Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Vím,že je to už hrozně ohraná otázka,ale přesto na ni nevím odpověď.Jak mám odpovědět člověku ,který se ptá:Když je Bůh tak milující,proč nechává trpět nevinné lidi,nebo proč musí umírat malé děti,které se ničím neprovinily?Co potom třeba jejich rodiče-vždyť můžou na Boha zanevřít a ten to přece nechce.Chce,abychom ho měli rádi.Děkuji za odpověď. M.
Odpověď:
Toto je skutečně otázka, která provokuje celé lidské generace. Já si tedy nemohu dělat ambice, že bych ji jasně a stručně v několika větách vyložil tak, aby nás už více netrápila. Přesto se pokusím o malou reflexi. Ale dříve bych chtěl poukázat na knihu Michaela Paula Gallaghera SJ, Čestně o víře. Živé otázky křesťankého života, Cesta 1998. V této knížečce autor rozebírá nejčastější otázky, které si lidé v oblasti víry kladou. Mnoho z otázek, které jsou na našich stránkách www.katolik.cz položeny, tam najdete zodpovězené. Tak doporučuji prostudovat!!! Ke knize jsem se náhodou dostal před několika dny, tak jsem ji otevřel právě na otázce: "Jestliže je Bůh láska, proč je v životě tolik utrpení?" A musím říci, že i přes vážnost tématu mě odpověď rozesmála. Ne proto, že by byla tak humorná, spíš proto, že autor uváděl prakticky stejné odkazy na literaturu jako já před několika lety, když jsme na společenství mládeže probírali některé otázky teologické antropologie (stvoření a evoluce, tělo a duše, zlo ve světě, utrpení, smrt, život po smrti a věčnost...). Že by čistě náhoda? :-))
Tak, dost už bylo chlubení, nyní alepoň pár poznámek...
Především bych chtěl předeslat, že problém utrpení a bolesti ve světě byl, je a zůstane vždy zakryt tajemstvím. Žádné, byť sebelepší rozumové vysvětlení neobstojí v situaci, kdy se musí utrpení čelit nebo je do něj člověk uvržen. A existence těžce snesitelného utrpení patřila k nejtěžší námitkám proti Boží existenci vůbec. Ve filozofii proto vznikla tzv. teodicea, která měla být racionální obhajobou Boží existence vůči vážným námitkám, jako je právě (ne)dokonalost světa a utrpení. Nicméně my nemusíme vycházet od "Leibnitze", ale začneme u Písma. I zde je problém utrpení položen s velkou naléhavostí.
Můžeme na to jít "od Adama", respektive od židovského myslitele X. a IX. století př. Kr., tedy za králů Davida a Šalomouna, kdy Izrael dosahuje největšího rozkvětu v dějinách. Tento židovský myslitel zná základní náboženské události Izraele: vyvedení z Egypta a smlouvu na Sinaji. Zároveň si dobře uvědomuje, že vposledku vděčí izraelité za stabilitu říše nikoli sobě, ale Bohu. Na základě této zkušenosti, starých vyprávění a Boží inspirace vzniká text o stvoření světa (Gen 2,4b-25) (tzv. jahwistická redakce). Ale autor textu není idealista, který by zavíral oči před skutečností. Na jedné straně ví o smlouvě mezi Bohem a Izraelem, která by měla zaručit ideální život "jako v ráji", na druhé straně si uvědomuje, že tento ideál je velmi vzdálen od skutečnosti. Jestliže je Izrael ve zvláštní Boží péči, jak to, že existují nemoci, nepřátelství mezi lidmi, smrt...? Aby podal vysvětlení této nesrovnalosti, vzniká text Gen 3. Tedy utrpení a smrt jsou plodem lidského hříchu, v podstatě jsou důsledkem nevěrností vůči Bohu. A těch se Izraelité dopustili... Tak vzniká první koncept vysvětlující existenci utrpení: "trest" za spáchaný hřích.
