Odpověď:

Postoj církve k sebevraždě je popsán v Katechizmu katolické církve:

2280 Každý je odpovědný za svůj život před Bohem, který mu jej dal. On také zůstává jeho svrchovaným pánem. Máme jej přijímat s vděčností a ochraňovat jej k jeho cti a ke spáse svých duší. Jsme správci a ne vlastníky života, který nám Bůh svěřil. Nenakládáme s ním volně.
2281 Sebevražda se příčí přirozenému lidskému sklonu uchovat a zvěčnit svůj život. Závažně odporuje správné lásce k sobě. Zároveň je to urážka lásky k bližnímu, protože láme nespravedlivě svazky solidarity s rodinným společenstvím, s národní i lidskou společností, vůči nimž mám závazky. Sebevražda je proti lásce živého Boha.
2282 Je-li sebevražda spáchána s úmyslem dát příklad, především mladým, pak je i těžkým pohoršením. Úmyslná spolupráce na sebevraždě se příčí mravnímu zákonu.
Těžké psychické poruchy, úzkost nebo strach z těžké zkoušky, z utrpení nebo z mučení mohou odpovědnost sebevraha zmenšit.
2283 Nemá se zoufat nad věčnou spásou osob, které se usmrtily. Bůh jim může dát příležitost pro spásonosnou lítost cestami, které zná jen on Sám. Církev se za osoby, které si sáhly na život, modlí.

Z tohoto je patrný jistý posun morální teologie v hodnocení sebevraždy. Zatímco dříve byl sebevražedný čin chápán jako definitivní odmítnutí Božího milosrdenství a sebevrahům byl odepřen církevní pohřeb, současný pohled bere v úvahu možné okolnosti, které mohly odpovědnost sebevraha zmenšit. Proto nechce posuzovat, jaké důsledky má sebevražda na věčný život toho, kdo si na život sáhl. Spása je Boží záležitostí a my můžeme pouze dotyčného svěřit modlitbou do Božího milosrdenství. Je třeba spíše pozitivně vyzdvihovat hodnotu života jako Božího daru a lidskou zodpovědnost při zacházení s ním.