Datum vložení: 10.4.2003
Prosím Vás, pokud je to možné o vysvětlení pojmů a nejen pojmů
Mám problémy s tím pochopit vztahy uvnitř sebe sama : rozum, vůle, srdce,mysl,cit,duše,duch,vnitřní síla,tělo-duše (to mi je asi nejvíce jasné),tělo-duch, srdce-vůle,duše-cit.
Například: při zpytování svědomí za uplynulý den,před večerní modlitbou, si vzpomenu na událost, kterou jsem prožil a kam ji zařadit, byl to projev srdce,nebo rozumu,nebo citu či vůle ?
Oproti předchozímu plánu jsem nejdříve vyřídil jinou záležitost, protože to bylo na cestě - předpokládám vliv rozumu, ale současně jsem si uvědomil, že jsou tam sympatičtější lidé - možná,že právě proto jsem tam šel nejdříve, tedy cit zdůvodněný rozumem?Pokud to vypadá malicherně tak to možná pro ten kulhající příklad, ale některé své projevy mám opravdovou potřebu zařadit a také se mi neustále objevuje slovo s r d c e (prohledal jsem celý archiv) a především k tomu hledám vztahovost. Vždy si pokládám otázku vyšlo to z mého srdce? Nebyl to chladný kalkul rozumu?
Děkuji a nezlobte se, možná jsem puntíčkář.
Dobrořečím Bohu za všechno jeho stvoření a také za to, že i na nepatrné shlíží a zabývá se jejich problémky.
Děkuji.
Navíc chci v úvodu připomenout podobnou otázku, kterou jsem zodpovídal nedávno, takže věci tam řečené už neuvádím, abych se neopakoval (otázka č. 945, z 27. února, opět doporučuji i tam uvedenou literaturu a možnost duchovního doprovázení).
Jestliže mluvíme o kategoriích jako je rozum, vůle, cit, duše, duch, srdce, tak právě především proto, abychom si trochu usnadnili dlouhou cestu k poznání sebe sama, k porozumění svého jednání. Základní představu o těchto pojmech máme asi každý. Jestliže tedy člověk pojmy rozum, cit, vůle a další používá ve snaze lépe si porozumět, a přesto hned, nebo třeba „střednědobě“, to nevede k výrazným posunům v pochopení, ukazuje to na několik věcí:
- Podstatné: používáme-li tyto kategorie, měli bychom je vždy chápat jen jako pomůcku k vyznání se ve svých motivech. Nesmíme totiž připustit, aby se nám tyto kategorie nestaly pastí, jestli je nějak přeceňujeme a nevědomě personifikujeme. Protože já jsem především ČLOVĚK, jedinečná osoba (vědomá si svého jediného sjednoceného já), která ale někdy více někdy méně trpí svou rozervaností. Při této rozervanosti a nejistotě to ale neznamená, že ve mě v danou chvíli promluvil nějaký skrytý „pan Rozum“ nebo „paní Vůle“ atd., „kteří“ jsou nějak vymezeni v jasně oddělených hranicích, nebo jednají v určité koalici, nebo mezi sebou vedou bitvu. Nebo jinak: nejsou to nějaká jednotlivá „oddělení“, kde naše já přechází z jednoho do druhého jako z kanceláře do kanceláře. Říkám to takto přehnaně, ne proto, že by to byl Váš postoj, ale proto, aby to bylo patrnější. Ano, tyto kategorie jsou velmi užitečné, nikoli však samospasitelné.
