Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Proč je tak velice důležité a zásadní, zda byla Marie, Ježíšova matka, panna? Proč je vůbec v našem, tedy katolickém náboženství panenství oslavováno, zdůrazňováno a je přikládán mu takový význam? Vždyť je to záležitost velmi „tělesná“, navíc souvisí s láskou, třebaže ne platonickou, ne s něčím negativním. A ještě prosím: Má panictví také takový význam a cenu? Pokud ne, pak proč?
Odpověď:
To, že Maria, matka Ježíše Krista, byla pannou, čteme v Písmu:
»S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,“ to znamená „Bůh s námi“.«
(Mt 1,18–23)
»Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám!“ Anděl jí odpověděl: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží.“«
(Lk 1,34–35)
Nejde tedy o to, že bychom si sami něco vymysleli – víra v Mariino panenství vyplývá přímo ze slov Písma, jde tedy o zjevenou pravdu.
Již na přelomu 1. a 2. století píše svatý Ignác z Antiochie:
»Kníže tohoto světa neznal Mariino panenství a její porod, stejně jako smrt Páně: tři vznešená tajemství, která se uskutečnila v Božím mlčení.«
(List Efezanům 19,1)
Papež Benedikt XVI. (tehdy ještě jako kardinál Joseph Ratzinger) ve své knize Úvod do křesťanství píše:
»Spása světa nepřichází od člověka a z jeho vlastní moci, člověk se musí nechat obdarovat, může spásu jedině přijmout jako čistý dar. Narození z Panny není záležitostí askeze. Je od počátku až do konce teologií milosti, poselstvím o tom, že se nám dostává spásy.
V Ježíši vložil Bůh doprostřed neplodného lidstva, zbaveného naděje, nový počátek, jenž není výsledkem vlastních dějin, nýbrž je darem shůry. Ježíš se narodil z Panny Marie působením stvořitelské moci Boha, jehož Duch se na počátku vznášel nad vodami a který z ničeho stvořil bytí.«
(Joseph Ratzinger: Úvod do křesťanství, str. 196; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007)
Tomuto tématu se věnují také otázky 117, 552 a 3232.
Úcta k panenství v katolickém křesťanství vychází rovněž ze slov Písma:
»Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno. Jsou totiž lidé k manželství neschopní už od narození a jsou k manželství neschopní, které takovými udělali lidé, a jsou konečně takoví, kteří se manželství sami zřekli pro nebeské království. Kdo může pochopit, ať pochopí!«
(Mt 19,11–12)
»Kdo nemá manželku, stará se o věci Páně, jak by se líbil Pánu. Ale kdo je ženatý, stará se o věci světské, jak by se líbil manželce, a je rozdělen. A žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši. Ale když se provdá, stará se o věci světské, jak by se líbila muži. To však říkám ve vašem zájmu, ne abych na vás hodil smyčku, ale abych vás vedl k počestnosti a k nerušené oddanosti Pánu. Jestliže se však někdo domnívá, že se nechová vůči své dceři čestně, když ji tak nechá stárnout, a cítí to jako povinnost, ať udělá, co se mu zdá dobré. Nedopustí se tím hříchu, ať se jen vezmou. Kdo je však uvnitř pevný a nic ho nenutí, ale může jednat podle vlastní vůle a na tom se ustanovil, že ji nechá jako pannu, dobře udělá. Zkrátka: kdo svou svobodnou dceru provdá, dělá dobře. Kdo ji však neprovdá, dělá lépe.«
(1 Kor 7,32–38)
»Nikdo se nemohl té písni naučit než těch sto čtyřiačtyřicet tisíc vykoupených ze země. To jsou ti, kdo se neposkvrnili se ženami, neboť jsou panici. Ti následují Beránka, kamkoli jde. Byli vykoupeni z lidí jako prvotiny pro Boha a pro Beránka. Z jejich úst nevyšla lež. Jsou bez poskvrny.«
(Zj 14,3–5)
Z uvedeného textu je zřejmé, že stejně jako panenství má svou hodnotu i panictví.
K úctě k panenství v křesťanském (a zvláště katolickém) pojetí doporučuji vynikající knihu Raniera Cantalamessy Panenství (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999). Nemohu nezmínit rovněž esej Gilberta Keitha Chestertona, z níž si dovolím citovat:
»Kreslení na hnědém papíře totiž odhaluje jednu z hlubokých a úctyhodných pravd: bílá není nedostatek barvy, je to barva. Barva zářivá a konkrétní, nápadná jako červeň a definitivní jako čerň. Když se vám, obrazně řečeno, rozžhaví tužka, kreslíte růže; a když se rozžhaví do běla, kreslíte hvězdy. Jedna z mála vzdorných základních pravd dobré náboženské morálky a skutečného křesťanství je například právě tohle: že bílá je barva.
Ctnost není je pouhým nedostatkem neřesti, neznamená jen vyhýbat se mravnímu nebezpečí; ctnost je něco živého a konkrétního jako bolest nebo určitá vůně. Milosrdenství neznamená nebýt krutý nebo nemstít se a netrestat; znamená něco zřejmého a úplně konkrétního jako slunce, které je buď vidět a nebo vidět není.
Mravní čistota neznamená pohlavní zdrženlivost; je to plamen jako Jana z Arku. Jinými slovy, Bůh maluje v mnoha barvách; ale nikdy nemaluje tak nádherně, skoro bych řekl tak křiklavě, jako když maluje bílou.«
(Gilbert Keith Chesterton: Ohromné maličkosti; Academia, Praha 2000 – 2. vyd.)
O tomto tématu také pojednává sv. Tomáš Akvinský – Summa theologiae II-II,152.