Nutno říci, že tento koncept se díky teorii o kolektivní vině dal aplikovat prakticky na vše. Žádný člověk nemůže s čistým svědomím prohlásit, že se nikdy nevěrnosti vůči Bohu nedopustil, jednalo-li se o malé dítě, kde se o osobním provinění nedalo mluvit, pak jeho utrpení bylo trestem za hřích rodičů.
Dosti odlišný pohled na utrpení přináší starozákonní kniha Job. Job je zde prezentován jako spravedlivý, který se nikdy neprovinil vůči Bohu. Chybí tedy důvod, proč by měl být trestán. Přesto ho stihne velké neštěstí. Jeho tři přátelé jej však přesvědčují o tom, že Bůh musí mít důvod trestat jej, přesvědčují Joba, že se určitě něčeho špatného dopustil, protože Bůh by přece bezdůvodně utrpení neseslal. Job hájí svou bezúhonnost. Jeho rozhovor s přáteli nakonec ústí do chalozpěvu na Boží moudrost. Tři přátelé jsou už přesvědčeni o Jobově nevině, když vstupuje na scénu mladý Elíhú, který připomíná, že Bůh je daleko větší a moudřejší než člověk, že jedině On jej může vykoupit. Do jeho plamenné řeči však zasáhne Bůh sám. Znovu je vyzdvižena výsostná Boží pozice vůči člověku a nesmyslnost poměřování Boha lidskými měřítky. Job na to odpovídá poměrně krátkým vyznáním a úplným svěřením se Bohu.
Celé drama této biblické knihy se točí kolem udržitelnosti či neudržitelnosti koncepce utrpení jako trestu za hřích. V závěru knihy jasně vysvítá, že utrpení zůstává tajemstvím. Nedovíme se žádné bližší vysvětlení, proč utrpení existuje, ale zároveň je překonáno pojetí trestu za provinění. Biblický text nezdůvodňuje bolest, ale určuje praktický přístup – svěření se do Boží vůle a orientace na budoucnost.
Zásadní odmítnutí utrpení jako trestu za hřích najdeme i v Janově evangeliu, a to při uzdravení slepého od narození (Jan 9). Ježíš odmítá vysvětlení, že by onen slepec sám či jeho rodiče zhřešili, ale nemoc je příležitostí, "aby se na něm zjevily skutky Boží" (Jan 9,3). Nemoc se v tomto případě stává místem zvláštního způsobu Boží blízkosti. Smysl Ježíšových zázraků uzdravení není překonání nemoci jako takové zde a nyní, ale spíše mají ukázat na to, že v konečné fázi budou nemoc a utrpení zcela potlačeny – zázraky mají eschatologický charakter a ukazují, že Boží království je už teď mezi námi.
Nakonec vyvrcholení Ježíšova života na kříži není odmítnutím utrpení, ale spíše jeho přijetí a proměnění ve spásu. Dává bolesti smysl. Tím, že Ježíš na sebe bere i tento nepříjemný rozměr lidství (bolest a smrt) se nám Bůh maximálně přibližuje. Není situace, kdy by člověk byl Bohem opuštěn. Nutno dodat, že v těchto intencích pokračovali i první křesťané. I pro ně je bolest, utrpení a smrt přidružením se k Ježíšově výkupné oběti (Kol 1,24) a cesta k Bohu (srv. list sv. Ignáce z Antiochie Římanům).
