Odpověď:

Otázka se dotýká bolavého místa na těle církve. Čeká nás zde v nejbližší době hodně práce, a jsem rád, že i Váš zájem o tuto oblast naznačuje, že se to dostává víc do středu pozornosti.

Jak pomoci? Především si myslím, že pokud u někoho jde o skutečný a výrazný syndrom vyhoření (známé jako burn out – z angl.), je to spíše práce pro odborníka – terapeuta. Ale lidé v blízkosti člověka vyhořelého nebo vyhořujícího mohou jistě pomoci vytvářet prostředí, které uzdravení pomůže. Tedy přemýšlet, jak osobně můžeme dotyčného člověka uvolnit z přehnaně stresujících okolností (pokud na to máme vliv; zároveň je třeba nešlápnout do toho jako slon do porcelánu), jak mu pomoci osvobodit se z jeho pocitu osamění, případně z existenciální frustrace. Nesmíme ale propadnout falešným „spasitelským“ sklonům. Nesmíme také toho člověka stresovat ještě víc, když mu řekneme třeba něco ve smyslu: Vzchop se, člověče! Vždyť jako křesťan máš být nadšený! Musíš se hodně modlit! atd. Je třeba s ním hovořit velmi citlivě, spíš mu nabídnout tichou a vlídnou podporu vlastní přítomnosti, vlastního naslouchání, než ho zahrnout hromadou dobrých nápadů nebo ho bombardovat láskou. Tato často jistě dobře míněná slova – v určitých případech by mohla být na místě – by člověku se syndromem vyhoření mohla napomoci spíše k ještě větší depresi nebo k ještě většímu přepínání sebe.

Dlužno poznamenat, že syndrom vyhoření se může stát i šancí pro hlubší poznání svých hranic, a jestli se podaří člověku tu krizi zvládnout, může dát novou orientaci, změněný životní rytmus, jiný pohled na vztahy k lidem. Proto může třeba velmi souviset s krizí středního věku a dostat se přes ni se stává životním úkolem a krokem dopředu.

Několik drobných rád, které mohou pomoci k předcházení nebo zvládnutí syndromu vyhoření:
- Najít si svou malou chvilku pro sebe, třeba čtvrt hodinky (tak, aby to nějak nezatížilo mou rodinu, z toho totiž mohou pramenit pocity viny, a vše se může ještě víc roztáčet) a pokusit se o krátkou reflexi, např.: pět věcí, které způsobily moje rozladění, znepokojují mě (tak si udělám určitý odstup od nich) a pět věcí, které mi daly nějaké potěšení, radost; mohu to v klidu procházet s vědomím blízkosti Boha, který to prožívá se mnou
- nějaký druh relaxace, který mi vyhovuje: jít si zaběhat, zahrát si fotbal, tenis, projít se v lese, dát si v klidu sprchu, pustit si příjemnou hudbu, častěji si zpívat si, hrát na nějaký hudební nástroj
- někoho navštívit, někomu zatelefonovat, jen tak; pokud mám někoho, komu věřím, mohu se mu svěřit se svými těžkostmi

Ohroženými druhy, které nemají daleko k burn out, jsou především lékaři, psychiatři, psychologové, kněží, policisté a vojáci, učitelé, ale i podnikatelé, politici, novináři a další. Vedení organizací, kde tito lidé pracují, by měla vážně brát na vědomí rizika pomáhajících profesí a aktivně vytvářet prostředí a mechanismy, které by maximálně umožňovaly takovým potížím předcházet.

Mnohem lepší než toto moje kusé neúplné povídání je sáhnout po nějaké literatuře, která je k dispozici i v češtině, např.:
- Jaro Křivohlavý: Jak neztratit nadšení (Grada) – celá kniha se přímo zabývá syndromem vyhoření
- Max Kašparů: Základy pastorální psychiatrie pro zpovědníky (Cesta) – v páté kapitole
- Wolfgang Schmidbauer: Psychická úskalí pomáhajících profesí (Portál)

Tématiky se dotýkají také některé články uveřejněné na stránkách Institut fur Pasthoraltheologie ve Vídni: http://www.pastoral.univie.ac.at/siteswift.php

Celkově si myslím, že jde o problém, který si zaslouží v církvi mnohem větší pozornosti.