- Jestliže Bůh nás stvořil jako člověka, osobu – a teď se budu dívat biblickým pohledem – abych byli jeho obrazem (Gen 1,26), tedy řekněme bytostí charakterizovanou jako „jednotu (nesmírné božské) bohatosti“, pak skrze náš souhlas se zlem, tedy hříchem, se člověk stal bytostí charakterizovanou jako „jednotu protikladů“. Zůstal sice jednotou (a na to nesmíme zapomenout!), člověkem, osobní integritou, ale: Hříchem, tedy lidským zproblematizováním Boží štědrosti a lásky, se tato bohatost v nás stává zdrojem protikladů. Ježíš je ale Spasitelem, který nás vnitřně a vzájemně opět sjednocuje (proces), viz starokřesťanský chvalozpěv, který cituje sv. Pavel ve svém listu Efesanům:
„...seznámil nás s TAJEMSTVÍM své vůle,... že SJEDNOTÍ V KRISTU VŠE, co je na nebi i na zemi.“ (Ef 1, 10)
- Jedinečně to vyjadřuje určitou dramatickou formou i sv. Pavel ve svém osobním vyznání:
„Jsem si vědom, že ve mně, to je v mém těle dobro nesídlí. Vůli sice mám, ale dobro vykonat nedovedu. Neboť nekonám dobro, které chci, nýbrž dělám zlo, které nechci. Jestliže tedy konám to, co nechci, nedělám to už já, ale hřích, který sídlí ve mně. Shledávám tedy, že je to jako pravidlo: třebaže chci dělat dobro, vyjde mi z toho zlo. Jako člověk vnitřní radostně souhlasím s Božím zákonem. Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu a dělá ze mě zajatce zákona hříchu, který vládne v mých údech. Já nešťastný člověk! Kdo mě osvobodí od těla propadlého této smrti? Díky Bohu! (Je to možné) skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“ (Řím 7, 18-25)
Balzám pro lidi, které svazuje nějaká forma ponurého moralismu, pokryteckého perfekcionicmu. On, Ježíš, je cestou a garantem k obnovení jednoty v nás – hlavně východní křesťanství má pro toto sjednocování symbolický výraz SRDCE – a ta cesta trvá dlouho. Pavlovo odvážné vyjádření je výzvou k odvaze naší: ochota přijmout svoje protiklady, svoje nezvládnuté city, svůj „stín“ – řečeno hlubinnou psychologií, svoje viny. I přes svou rozháranost, přes svoje hříchy, s kterými trpělivě znovu a znovu bojujeme, být přítelem sebe sama. Pochopitelně tak jako Vy, také já a každý jiný si klademe nejednu tíživou otázku a hledáme na ni odpověď. Ale až později si někdy uvědomíme, že jsme jako lidé vyrostli nikoli na tom, jak rychle jsme si otázku zodpověděli, ale na tom, jak dlouho a poctivě jsme ji dokázali v sobě udržet a vydržet, aniž bychom rezignovali na hledání dobra a lásky.
- Snaha rozeznat, jestli naše jednání rozhodl rozum, cit, vůle ... je vlastně touhou po jednání z čistého srdce (Mt 5, 8). A to je dobrá cesta, která sice neskrývá omyly, ale zároveň přináší i nové osobní objevy a milá překvapení. To Vám ze srdce přeji.
Další doporučená literatura:
Anselm Grün: Spiritualita zdola (Karmelitánské nakladatelství)
Henri J. M. Nouwen: Naslouchal jsem tichu (Portál)
Henri J. M. Nouwen: Našel jsem domov (Portál)
Tomáš Špidlík: Jak očistit své srdce? (Refugium – Centro Aletti)
Pavel Ambroz, Boris Vyčeslavcev, Richard Čemus, Jan Andreas, Jean-Yves Leloup: Tajemství srdce (sborník; Refugium – Centro Aletti)
Podle slovníků a encyklopedií:
ROZUM
Lat. intellectus. Má vazbu na inteligenci, se schopností rozumět pravdě. Rozum je jeden ze sedmi darů Ducha svatého. (Piero Petrosillo: Křesťanství od A do Z; Karmelitánské nakl.)
Rozum je zároveň pojmový, diskurzivní, docházející k závěrům a současně intuitivní... (Karl Rahner, Herbert Forgrimler: Teologický slovník; Zvon)
Rozum je lidská schopnost myšlení a poznání. (Wolfgang Beinert: Slovník katolické dogmatiky; MCM)
Rozum je organizovaný systém vědomostí, provázený schopností s nimi pracovat osvojením rozumových operací. (P. Hartl, H. Hartlová: Psychologický slovník; Portál)
CIT
Citem rozumíme vnitřní prožitek předmětného světa či (v mezilidských vztazích) prožitek druhého člověka v jeho specifické odlišnosti vyúsťující do subjektivního pohnutí (emoce). (Karl Rahner, Herbert Forgrimler: Teologický slovník; Zvon)
Dle Wundta má tři rozměry: a) libost-nelibost, b) napětí-uvolnění, c) rozrušení-uklidnění; city jsou biol. účelné, mají regulativní charakter, jsou evolučně starší než rozumové procesy, proto silnější, méně ovlivnitelné než kognitivní procesy (P. Hartl, H. Hartlová: Psychologický slovník; Portál)
SRDCE
Teologicky je srdce člověka „místo“ úplného se otevření pro Boha. (Wolfgang Beinert: Slovník katolické dogmatiky; MCM)
Otázka:
Pán ať je s Vámi, pokoj Vám!Prosím Vás, pokud je to možné o vysvětlení pojmů a nejen pojmů
Mám problémy s tím pochopit vztahy uvnitř sebe sama : rozum, vůle, srdce,mysl,cit,duše,duch,vnitřní síla,tělo-duše (to mi je asi nejvíce jasné),tělo-duch, srdce-vůle,duše-cit.