Na druhé straně je třeba se bránit tomu, abychom bolest a utrpení přešli nějakým "laciným", ačkoli dobře míněným vysvětlením. Zde bych chtěl poukázat na dílo, na kterém jsem se "shodl" s výše zmíněným M. P. Gallagherem SJ. Jedná se velkou postavu anglické literatury, konvertitu a pozdější teologa C. S. Lewise. (Jen bych chtěl poznamenat, že můj jezuitský kolega Gallagher uvádí chybné jméno: nejedná se o Carla Sinclaira Lewise, ale zkratka "C. S." znamená Clive Staples Lewis. Ostatně na 90% knih je uvedena pouze zkratka, přátelé mu stejně říkali "Jack". :-)) Z jeho bohaté bibliografie (u nás většinou vydané v nakladatelství Návrat domů) chci vyzdvihnout dvě knihy: Problém bolesti (Vydavatelství křesťanských sborů Ostrava 1992) a Svědectví o zármutku (Návrat domů 1995). Knihy je zapotřebí číst v pořadí, jak jsem uvedl. V knize Problém bolesti vysvětluje Lewis poměrně brilantním způsobem, co je bolest a jaký je její význam. Právě v bolesti k nám Bůh nejvíce promlouvá, rozbíjí naše iluze o soběstačnosti, a tak nás vede k poznání, že Jej potřebujeme i Jeho spasení.
Ovšem po vydání knihy prochází Lewisův osobní život hlubokým otřesem, když jeho milovaná žena Joy onemocní rakovinou a nakonec umírá. Lewis si zapisuje své pocity a zkušenosti z tohoto období a shrnuje je v knize Svědectví o zármutku. A tato kniha je už diametrálně odlišná od předešlých brilantních úvah o bolesti. Najednou dříve jasná slova znějí jako prázdné fráze, člověk se tváří v tvář utrpení bouří, je naplněný hněvem vůči Bohu, který mu, jak se zdá, "sadisticky zabouchl dveře před nosem". Ale tyto výbuchy nejsou nic jiného než vyjádřením hluboké bolesti a vnitřního zranění, které je třeba "vyplakat". S postupem času si uvědomí, že ne Bůh zavřel dveře, ale že si je výčitkami člověk zavírá sám, že naopak Boha potřebuje. Otázky "Proč?" nenacházejí odpověď. Lewis píše: Když tyto otázky předkládám Bohu, nedostávám, žádnou odpověď. Avšak to neodpovídání je zvláštního druhu. Nejsou to ony zamčené dveře. Spíš jako by na mě tiše hleděl, určitě ne bez soucitu. Jako by vrtěl hlavou, ale ne na znamení odmítnutí, nýbrž že tu otázku nechává otevřenou. "Tiše, dítě moje," říká mi jeho pohled, "ty mi nerozumíš." Je možné, aby smrtelník kladl otázky, které Bůh vidí jako nezodpověditelné? Řekl bych, že je to docela možné. Na žádnou nesmyslnou otázku odpověď neexistuje. Kolik hodin má jedna míle? Je žlutá hranatá nebo kulatá?...
Lewisovo pojednání končí v jobovském svěření se Bohu a otevřením se do budoucnosti: nadějí na opětovné setkání v Boží slávě... (na motivy této knihy byl natočen film Krajina stínů)
Co dodat na závěr?
Jednoznačnou odpověď nenajdeme. V Písmu se objevují 2 přístupy: jednak je utrpení a bolest důsledkem rozhodnutí člověka, jednak je prezentováno jako realita, kterou se nemáme snažit vysvětlit, ale spíš přijmout a doprovázet v ní druhé. K prvnímu přístupu dodám už jen to, že nelze bolest chápat jako zvláštní trest, který Bůh na člověka sesílá. Spíše jde o důsledky lidského rozhodování (války, bída třetího světa = to, co nazýváme morální zlo), nakonec i tzv. fyzické zlo (přírodní katastrofy, nemoci...) mohou být do značné míry způsobeny lidskými zásahy do přírody, nevhodným chováním (Kdo nese vinu na tom, že se matce, která během těhotenství kouří a užívá drogy, narodí poškozené dítě? Bůh nebo ona sama?) Je třeba očistit naše představy o Bohu v tom, že by byl jakoby "instalatér", který opravuje to, co se nám nelíbí, nebo co jsme pokazili. Bůh dal světu a stvoření jistou autonomii, utrpení na člověka nesesílá, ale dopouští jej. Nakonec Božím cílem není "nebe na zemi", ale společenství s ním. A dokonale to bude až po smrti.
