu, pravdy víry v nich obsažené jsou tedy neomylné a definitivní. I v případě řádného magisteria biskupů či papeže se za splnění určitých podmínek také mluví o neomylnosti. Je to ten případ, kdy se biskupové v jednotě mezi sebou a s římským biskupem shodují v pohledu na konkrétní otázku z oblasti víry a mravů a tento pohled vyučují. Příkladem takového neomylného vykonávání řádného magisteria je třeba znění Apoštolského vyznání víry. To nikdy nebylo předmětem slavností definice nějakého koncilu (na rozdíl třeba od Nicejského nebo Konstantinopolského), ale bylo jednomyslně sdíleno a hlásáno. Jiným příkladem jednoty papeže a biskupského sboru v konkrétní otázce je třeba hodnocení potratu v encyklice Evangelim vitae, č. 62. (Naopak charakter definitivnosti a neomylnosti nemá třeba encyklika Humanae vitae Pavla VI., kde se pohled mnohých biskupů přece jen o něco odlišoval, což dokazují mimo jiné pastýřské listy biskupských konferencí, kterými byla tato encyklika třeba v Německu, Francii či jiných zemích presentována.) V podstatě se dá říci, že texty řádného magisteria nejsou definitivní a neomylné, pokud v nich není uvedeno, že daná pravda je jednomyslně sdílena celým biskupským sborem v jednotě s papežem a že se má pokládat s konečnou platností za závaznou (viz kán. 749 CIC).
(Pozn.: kritéria odlišení řádného a mimořádného, neomylného a ne neomylného magisteria explicitně stanovily až poslední dva koncily, proto je nelze jednoduše aplikovat na předchozí koncily a papežské intervence. U nich je rozhodujícím kriteriem, zda daná výpověď stále byla a je chápána jako neomylná a definitivní, či nikoliv.)
Oblast a předmět autority magisteria
Otcové obou vatikánských koncilů shodně učí, že předmětem závazného a neomylného magisteria mohou být pouze otázky týkající se víry a mravů. Biskupové a papež se tedy mohou závazně a neomylně vyjadřovat pouze k tomu, co tvoří součást křesťanské víry a křesťanského způsobu života. V praxi se magisterium vyjadřuje k tomu, co je v této oblasti formálně obsažené v Písmu (to je tzv. depositum fidei - poklad víry), nepřímým předmětem magisteria je i to, co není formálně obsažené v Písmu, ale s pokladem víry úzce souvisí.
Je třeba také rozlišit samotný předmět definice, tedy s jakým záměrem magisterium danou pravdu definovala, a samotný způsob či formulaci definice. Zatímco samotný předmět definitivní formulace (dogmatu) je neměnný, způsob vyjádření se může v historii měnit. Ne vždy byla použitá formulace nejšťastnější, mnohá dogmata byla definována jako důsledek předchozího teologického sporu a pro jejich správné pochopení je nutné znát historické pozadí. Definitivnost se tedy nevztahuje na slovní formulaci, ale na to, co chce formulace byť nedokonalým způsobem vyjádřit. Z tohoto hlediska není možné pouze mechanické opakování v minulosti přijatých formulací, ale je nutná jejich hermeneutika.
Stupně ztotožnění se s magisteriem
A nakonec téma, které je asi nejzajímavější: Jak se já, jako řadový věřící, mám vůči učení magisteria zachovat? Musím se vším bezpodmínečně souhlasit? Co když mám na věc jiný názor a ve svém jednání se odchyluji od oficiálního učení?
Je jisté, že samotná podstata učení magisteria vyžaduje od člověka souhlas. Ale jeho charakter bude jiný v případě neomylného a definitivního učení magisteria a v případě vykonávání řádného magisteria, které ani neomylné, ani definitivní není. I v samotných koncilních dokumentech najdeme dvojí postoj, který má věřící zaujmout vůči učení magisteria. V případě dogmat a toho, co se předkládá jako neomylné a definitivní, se vyžaduje obsequium fidei - poslušnost víry, věřící má tyto věci považovat za součást víry a jako takové je vyznávat. V případě učení řádného magisteria, které není neomylné a definitivní, je pro vnitřní souhlas v dokumentech 2. vat. koncilu použit výraz „religiosum voluntatis et intellectus obsequium“, což přesně přeloženo znamená „posvátná (náboženská) poslušnost vůle a rozumu“. Ovšem co přesně tento pojem znamená, není magisteriem přesně specifikováno a různí teologové na to mají různé názory. Ty oscilují mezi dvěma extrémy: od těch, kdo považují jakýkoliv dokument magisteria za závazný pod hříchem, až k těm, pro které mají dokumenty hodnotu čistě informativní a k ničemu nezavazují. Ani jeden z těchto postojů není správný a prakticky se s nimi v teologický manuálech nesetkáme. Naopak pozice, která je zastávána většinou teologů je následující:
Výraz „náboženská poslušnost“ odkazuje na respekt vůči magisteriu a uznání autority, kterou mají biskupové danou posláním „pást Boží stádce“. Tato poslušnost vůle a rozumu se pak projevuje ochotou přijmout učení za své. To samozřejmě předpokládá jistý stupeň poznání toho, co magisterium učí, takže ochota přijetí předpokládá ochotu naslouchání. Může se ale stát, že člověk přes upřímnou snahu seznámit se, porozumět a přijmout učení magisteria má vůči obsahu, formě či adekvátnosti výhrady a není schopen dané učení přijmout za své. Problém může být jak na straně hledajícího, tak na straně magisteria. V prvním případě má rozpor mezi učením magisteria a vlastním postojem vést k obsáhlejšímu seznámení se s danou problematikou a snahou pochopit důvody, které magisterium vedly daným směrem. Ale chyba může být i na straně magisteria, nakonec charakteristika „ne-neomylnosti a nedefinitivnosti“ sama v sobě obsahuje přiznání jisté nedokonalosti a provizornosti. Ne vždy je v dokumentech magisteria zachycena komplexnost daného problému, ne vždy bývá problematika správně pojmenována nebo dostatečně věrohodně a kompetentně presentována. Pomyslný „princip opatrnosti“ může převládnout nad odvahou postavit se čelem aktuální situaci a jejímu řešení, a tak se spokojit s odvoláním na to, co k tomu bylo řečeno v minulosti. Na druhou stranu nelze magisterium obviňovat z nezajmu, bagatelizování problému či zlé vůle. I oni jsou v podstatě lidé, kteří s pocitem závažné odpovědnosti před Bohem i těmi, kdo jsou jim svěřeni, hledají ve světle Božího slova správnou cestu. Takže náš možný nesouhlas s jejich závěry nemá postrádat respekt vůči autoritě magisteria. To otvírá možnost pro teology a kompetentní osoby o problematice diskutovat, přičemž je třeba dbát na to, že vlastní názory odlišné od učení magisteria se nemohou stát předmětem oficiálního vyučování, kázání a katecheze. Dobru věci neprospívá ani pozice „opodál stojícího kritika“, který se sám do hledání řešení nezapojuje, ale kritikou nešetří. Chápu, že k opravdové synodalitě, a tím i k intenzivnějšímu zapojení celého Božího lidu do života církve, je ještě dlouhá cesta, ale nelze čekat, že se to ze dne na den změní. A bude záležen na každém z nás, jestli nad tím jen mávneme rukou nebo budeme mít ochotu zapojit se i osobně.
PS: Dalo by se o tom napsat mnohem více, toto je jen velmi stručný přehled, obsáhlejší pojednání najdete v mauálech eklesiologie či fundamentální teologie.