Například: při zpytování svědomí za uplynulý den,před večerní modlitbou, si vzpomenu na událost, kterou jsem prožil a kam ji zařadit, byl to projev srdce,nebo rozumu,nebo citu či vůle ?
Oproti předchozímu plánu jsem nejdříve vyřídil jinou záležitost, protože to bylo na cestě - předpokládám vliv rozumu, ale současně jsem si uvědomil, že jsou tam sympatičtější lidé - možná,že právě proto jsem tam šel nejdříve, tedy cit zdůvodněný rozumem?Pokud to vypadá malicherně tak to možná pro ten kulhající příklad, ale některé své projevy mám opravdovou potřebu zařadit a také se mi neustále objevuje slovo s r d c e (prohledal jsem celý archiv) a především k tomu hledám vztahovost. Vždy si pokládám otázku vyšlo to z mého srdce? Nebyl to chladný kalkul rozumu?
Děkuji a nezlobte se, možná jsem puntíčkář.
Dobrořečím Bohu za všechno jeho stvoření a také za to, že i na nepatrné shlíží a zabývá se jejich problémky.
Děkuji.
Odpověď:
Podrobné vysvětlování pojmů by bylo obtížné a zdlouhavé. Protože tyto pojmy vidí jinak filosofie, jinak psycholgie, jinak teologie ... Navíc tyto uvedené i neuvedené vědní obory mají svoje školy a přístupy. Snaha o ujasňování pojmů pak vede k trpělivému studiu mnohých moudrých knih, to je cesta nelehká – i časově – ale velmi užitečná. Přesto ale v závěru ve velké stručnosti uvedu základní vymezení.Navíc chci v úvodu připomenout podobnou otázku, kterou jsem zodpovídal nedávno, takže věci tam řečené už neuvádím, abych se neopakoval (otázka č. 945, z 27. února, opět doporučuji i tam uvedenou literaturu a možnost duchovního doprovázení).
Jestliže mluvíme o kategoriích jako je rozum, vůle, cit, duše, duch, srdce, tak právě především proto, abychom si trochu usnadnili dlouhou cestu k poznání sebe sama, k porozumění svého jednání. Základní představu o těchto pojmech máme asi každý. Jestliže tedy člověk pojmy rozum, cit, vůle a další používá ve snaze lépe si porozumět, a přesto hned, nebo třeba „střednědobě“, to nevede k výrazným posunům v pochopení, ukazuje to na několik věcí:
- Podstatné: používáme-li tyto kategorie, měli bychom je vždy chápat jen jako pomůcku k vyznání se ve svých motivech. Nesmíme totiž připustit, aby se nám tyto kategorie nestaly pastí, jestli je nějak přeceňujeme a nevědomě personifikujeme. Protože já jsem především ČLOVĚK, jedinečná osoba (vědomá si svého jediného sjednoceného já), která ale někdy více někdy méně trpí svou rozervaností. Při této rozervanosti a nejistotě to ale neznamená, že ve mě v danou chvíli promluvil nějaký skrytý „pan Rozum“ nebo „paní Vůle“ atd., „kteří“ jsou nějak vymezeni v jasně oddělených hranicích, nebo jednají v určité koalici, nebo mezi sebou vedou bitvu. Nebo jinak: nejsou to nějaká jednotlivá „oddělení“, kde naše já přechází z jednoho do druhého jako z kanceláře do kanceláře. Říkám to takto přehnaně, ne proto, že by to byl Váš postoj, ale proto, aby to bylo patrnější. Ano, tyto kategorie jsou velmi užitečné, nikoli však samospasitelné.
