Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
Proč česká římskokatolická církev zvláště po tak významných hodnostářích, jako jsou biskupové, nepožaduje negativní lustrační osvědčení? Jaké je to pak ozdravné poselství pro sekulární společnost, když je jmenován biskup, jehož jméno figurovalo na seznamu StB a tento se dokonce přizná, že spolupráci podepsal, ale nikomu neuškodil (morální vina - trestněprávně nepostižitelná- však podle mne zůstává). Podle mne se nikdo z kněží římskokatolické církve v ČR nikdy veřejně neomluvil za to, že s StB - byť pasivně - spolupracoval a neodstoupil poté z výkonu významných funkcí v této církvi. Když to tedy nejde dobrovolně, proč to alespoň nenařídit jako povinnost (myslím předložení negativního lustračního osvědčení zvláště těch, se kterými se počítá pro výkon nějakých důležitějších funkcí v této církvi)?
Odpověď:
Nevím, popravdě řečeno mne nikdy nenapadlo, že by to bylo potřebné. Lustrace se týkají osob, které zastávají určité politické funce, ovšem církev se řídí vlastními pravidly. Myslím, že by to byl krok zpět, protože už v dřívější době zasahoval panovník nebo šlechta do správy církve a moc užitku to nepřineslo.
Je také otázkou, zda prosté figurování na seznamu spolupracovníků StB je dostatečným důvodem k odsouzení člověka. Asi není tajemstvím, že na oněch seznamech byli i lidé, kteří fakticky nikdy nespolupracovali. Velký podíl v tom měly nátlak a vydírání ze strany činitelů StB. Ve zvláštní "péči" byli lidé na klíčových pozicích (vedoucí pracovníci podniků) a samozřejmě církev, kterou "opatrovali" církevní tajemníci. Asi by se musel posuzovat případ od případu, ale od mnoha lidí jsem slyšel o morálním nátlaku, který na ně byl činěn. A když je v sázce nejen osoba dotyčného, ale třeba i rodina nebo větší společenství lidí, pak se nelze až tak moc divit, že to někdo podepsal.
Máte pravdu v tom, že nezazněla oficiální omluva ani např. za členství v Pacem in Terris. Je to spíš skutečně záležitost svědomí dotyčného. Nakonec přece kde jinde než v církvi by se mělo počítat s obrácením a odpuštěním. Potvrzení o lustraci nic moc neřeší. Jak by asi dopadl při lustračním žízením takový apoštol Matouš? Vzhledem své "celnické" minulosti by asi neprošel... :-)
PS: Čistě pro klid čtenářů mohu prohlásit, že vlastním potvrzení o lustraci a že jsem byl shledán "čistým". Podepsal ho tehdy ministr vnitra Jan Ruml.
Proč česká římskokatolická církev zvláště po tak významných hodnostářích, jako jsou biskupové, nepožaduje negativní lustrační osvědčení? Jaké je to pak ozdravné poselství pro sekulární společnost, když je jmenován biskup, jehož jméno figurovalo na seznamu StB a tento se dokonce přizná, že spolupráci podepsal, ale nikomu neuškodil (morální vina - trestněprávně nepostižitelná- však podle mne zůstává). Podle mne se nikdo z kněží římskokatolické církve v ČR nikdy veřejně neomluvil za to, že s StB - byť pasivně - spolupracoval a neodstoupil poté z výkonu významných funkcí v této církvi. Když to tedy nejde dobrovolně, proč to alespoň nenařídit jako povinnost (myslím předložení negativního lustračního osvědčení zvláště těch, se kterými se počítá pro výkon nějakých důležitějších funkcí v této církvi)?
Odpověď:
Nevím, popravdě řečeno mne nikdy nenapadlo, že by to bylo potřebné. Lustrace se týkají osob, které zastávají určité politické funce, ovšem církev se řídí vlastními pravidly. Myslím, že by to byl krok zpět, protože už v dřívější době zasahoval panovník nebo šlechta do správy církve a moc užitku to nepřineslo.
Je také otázkou, zda prosté figurování na seznamu spolupracovníků StB je dostatečným důvodem k odsouzení člověka. Asi není tajemstvím, že na oněch seznamech byli i lidé, kteří fakticky nikdy nespolupracovali. Velký podíl v tom měly nátlak a vydírání ze strany činitelů StB. Ve zvláštní "péči" byli lidé na klíčových pozicích (vedoucí pracovníci podniků) a samozřejmě církev, kterou "opatrovali" církevní tajemníci. Asi by se musel posuzovat případ od případu, ale od mnoha lidí jsem slyšel o morálním nátlaku, který na ně byl činěn. A když je v sázce nejen osoba dotyčného, ale třeba i rodina nebo větší společenství lidí, pak se nelze až tak moc divit, že to někdo podepsal.
Máte pravdu v tom, že nezazněla oficiální omluva ani např. za členství v Pacem in Terris. Je to spíš skutečně záležitost svědomí dotyčného. Nakonec přece kde jinde než v církvi by se mělo počítat s obrácením a odpuštěním. Potvrzení o lustraci nic moc neřeší. Jak by asi dopadl při lustračním žízením takový apoštol Matouš? Vzhledem své "celnické" minulosti by asi neprošel... :-)
PS: Čistě pro klid čtenářů mohu prohlásit, že vlastním potvrzení o lustraci a že jsem byl shledán "čistým". Podepsal ho tehdy ministr vnitra Jan Ruml.
