Otázka:
Chci se zeptat, jak přistupuje církev k tomu, když si věřící bere nevěřícího. Slyšela jsem, že to musí povolit biskup a že i ten nevěřící musí přistoupit ke zpovědi. A jak je to s výchovou dětí ve víře?

Odpověď:
Abychom mohli správně odpovědět na tuto otázku, musíme si zopakovat základní princip, že církev chce pro každého dobro. A dobrem je určitě i víra. Ve všech katechismech a všelijakých příručkách najdeme větu, že víra je velký dar, který je potřeba střežit, posilovat a rozvíjet. Proto se nedivme, že je církev ve svém kanonickém právu opatrná, když vidí, že se víra dostává do nebezpečí. A nebuďme naivní, v manželství mezi věřícím a nevěřícím (či přesněji mezi pokřtěným a nepokřtěným) víra v nebezpečí je. Učí nás tomu životní realita. Známe samozřejmě spoustu krásných párů, kdy věřící přivedl dříve nepokřtěného nebo aspoň nepraktikujícího k víře. Ale známe stejně tolik, možná spíš ještě víc případů, kdy takové manželství znamenalo pro katolickou stranu zvlažnění nebo dokonce ztrátu víry.

Proto církev ustanovila překážku rozdílnosti náboženství, do které spadá i sňatek katolíka s partnerem, který je bez vyznání. Tato překážka se ale může dispensovat (prominout); dispens v tomto případě uděluje, jak jste správně uvedla, biskup, i když právní termín „místní ordinář“ je trochu širší. K udělení dispense je třeba rozumný důvod. Dostatečným důvodem může být rozhodná vůle dvou snoubenců, kteří se chtějí vzít a jsou na manželství připraveni. Ordinář smí udělit dispens po splnění následujících podmínek:
– Katolická strana se zaváže, že se bude snažit vytrvat ve víře a že vychová ve víře svoje děti.
– Nekatolická strana musí být informována o závazku katolické strany. Musí rozumět, že se jedná o skutečný závazek, i když se k tomu nemusí formálně nijak vyjadřovat.
– Obě strany musí znát a přijmout základní prvky křesťanského manželství, tj. že manželství směřuje k dobru manželů a musí být otevřeno k plození a výchově dětí, že je to trvalý svazek jednoho muže a jedné ženy.

Takže vidíme, že nepokřtěná strana není k ničemu nucena. Už vůbec není žádoucí, aby byla nějak k víře přemlouvána, protože to by mohlo mít jen negativní účinky. Jenom trpělivost v každodenním svědectví pravého křesťanského života může nést své plody. A také samozřejmě modlitba, a to nejen věřícího partnera, ale celého farního společenství, které má pomoci, aby katolická strana mohla dostát svému závazku.

Ve skutečnosti se tedy může zdát, že jde pouze o formalitu, kterou koneckonců vyřizuje kněz, s kterým vyplňujeme protokol o uzavření manželství. Jenže tato formalita by měla stát až na konci našeho rozhodování o budoucím manželství. Náboženství by mohlo být mezi prvními věcmi, kterých si všímáme, když hledáme svého životního partnera. Ne že bychom chtěli být nějací nesnášenliví nebo neměli v úctě jiná náboženství, ale čistě prakticky z čísel víme, že manželství s rozdílným náboženstvím patří mezi ty, která jsou nejvíce náchylná k rozpadu. Společná víra je solidním předpokladem pro jednotu srdcí. Společná víra může být pevným základem při stavbě budoucího vztahu.