Vím,že je to už hrozně ohraná otázka,ale přesto na ni nevím odpověď.Jak mám odpovědět člověku ,který se ptá:Když je Bůh tak milující,proč nechává trpět nevinné lidi,nebo proč musí umírat malé děti,které se ničím neprovinily?Co potom třeba jejich rodiče-vždyť můžou na Boha zanevřít a ten to přece nechce.Chce,abychom ho měli rádi.Děkuji za odpověď. M.
Odpověď:
Toto je skutečně otázka, která provokuje celé lidské generace. Já si tedy nemohu dělat ambice, že bych ji jasně a stručně v několika větách vyložil tak, aby nás už více netrápila. Přesto se pokusím o malou reflexi. Ale dříve bych chtěl poukázat na knihu Michaela Paula Gallaghera SJ, Čestně o víře. Živé otázky křesťankého života, Cesta 1998. V této knížečce autor rozebírá nejčastější otázky, které si lidé v oblasti víry kladou. Mnoho z otázek, které jsou na našich stránkách www.katolik.cz položeny, tam najdete zodpovězené. Tak doporučuji prostudovat!!! Ke knize jsem se náhodou dostal před několika dny, tak jsem ji otevřel právě na otázce: "Jestliže je Bůh láska, proč je v životě tolik utrpení?" A musím říci, že i přes vážnost tématu mě odpověď rozesmála. Ne proto, že by byla tak humorná, spíš proto, že autor uváděl prakticky stejné odkazy na literaturu jako já před několika lety, když jsme na společenství mládeže probírali některé otázky teologické antropologie (stvoření a evoluce, tělo a duše, zlo ve světě, utrpení, smrt, život po smrti a věčnost...). Že by čistě náhoda? :-))
Tak, dost už bylo chlubení, nyní alepoň pár poznámek...
Především bych chtěl předeslat, že problém utrpení a bolesti ve světě byl, je a zůstane vždy zakryt tajemstvím. Žádné, byť sebelepší rozumové vysvětlení neobstojí v situaci, kdy se musí utrpení čelit nebo je do něj člověk uvržen. A existence těžce snesitelného utrpení patřila k nejtěžší námitkám proti Boží existenci vůbec. Ve filozofii proto vznikla tzv. teodicea, která měla být racionální obhajobou Boží existence vůči vážným námitkám, jako je právě (ne)dokonalost světa a utrpení. Nicméně my nemusíme vycházet od "Leibnitze", ale začneme u Písma. I zde je problém utrpení položen s velkou naléhavostí.
Můžeme na to jít "od Adama", respektive od židovského myslitele X. a IX. století př. Kr., tedy za králů Davida a Šalomouna, kdy Izrael dosahuje největšího rozkvětu v dějinách. Tento židovský myslitel zná základní náboženské události Izraele: vyvedení z Egypta a smlouvu na Sinaji. Zároveň si dobře uvědomuje, že vposledku vděčí izraelité za stabilitu říše nikoli sobě, ale Bohu. Na základě této zkušenosti, starých vyprávění a Boží inspirace vzniká text o stvoření světa (Gen 2,4b-25) (tzv. jahwistická redakce). Ale autor textu není idealista, který by zavíral oči před skutečností. Na jedné straně ví o smlouvě mezi Bohem a Izraelem, která by měla zaručit ideální život "jako v ráji", na druhé straně si uvědomuje, že tento ideál je velmi vzdálen od skutečnosti. Jestliže je Izrael ve zvláštní Boží péči, jak to, že existují nemoci, nepřátelství mezi lidmi, smrt...? Aby podal vysvětlení této nesrovnalosti, vzniká text Gen 3. Tedy utrpení a smrt jsou plodem lidského hříchu, v podstatě jsou důsledkem nevěrností vůči Bohu. A těch se Izraelité dopustili... Tak vzniká první koncept vysvětlující existenci utrpení: "trest" za spáchaný hřích.
