Odpověď:

Pokusme se napřed komentovat celou událost, což bylo uzdravení posedlého v Gerase – Mk 5, 1–20; Mt 8, 28–34; Lk 8, 26–39, vidět kontext, protože jinak by ta epizoda se zvířaty byla vytržená ze souvislosti. Až pak budeme trochu schopní poradit si s těmi „vepříky“ a zároveň se ptát, jestli otázka patří do celkového kontextu nebo ne, a tak jako tak se na ni pokusit odpovědět.

Uzdravení posedlého v Gerase je příběhem o člověku, který byl ovládnutý zlem, žil „pod obraz“ živého člověka (bydlel v hrobech, křičel, bil do sebe kamením), nemohl si z toho sám pomoct, ani druzí nic nezmohli
(řetězy). Ten divoký muž se trápil. A Ježíš ho osvobodil, protože právě kvůli osvobození člověka Ježíš přišel, Ježíšovi na něm záleželo, nelekl se divocha, chtěl ho zbavit trápení, aby zase žil jako člověk.. A samozřejmě tím vším i ukázal svou moc nad zlými duchy, tedy – což je v kontextu evangelií – takto dokazuje svoje božství.

Jak to pak bylo s těmi vepři, do kterých Ježíš démonům dovolil vstoupit? Celé je to třeba chápat očima Židů. Hlavní věc, která zde stojí za pozornost, je to, že Žid se vepře štítil. Bylo to pro něho
nečisté zvíře. Navíc u některých národů to bylo zvíře posvátné, což asi židovský odpor k vepřům podtrhovalo. Jestliže nečistí duchové jsou posláni do nečistých vepřů, jsouna symbolické úrovni posláni tam, kam patří. To, že se hnali jako zběsilí, a vrhli se do moře, to opět odhaluje podstatu zla: jako šílený běh do prázdna. Moře je navíc symbolizováno jako chaotický živel a sídlo zlého ducha. A celé to stádo se tam utopilo, tedy ta síla, která ještě před chvílí nebyla k ovládnutí, je skrze Ježíšovu moc totálně eliminována. Ten dříve posedlý tam najednou sedí oblečen a chová se rozumně. A neuvěřitelná reakce (nás) lidí: když ho takto osvobozeného vidí, zděsili se. A prosili Ježíše, aby odešel pryč z jejich kraje. Ježíš přijímá jejich vyhoštění. Toto zbabělé počínání se podobá velkému strachu mnoha „dobře smýšlejících“. Jak říká   Hérbert Roux, francouzských teolog:

„Zůstávají raději se svými posedlými a nemocnými. Dávají raději přednost ustálenému nepořádku a tomu, aby šílení zůstali šílenými, než aby přijali takového rušitele a vydali se v nejisté dobrodružství. Když se šílenci stávají rozumnými a když se vepři vrhají do moře, oni mají po klidném spánku.“

Tento příběh tedy odkrývá strhující zvěst: Poselství o Ježíši Kristu, Božím Synu, který se nebojí zabrousit do pohanských krajin, nebojí se přiblížit k divokému, skrznaskrz zlem ovládnutému člověku, poslat to zlo v něm, kam patří, vrátit ho k důstojnosti lidství a prokázat svoje božství.

Proto jakkoli je otázka, zda mají zvířata „jakousi duši“, otázkou zajímavou, tak bych spíš řekl, že je vcelku irelevantní k danému textu evangelia. Přesto se ji pokusme zodpovědět.

Ti, kdo slouží lidem v oblasti osvobozováni, tzn. exorcisté, říkají, že dokonce i zvířata mohou byt "posedlá".
Říkají, že jestliže se Zlý duch může projevovat skrze neživé věci (různé zvuky, otvírání skříní, rány atd.), potom se může projevovat i skrze zvířata.

A pohledem biblistiky?

„Duší“ (hebr. nefeš) nazývá Písmo sv. každé lidské stvoření, včetně zvířat, viz. Gn 1,20n, nejčastěji ale přece jen se používá pro člověka. V tom smyslu výrazu nefeš, by se dalo na otázku po jakési
duši odpovědět: ano. Ve verši 24 se mluví o rozmanitých druzích živočichů. Slovo živočich je doslova „živá duše“.   Hebrejský výraz pro duši (nefeš) na rozdíl od řeckého (psyché) míní
duší jako oživenost těla vůbec. Přesto to, co říká Bible o člověku v Genezi, že Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem a že právě jemu vdechl do něho dech života, jasně ukazuje propastný rozdíl mezi „životním principem“ lidí a zvířat. Ty stvořil Bůh   na úplně jiné úrovni (můžeme říci „v jiném dni“) a žádné ze zvířat nemůže být člověku „přiměřeným, jemu rovným pomocníkem“ (Gn 2, 18-23). Trochu jinak bude tuto otázku řešit filozofie a psychologie, a to opět s různými výsledky, především podle toho, jak která filozofická škola chápe termín duše, jestli obecně jako vegetativní, animální a lidský životní princip nebo jako duchová duše charakterizovaná rozumem, svobodnou vůlí.. Katolická teologie mluví především o lidské duši, Bohem stvořené,   vychází z biblického pojetí a filozofickým jazykem zase říká, že duše je princip dávající formu tělu (anima forma corporis DS 902). Duše je známkou života, ale nikoli jeho zdrojem – a to je podstatný rozdíl mezi myšlením řeckým a semitským. Semita nepokládá za zdroj života duši, nýbrž Božího Ducha: „Bůh mu vdechl v chřípí dech života (nešemah) a tak se stal člověk živou bytostí (nefeš)“ (Gn2, 7)

Literatura:
Slovník biblické teologie, z francouzštiny přeložil Petr Kolář, vydal Velehrad – Křesťanská akademie, Řím