Otázka:
Měl bych takový dotaz, který se týká duchovního růstu. Zajímalo by mě, jsou resp. mohou-li být jakési "deprese", výraznější poklesy nálady a těžké psychické stavy - nevím jak to mám přesně pojmenovat - průvodcem resp. pozitivním signálem při duchovním růstu a při procesu (postupného) přijímání poznávané a často tvrdé pravdy - tvrdé samozřejmě asi z pohledu "ještě neobráceného člověka". Jeden ex-seminarista mi říkal: "exercicie jsou vždy bolestné". (Otázku teď ale vůbec nesměřuji na exercicie, resp. ne pouze na ně) Otázka by se tedy dala položit tak, je-li jedna z možných cest/způsobů duchovního růstu taková, že se člověk do lepšího stavu tzv. "prodepresuje". Je tady jeden možná silný argument proti, a to Ježíšovo "poznáte pravdu a pravda vás osvobodí", což alespoň zdánlivě s depresemi rozhodně příliš neladí. Ještě z jiného pohledu se mi ale za život vykrystalizovalo takové neustále se mi osvědčující heslo, které zní "čím tvrdší, tím pravdivější", přičemž řekneme-li jej prohozeně ("čím pravdivější, tím tvrdší"), platí ještě silněji.
Ještě jedno upřesnění na závěr aby nedošlo k nedorozumění. Je jasné že cesta obrácení není procházka růžovým sadem ("vejďete úzkou branou", "zapři sám sebe a vezmi svůj kříž" apod) a že člověk bude určitou bolest prožívat. Ovšem většinou se zde asi myslí bolest nad vlastní slabostí a špatností, nad svými hříchy, která je však jasně spojená s velikou touhou po změně. Tohoto typu bolesti se však ve své otázce příliš nedotýkám. Jde mi spíš o to, kdy člověk nějak usiluje nebo se snaží usilovat o přijmutí a ztotožnění se s pro něj tvrdou pravdou (byť takto vnímá nějakou zcela zásadní pravdu o Bohu), po které - ve své sobecké přirozenosti - ne-touží a je to pro něj často něco co se "musí, protože nic jiného nezbývá", resp. ví že kdyby se vědomě nesnažil o pravdu jednal by velmi špatně. Prostě o proces, kdy touha zčásti či zcela absentuje a je to často především/jen o vůli a sebeumrtvování. Zopakuji ještě na závěr větu z prvního odstavce: "Otázka by se tedy dala položit tak, je-li jedna z možných cest/způsobů duchovního růstu taková, že se člověk do lepšího stavu tzv. "prodepresuje"." - je totiž nějakým způsobem ústřední a celý zbytek je takovým jejím upřesněním.

Odpověď:
Kdyby měl měl být duchovní život kontinuální depresí, bylo by to velmi smutné. Evangelium je poselstvím o radosti a nemělo by tedy člověka uvádět do permanentní krize. To však ještě neznamená, že by na Boží cestě neexistovaly i etapy tzv. neútěchy, jak tyto stavy nazývá Ignác z Loyoly. Člověk prožívá stavy útěchy, tedy Boží blízkosti, která se takřka hmatatelně promítá do jeho života, po těchto zkušenostech může přijít i stav neútěchy, aby křesťan svou víru nezakládal pouze na příjemných pocitech, ale aby našel Boha i v opuštěnosti Getsemanské zahrady. Každý člověk, který se vážně vydal za Kristem, má s těmito stavy svou zkušenost. Bolestivé a depresivní to může být i tam, kde se Boží požadavek dotkne nějaké rány, hříchu, neřesti, které se člověk nechce vzdát. Tolik velmi stručně a obecně, co mě napadlo k Vašemu dotazu. Bohužel nejsem schopen posoudit, nakolik je má odpověď adekvátní Vaší otázce. O stavech duše konkrétního člověka totiž nelze mluvit obecně, ale je třeba prožívané obtíže – duchovní deprese – zcela konkrétně řešit se zpovědníkem. Internetové diskutování asi nebude „tím pravým ořechovým“.