Proč je tak velice důležité a zásadní, zda byla Marie, Ježíšova matka, panna? Proč je vůbec v našem, tedy katolickém náboženství panenství oslavováno, zdůrazňováno a je přikládán mu takový význam? Vždyť je to záležitost velmi „tělesná“, navíc souvisí s láskou, třebaže ne platonickou, ne s něčím negativním. A ještě prosím: Má panictví také takový význam a cenu? Pokud ne, pak proč?
Odpověď:
To, že Maria, matka Ježíše Krista, byla pannou, čteme v Písmu:
»S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: „Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,“ to znamená „Bůh s námi“.«
(Mt 1,18–23)
»Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám!“ Anděl jí odpověděl: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží.“«
(Lk 1,34–35)
Nejde tedy o to, že bychom si sami něco vymysleli – víra v Mariino panenství vyplývá přímo ze slov Písma, jde tedy o zjevenou pravdu.
Již na přelomu 1. a 2. století píše svatý Ignác z Antiochie:
»Kníže tohoto světa neznal Mariino panenství a její porod, stejně jako smrt Páně: tři vznešená tajemství, která se uskutečnila v Božím mlčení.«
(List Efezanům 19,1)
Papež Benedikt XVI. (tehdy ještě jako kardinál Joseph Ratzinger) ve své knize Úvod do křesťanství píše:
»Spása světa nepřichází od člověka a z jeho vlastní moci, člověk se musí nechat obdarovat, může spásu jedině přijmout jako čistý dar. Narození z Panny není záležitostí askeze. Je od počátku až do konce teologií milosti, poselstvím o tom, že se nám dostává spásy.
V Ježíši vložil Bůh doprostřed neplodného lidstva, zbaveného naděje, nový počátek, jenž není výsledkem vlastních dějin, nýbrž je darem shůry. Ježíš se narodil z Panny Marie působením stvořitelské moci Boha, jehož Duch se na počátku vznášel nad vodami a který z ničeho stvořil bytí.«
(Joseph Ratzinger: Úvod do křesťanství, str. 196; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007)
Tomuto tématu se věnují také otázky 117, 552 a 3232.
Úcta k panenství v katolickém křesťanství vychází rovněž ze slov Písma:
»Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno. Jsou totiž lidé k manželství neschopní už od narození a jsou k manželství neschopní, které takovými udělali lidé, a jsou konečně takoví, kteří se manželství sami zřekli pro nebeské království. Kdo může pochopit, ať pochopí!«
(Mt 19,11–12)
»Kdo nemá manželku, stará se o věci Páně, jak by se líbil Pánu. Ale kdo je ženatý, stará se o věci světské, jak by se líbil manželce, a je rozdělen. A žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši. Ale když se provdá, stará se o věci světské, jak by se líbila muži. To však říkám ve vašem zájmu, ne abych na vás hodil smyčku, ale abych vás vedl k počestnosti a k nerušené oddanosti Pánu. Jestliže se však někdo domnívá, že se nechová vůči své dceři čestně, když ji tak nechá stárnout, a cítí to jako povinnost, ať udělá, co se mu zdá dobré. Nedopustí se tím hříchu, ať se jen vezmou. Kdo je však uvnitř pevný a nic ho nenutí, ale může jednat podle vlastní vůle a na tom se ustanovil, že ji nechá jako pannu, dobře udělá. Zkrátka: kdo svou svobodnou dceru provdá, dělá dobře. Kdo ji však neprovdá, dělá lépe.«
(1 Kor 7,32–38)
»Nikdo se nemohl té písni naučit než těch sto čtyřiačtyřicet tisíc vykoupených ze země. To jsou ti, kdo se neposkvrnili se ženami, neboť jsou panici. Ti následují Beránka, kamkoli jde. Byli vykoupeni z lidí jako prvotiny pro Boha a pro Beránka. Z jejich úst nevyšla lež. Jsou bez poskvrny.«
(Zj 14,3–5)
Z uvedeného textu je zřejmé, že stejně jako panenství má svou hodnotu i panictví.
K úctě k panenství v křesťanském (a zvláště katolickém) pojetí doporučuji vynikající knihu Raniera Cantalamessy Panenství (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999). Nemohu nezmínit rovněž esej Gilberta Keitha Chestertona, z níž si dovolím citovat:
»Kreslení na hnědém papíře totiž odhaluje jednu z hlubokých a úctyhodných pravd: bílá není nedostatek barvy, je to barva. Barva zářivá a konkrétní, nápadná jako červeň a definitivní jako čerň. Když se vám, obrazně řečeno, rozžhaví tužka, kreslíte růže; a když se rozžhaví do běla, kreslíte hvězdy. Jedna z mála vzdorných základních pravd dobré náboženské morálky a skutečného křesťanství je například právě tohle: že bílá je barva.
Ctnost není je pouhým nedostatkem neřesti, neznamená jen vyhýbat se mravnímu nebezpečí; ctnost je něco živého a konkrétního jako bolest nebo určitá vůně. Milosrdenství neznamená nebýt krutý nebo nemstít se a netrestat; znamená něco zřejmého a úplně konkrétního jako slunce, které je buď vidět a nebo vidět není.
Mravní čistota neznamená pohlavní zdrženlivost; je to plamen jako Jana z Arku. Jinými slovy, Bůh maluje v mnoha barvách; ale nikdy nemaluje tak nádherně, skoro bych řekl tak křiklavě, jako když maluje bílou.«
(Gilbert Keith Chesterton: Ohromné maličkosti; Academia, Praha 2000 – 2. vyd.)
O tomto tématu také pojednává sv. Tomáš Akvinský – Summa theologiae II-II,152.
