Odeslání otázky/odkazu na e-mail
Otázka:
V jednom podobenství Pán Ježíš mluví o Božím království jako o perle, kterou když jeden kupec objevil,
prodal všechno co má a koupil tu perlu. V duchu tohoto podobenství bych se chtěl zeptat asi takto:
jak mám stále více objevovat perlu křesťanství (křesťanského života), abych žil skutečným křesťanským
životem stále méně z povinnosti, sebepřekonávání atd. a stále více z jakési "přirozené" touhy a s radostí ?
Jak být stále více křesťanem ze srdce (a ne jen z rozumu) ? Jak si celé křesťanství uvědomit (pochopit jej),
aby to nebylo něco k čemu se utíkám až v těžkých chvílích popř. když se to hodí mým (sobeckým) zájmům ?
Odpověď:
Myslím, že odpověď dává ono podobenství samo. Onen kupec měl především obrovskou vášeň pro perly. To bylo prvním a nejdůležitějším motorem. Pak už to šlo čistě racionální cestou: mám-li po něčem touhu, snažím se ji naplnit. A to tak, že předmět touhy získám. Záleží to na schopnostech, vynalézavosti, plánování, uvažování atd. Kupec nejednal zkratovitě, ale přesně si rozmyslel, co dělá...
Podobně i křesťanský život není záležitostí pouhých citů nebo zase jen pouhého rozumu. Obojí jde současně, ale někdy se vyjadřuje více v rovině emocionální, jindy v rovině racionální. Konečně, láska přece také není pouhý cit. I když rodiče milují své děti, tak ať chceme nebo ne, někdy musí zvednout hlas a zatnout zuby, nerozplývají se jen v citovostech. Ale ani manželská láska nespočívá v tom, co jeden k druhému momentálně cítí. I zde je to velmi často otázka zodpovědnosti a povinnosti. A to samé je ve vztahu k Bohu. Přece po nás nikdo nechce, abychom se při modlitbě rozplývali a nadšeně vzdychali. Spíše je to někdy docela dřina. Ale právě to má největší hodnotu: osvobození od povrchní citovosti a dosažení té roviny, že člověk "dává, ač to bolí" (srv. 1Kor 13).
Samozřejmě, že i při modlitbě a dalších křesťanských povinnostech může člověk zažívat radost a uspokojení. Ovšem je třeba mít vždy na paměti, že to je dobrovolný Boží dar, který nám může být kdykoli odjmut. Hrozí zde totiž nebezpečí návyku: člověk se pak bude modlit ne pro lásku k Bohu, ale proto, že mu je při tom dobře (jakási forma drogy). Stačí se podívat na pašijové události: kříž nebyl žádná legrace a na Kalvárii vůbec nešlo o projevy citů. Láska byla bičovaná, na kříži, láska trpěla. Teprve pak přišlo radostné Velikonoční ráno. Skutečná láska (agapé) není v tom, jaké potěšení mi z toho plyne, ale v tom, jakou oběť jsem pro to přinesl. A podle toho budeme jednou posuzováni. Je tu jeden mezi obětí Ježíšovou a naší zde přece je: Ježíš s toho nic neměl, všechno to zdarma udělal pro nás. Nám z toho ovšem odměna kouká, a ne malá. Co je to nějakých 80 let povinnosti proti radostné věčnosti...
A k poslední otázce už jen to, že se křesťanský život musí stát každodenní povinností. A pokud mám obavu z toho, že bych se k Bohu utíkal jen v těžkých chvílích, je zde snadná pomoc: prosit o těžší životní kříž. Aspoň člověk nebude mít příležitost se "ve chvílích pohody" od Boha vzdálit. ;-) Ačkoli, myslím, že ho každý máme "takakorát".
V jednom podobenství Pán Ježíš mluví o Božím království jako o perle, kterou když jeden kupec objevil,
prodal všechno co má a koupil tu perlu. V duchu tohoto podobenství bych se chtěl zeptat asi takto:
jak mám stále více objevovat perlu křesťanství (křesťanského života), abych žil skutečným křesťanským
životem stále méně z povinnosti, sebepřekonávání atd. a stále více z jakési "přirozené" touhy a s radostí ?
Jak být stále více křesťanem ze srdce (a ne jen z rozumu) ? Jak si celé křesťanství uvědomit (pochopit jej),
aby to nebylo něco k čemu se utíkám až v těžkých chvílích popř. když se to hodí mým (sobeckým) zájmům ?
Odpověď:
Myslím, že odpověď dává ono podobenství samo. Onen kupec měl především obrovskou vášeň pro perly. To bylo prvním a nejdůležitějším motorem. Pak už to šlo čistě racionální cestou: mám-li po něčem touhu, snažím se ji naplnit. A to tak, že předmět touhy získám. Záleží to na schopnostech, vynalézavosti, plánování, uvažování atd. Kupec nejednal zkratovitě, ale přesně si rozmyslel, co dělá...
Podobně i křesťanský život není záležitostí pouhých citů nebo zase jen pouhého rozumu. Obojí jde současně, ale někdy se vyjadřuje více v rovině emocionální, jindy v rovině racionální. Konečně, láska přece také není pouhý cit. I když rodiče milují své děti, tak ať chceme nebo ne, někdy musí zvednout hlas a zatnout zuby, nerozplývají se jen v citovostech. Ale ani manželská láska nespočívá v tom, co jeden k druhému momentálně cítí. I zde je to velmi často otázka zodpovědnosti a povinnosti. A to samé je ve vztahu k Bohu. Přece po nás nikdo nechce, abychom se při modlitbě rozplývali a nadšeně vzdychali. Spíše je to někdy docela dřina. Ale právě to má největší hodnotu: osvobození od povrchní citovosti a dosažení té roviny, že člověk "dává, ač to bolí" (srv. 1Kor 13).
Samozřejmě, že i při modlitbě a dalších křesťanských povinnostech může člověk zažívat radost a uspokojení. Ovšem je třeba mít vždy na paměti, že to je dobrovolný Boží dar, který nám může být kdykoli odjmut. Hrozí zde totiž nebezpečí návyku: člověk se pak bude modlit ne pro lásku k Bohu, ale proto, že mu je při tom dobře (jakási forma drogy). Stačí se podívat na pašijové události: kříž nebyl žádná legrace a na Kalvárii vůbec nešlo o projevy citů. Láska byla bičovaná, na kříži, láska trpěla. Teprve pak přišlo radostné Velikonoční ráno. Skutečná láska (agapé) není v tom, jaké potěšení mi z toho plyne, ale v tom, jakou oběť jsem pro to přinesl. A podle toho budeme jednou posuzováni. Je tu jeden mezi obětí Ježíšovou a naší zde přece je: Ježíš s toho nic neměl, všechno to zdarma udělal pro nás. Nám z toho ovšem odměna kouká, a ne malá. Co je to nějakých 80 let povinnosti proti radostné věčnosti...
A k poslední otázce už jen to, že se křesťanský život musí stát každodenní povinností. A pokud mám obavu z toho, že bych se k Bohu utíkal jen v těžkých chvílích, je zde snadná pomoc: prosit o těžší životní kříž. Aspoň člověk nebude mít příležitost se "ve chvílích pohody" od Boha vzdálit. ;-) Ačkoli, myslím, že ho každý máme "takakorát".
