Otázka:
Odnášíme si ze svátosti smíření "jenom" rozhřešení nebo i něco navíc?
Už delší dobu přemýšlím nad tím, jak moc brát vážně poučení od zpovědníka v rámci svátosti smíření. Stalo se mi takto, že když jsem se kvůli pochopení okolností jistého hříchu, zmínila o jedné skutečnosti v mém životě, týkající se mé životní cesty, jeden kněz mě povzbudil se slovy, že je v tom viděl výrazné vedení Ducha svatého a ať vytrvám a jiný kněz mě ohledně téhož velmi důrazně varoval, že takto se projevuje ďáblovo působení, mám si dát velký pozor a rozhodně dál nepokračovat a zcela změnit své smýšlení :-))) Snažím se nebrat vážně ani jednoho z nich, i když ten první mě poznal mnohem víc (generální zpověď), ale co s tím?
Když se člověku stane, že je zrovna bez stálého zpovědníka, může mít takto brzy pěkný chaos v hlavě, a než se s někým, kdo o něm nic neví, ve zpovědnici hádat, tak ponaučení odkýve, ale pak se podle něj nezařídí, což asi taky není úplně O.K., ne?

Odpověď:
Ač se na první pohled zdá až neuvěřitelné, že by na tentýž problém existovaly takřka protichůdné názory, má zkušenost je taková, že to je skutečně možné. Je totiž třeba brát na vědomí roli, jakou má kněz v roli zpovědníka: on je především zvěstovatelem Božího milosrdenství a odpuštění. Kajícník s lítostí vyznává svá pochybení a Bůh odpouští, kněz je fyzickým prostředníkem tohoto odpuštění, jinými slovy má kajícníka ubezpečit o tom, že mu Bůh odpustil. Proto se říká, že udělovatelem svátostí je Kristus, který působí v osobě udělovatele. Rozhovor zpovědníka s kajícníkem, ono poučení či povzbuzení už ale není „Boží slovo“, ale pouze slovo člověka. A jako takové je samozřejmě podmíněné zpovědníkovým porozuměním, osobní a duchovní zkušeností, časem, který má k dispozici, někdy i vnitřním rozpoložením a v neposlední řadě otevřením pro působení Ducha Svatého. Málokterý zpovědník má dar kardiognoze, že by dokázal vidět do srdce člověka, je tudíž odkázán na to, co mu kajícník sdělí. A věřte, že je někdy těžké ze šepotu za zpovědní mřížkou vůbec poznat, zda je o muže či o ženu, dospělého či dítě. I z toho důvodu dávají mnozí přednost svátosti smíření ve zpovědní místnosti, kde je zpravidla více prostoru na rozhovor, nehledě na to, že mnohé zpovědnice jsou přes jejich nespornou uměleckou kvalitu konstruovány zřejmě tak, aby si velkou část svého pokání odtrpěl již při samotné zpovědi. A tak místo na moudrá slova zpovědníka myslí na zkroucenou páteř a zdřevěnělá kolena. Samozřejmě tím nechci říci, že by se zpovědnice měly zrušit, protože někomu vyhovuje právě tato forma, jiný dává přednost rozhovoru ve zpovědní místnosti.
Abych se vrátil k původnímu znění otázky: člověk si od zpovědi zpravidla odnese to, co od ní očekává. Jde-li mu především o odpuštění, odnáší si odpuštění, jde-li tam pro radu, odnáší si názor či zkušenost zpovědníka. Na tomto místě bych chtěl povzbudit k tomu, aby se kajícník nebál specifikovat to, co jej trápí nebo na co by se chtěl zeptat. Málokdy se zpovědník může věnovat všemu vyřčenému ve vyznání. Svátost míření slouží i jako duchovní „poradna“, tudíž je přirozené, že dojde k dialogu iniciovanému otázkou: „Otče, trápí mě…, chci se zeptat na…“ Je dobré ovšem zvážit i to, zda je nutné otevírat složitou otázku právě v době „předvelikonoční“ zpovědi, kdy fronta kajícníků dvakrát obtáčí kostel. Zpovědník potřebuje čas.
Nakonec snad ještě varováním před určitým pokušením: může se stát, že kajícník je na svůj problém natolik až patologicky fixován, že je schopen s ním obejít všechny dostupné kněze a „lovit“ jejich názor. Na základě toho, co jsem napsal, je celkem jisté, že se mu sejde tolik pohledů, že se zmatek ještě prohloubí. Proto je lepší mít vlastního zpovědníka, který bude po nějaké době chopen pravdivěji nahlédnout do kajícníkova života a tak jej doprovázet. Zpovědník není ten, kdo všechno ví a zná a na každou otázku má fundovanou vyčerpávající odpověď, ale svátostný zpovědní rozhovor se často stává společným hledáním.