Nutno říci, že tento koncept se díky teorii o kolektivní vině dal aplikovat prakticky na vše. Žádný člověk nemůže s čistým svědomím prohlásit, že se nikdy nevěrnosti vůči Bohu nedopustil, jednalo-li se o malé dítě, kde se o osobním provinění nedalo mluvit, pak jeho utrpení bylo trestem za hřích rodičů.
Dosti odlišný pohled na utrpení přináší starozákonní kniha Job. Job je zde prezentován jako spravedlivý, který se nikdy neprovinil vůči Bohu. Chybí tedy důvod, proč by měl být trestán. Přesto ho stihne velké neštěstí. Jeho tři přátelé jej však přesvědčují o tom, že Bůh musí mít důvod trestat jej, přesvědčují Joba, že se určitě něčeho špatného dopustil, protože Bůh by přece bezdůvodně utrpení neseslal. Job hájí svou bezúhonnost. Jeho rozhovor s přáteli nakonec ústí do chalozpěvu na Boží moudrost. Tři přátelé jsou už přesvědčeni o Jobově nevině, když vstupuje na scénu mladý Elíhú, který připomíná, že Bůh je daleko větší a moudřejší než člověk, že jedině On jej může vykoupit. Do jeho plamenné řeči však zasáhne Bůh sám. Znovu je vyzdvižena výsostná Boží pozice vůči člověku a nesmyslnost poměřování Boha lidskými měřítky. Job na to odpovídá poměrně krátkým vyznáním a úplným svěřením se Bohu.
Celé drama této biblické knihy se točí kolem udržitelnosti či neudržitelnosti koncepce utrpení jako trestu za hřích. V závěru knihy jasně vysvítá, že utrpení zůstává tajemstvím. Nedovíme se žádné bližší vysvětlení, proč utrpení existuje, ale zároveň je překonáno pojetí trestu za provinění. Biblický text nezdůvodňuje bolest, ale určuje praktický přístup – svěření se do Boží vůle a orientace na budoucnost.
Zásadní odmítnutí utrpení jako trestu za hřích najdeme i v Janově evangeliu, a to při uzdravení slepého od narození (Jan 9). Ježíš odmítá vysvětlení, že by onen slepec sám či jeho rodiče zhřešili, ale nemoc je příležitostí, "aby se na něm zjevily skutky Boží" (Jan 9,3). Nemoc se v tomto případě stává místem zvláštního způsobu Boží blízkosti. Smysl Ježíšových zázraků uzdravení není překonání nemoci jako takové zde a nyní, ale spíše mají ukázat na to, že v konečné fázi budou nemoc a utrpení zcela potlačeny – zázraky mají eschatologický charakter a ukazují, že Boží království je už teď mezi námi.
Nakonec vyvrcholení Ježíšova života na kříži není odmítnutím utrpení, ale spíše jeho přijetí a proměnění ve spásu. Dává bolesti smysl. Tím, že Ježíš na sebe bere i tento nepříjemný rozměr lidství (bolest a smrt) se nám Bůh maximálně přibližuje. Není situace, kdy by člověk byl Bohem opuštěn. Nutno dodat, že v těchto intencích pokračovali i první křesťané. I pro ně je bolest, utrpení a smrt přidružením se k Ježíšově výkupné oběti (Kol 1,24) a cesta k Bohu (srv. list sv. Ignáce z Antiochie Římanům).
