Otázka:
Dnes jsou lidé hodně orientovaní na úspěch a na majetek, prestiž a pýchu. Myslel jsem si, že se to týká jen nevěřících nebo lidí se slabou vírou, ale teď pozoruji i v našem sboru, že se lidi ode mě a od mé rodiny odtahují - nemáme dost peněz, bereme dávky, nemůžeme na různé akce, nemáme na různé slavnosti a oslavy, nemáme technické vybavení - samozřejmé: video, mobil, auto, máme tři děti a starost, jak se uživíme.
Je pro křesťana handicapem být chudý?
Anebo je to Boží trest?
Nás to hodně trápí a neumíme si pomoci. Máme trapný punc těch, kteří nikdy nikam nejdou a ničeho se neúčastní, některým připadáme jen jako uzavření, jiní ale vědí, že je potřeba být od nás dál, aby taky nedostali prašivinu chudoby.
Jak se má správný křesťan chovat?

Odpověď:
Vzpomínám si na jeden případ, kdy cizí kněz pomohl jinému, až když zjistil, že právě on je don Bosco. Ten mu potom řekl: "Když máme málo, rozdělíme se o všechno, když máme hodně, rozmýšlíme si dát i málo". Všichni majetnější pak mají starost, jak si uchránit svoje. Proto Ježíš řekl, že se spíše procpe velbloud uchem jehly než boháč nebeskou bránou. Jeden radikální křesťanský názor dokonce tvrdí, že peníze v bance nepatří už tobě, který máš nadbytek, ale chudým. Vidět v blahobytu Boží přízeň je značně starozákonní pojetí. Nevím, jestli tři děti je hodně, ale pokud jich křesťané mají méně, asi se moc nedrží starozákoního "ploďte se a množte se", a když si nepomáhají, nechápu, proč se ještě pokládají za věřící a syny jednoho Otce. Já bych nevyměnil rodinu za bohatství. Dříve se mnou zalomcovala odpověď jedné tenistky-dívenky: "Když nevím jaké boty si vybrat, koupím oboje". Proto jsem lépe situovaným nezáviděl a děkoval Pánu za zdravý rozum.