- Jestliže Bůh nás stvořil jako člověka, osobu – a teď se budu dívat biblickým pohledem – abych byli jeho obrazem (Gen 1,26), tedy řekněme bytostí charakterizovanou jako „jednotu (nesmírné božské) bohatosti“, pak skrze náš souhlas se zlem, tedy hříchem, se člověk stal bytostí charakterizovanou jako „jednotu protikladů“. Zůstal sice jednotou (a na to nesmíme zapomenout!), člověkem, osobní integritou, ale: Hříchem, tedy lidským zproblematizováním Boží štědrosti a lásky, se tato bohatost v nás stává zdrojem protikladů. Ježíš je ale Spasitelem, který nás vnitřně a vzájemně opět sjednocuje (proces), viz starokřesťanský chvalozpěv, který cituje sv. Pavel ve svém listu Efesanům:
„...seznámil nás s TAJEMSTVÍM své vůle,... že SJEDNOTÍ V KRISTU VŠE, co je na nebi i na zemi.“ (Ef 1, 10)
- Jedinečně to vyjadřuje určitou dramatickou formou i sv. Pavel ve svém osobním vyznání:
„Jsem si vědom, že ve mně, to je v mém těle dobro nesídlí. Vůli sice mám, ale dobro vykonat nedovedu. Neboť nekonám dobro, které chci, nýbrž dělám zlo, které nechci. Jestliže tedy konám to, co nechci, nedělám to už já, ale hřích, který sídlí ve mně. Shledávám tedy, že je to jako pravidlo: třebaže chci dělat dobro, vyjde mi z toho zlo. Jako člověk vnitřní radostně souhlasím s Božím zákonem. Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu a dělá ze mě zajatce zákona hříchu, který vládne v mých údech. Já nešťastný člověk! Kdo mě osvobodí od těla propadlého této smrti? Díky Bohu! (Je to možné) skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“ (Řím 7, 18-25)
Balzám pro lidi, které svazuje nějaká forma ponurého moralismu, pokryteckého perfekcionicmu. On, Ježíš, je cestou a garantem k obnovení jednoty v nás – hlavně východní křesťanství má pro toto sjednocování symbolický výraz SRDCE – a ta cesta trvá dlouho. Pavlovo odvážné vyjádření je výzvou k odvaze naší: ochota přijmout svoje protiklady, svoje nezvládnuté city, svůj „stín“ – řečeno hlubinnou psychologií, svoje viny. I přes svou rozháranost, přes svoje hříchy, s kterými trpělivě znovu a znovu bojujeme, být přítelem sebe sama. Pochopitelně tak jako Vy, také já a každý jiný si klademe nejednu tíživou otázku a hledáme na ni odpověď. Ale až později si někdy uvědomíme, že jsme jako lidé vyrostli nikoli na tom, jak rychle jsme si otázku zodpověděli, ale na tom, jak dlouho a poctivě jsme ji dokázali v sobě udržet a vydržet, aniž bychom rezignovali na hledání dobra a lásky.
- Snaha rozeznat, jestli naše jednání rozhodl rozum, cit, vůle ... je vlastně touhou po jednání z čistého srdce (Mt 5, 8). A to je dobrá cesta, která sice neskrývá omyly, ale zároveň přináší i nové osobní objevy a milá překvapení. To Vám ze srdce přeji.
Další doporučená literatura:
Anselm Grün: Spiritualita zdola (Karmelitánské nakladatelství)
Henri J. M. Nouwen: Naslouchal jsem tichu (Portál)
Henri J. M. Nouwen: Našel jsem domov (Portál)
Tomáš Špidlík: Jak očistit své srdce? (Refugium – Centro Aletti)
Pavel Ambroz, Boris Vyčeslavcev, Richard Čemus, Jan Andreas, Jean-Yves Leloup: Tajemství srdce (sborník; Refugium – Centro Aletti)
Podle slovníků a encyklopedií:
ROZUM
Lat. intellectus. Má vazbu na inteligenci, se schopností rozumět pravdě. Rozum je jeden ze sedmi darů Ducha svatého. (Piero Petrosillo: Křesťanství od A do Z; Karmelitánské nakl.)
Rozum je zároveň pojmový, diskurzivní, docházející k závěrům a současně intuitivní... (Karl Rahner, Herbert Forgrimler: Teologický slovník; Zvon)
Rozum je lidská schopnost myšlení a poznání. (Wolfgang Beinert: Slovník katolické dogmatiky; MCM)
Rozum je organizovaný systém vědomostí, provázený schopností s nimi pracovat osvojením rozumových operací. (P. Hartl, H. Hartlová: Psychologický slovník; Portál)
CIT
Citem rozumíme vnitřní prožitek předmětného světa či (v mezilidských vztazích) prožitek druhého člověka v jeho specifické odlišnosti vyúsťující do subjektivního pohnutí (emoce). (Karl Rahner, Herbert Forgrimler: Teologický slovník; Zvon)
Dle Wundta má tři rozměry: a) libost-nelibost, b) napětí-uvolnění, c) rozrušení-uklidnění; city jsou biol. účelné, mají regulativní charakter, jsou evolučně starší než rozumové procesy, proto silnější, méně ovlivnitelné než kognitivní procesy (P. Hartl, H. Hartlová: Psychologický slovník; Portál)
SRDCE
Teologicky je srdce člověka „místo“ úplného se otevření pro Boha. (Wolfgang Beinert: Slovník katolické dogmatiky; MCM)
Na otázku odpověděl:
Mgr. Petr Nešpor