Na druhé straně je třeba se bránit tomu, abychom bolest a utrpení přešli nějakým "laciným", ačkoli dobře míněným vysvětlením. Zde bych chtěl poukázat na dílo, na kterém jsem se "shodl" s výše zmíněným M. P. Gallagherem SJ. Jedná se velkou postavu anglické literatury, konvertitu a pozdější teologa C. S. Lewise. (Jen bych chtěl poznamenat, že můj jezuitský kolega Gallagher uvádí chybné jméno: nejedná se o Carla Sinclaira Lewise, ale zkratka "C. S." znamená Clive Staples Lewis. Ostatně na 90% knih je uvedena pouze zkratka, přátelé mu stejně říkali "Jack". :-)) Z jeho bohaté bibliografie (u nás většinou vydané v nakladatelství Návrat domů) chci vyzdvihnout dvě knihy: Problém bolesti (Vydavatelství křesťanských sborů Ostrava 1992) a Svědectví o zármutku (Návrat domů 1995). Knihy je zapotřebí číst v pořadí, jak jsem uvedl. V knize Problém bolesti vysvětluje Lewis poměrně brilantním způsobem, co je bolest a jaký je její význam. Právě v bolesti k nám Bůh nejvíce promlouvá, rozbíjí naše iluze o soběstačnosti, a tak nás vede k poznání, že Jej potřebujeme i Jeho spasení.
Ovšem po vydání knihy prochází Lewisův osobní život hlubokým otřesem, když jeho milovaná žena Joy onemocní rakovinou a nakonec umírá. Lewis si zapisuje své pocity a zkušenosti z tohoto období a shrnuje je v knize Svědectví o zármutku. A tato kniha je už diametrálně odlišná od předešlých brilantních úvah o bolesti. Najednou dříve jasná slova znějí jako prázdné fráze, člověk se tváří v tvář utrpení bouří, je naplněný hněvem vůči Bohu, který mu, jak se zdá, "sadisticky zabouchl dveře před nosem". Ale tyto výbuchy nejsou nic jiného než vyjádřením hluboké bolesti a vnitřního zranění, které je třeba "vyplakat". S postupem času si uvědomí, že ne Bůh zavřel dveře, ale že si je výčitkami člověk zavírá sám, že naopak Boha potřebuje. Otázky "Proč?" nenacházejí odpověď. Lewis píše: Když tyto otázky předkládám Bohu, nedostávám, žádnou odpověď. Avšak to neodpovídání je zvláštního druhu. Nejsou to ony zamčené dveře. Spíš jako by na mě tiše hleděl, určitě ne bez soucitu. Jako by vrtěl hlavou, ale ne na znamení odmítnutí, nýbrž že tu otázku nechává otevřenou. "Tiše, dítě moje," říká mi jeho pohled, "ty mi nerozumíš." Je možné, aby smrtelník kladl otázky, které Bůh vidí jako nezodpověditelné? Řekl bych, že je to docela možné. Na žádnou nesmyslnou otázku odpověď neexistuje. Kolik hodin má jedna míle? Je žlutá hranatá nebo kulatá?...
Lewisovo pojednání končí v jobovském svěření se Bohu a otevřením se do budoucnosti: nadějí na opětovné setkání v Boží slávě... (na motivy této knihy byl natočen film Krajina stínů)
Co dodat na závěr?
Jednoznačnou odpověď nenajdeme. V Písmu se objevují 2 přístupy: jednak je utrpení a bolest důsledkem rozhodnutí člověka, jednak je prezentováno jako realita, kterou se nemáme snažit vysvětlit, ale spíš přijmout a doprovázet v ní druhé. K prvnímu přístupu dodám už jen to, že nelze bolest chápat jako zvláštní trest, který Bůh na člověka sesílá. Spíše jde o důsledky lidského rozhodování (války, bída třetího světa = to, co nazýváme morální zlo), nakonec i tzv. fyzické zlo (přírodní katastrofy, nemoci...) mohou být do značné míry způsobeny lidskými zásahy do přírody, nevhodným chováním (Kdo nese vinu na tom, že se matce, která během těhotenství kouří a užívá drogy, narodí poškozené dítě? Bůh nebo ona sama?) Je třeba očistit naše představy o Bohu v tom, že by byl jakoby "instalatér", který opravuje to, co se nám nelíbí, nebo co jsme pokazili. Bůh dal světu a stvoření jistou autonomii, utrpení na člověka nesesílá, ale dopouští jej. Nakonec Božím cílem není "nebe na zemi", ale společenství s ním. A dokonale to bude až po smrti.
