Odpověď:

Knězi se ve svátosti smíření vyznává z trestných činů i morálních přečinů. Tyto skutečnosti jsou však lítostí a rozhřešením smazány. Protože je nevyčítá nejvyšší Soudce, nemůže z nich ani obviňovat kněz. To je teologický pohled; církevní právo to nazývá neporušitelnou pečetí svátosti. Nejen že zpovědník nesmí sdělit někomu dalšímu jakoukoliv skutečnost, jejíž znalost vychází se svátosti smíření, ale nesmí jí ani využít. (To by konkrétně znamenalo, že kněz nemůže udat vraha; říci, že pachatelem byl jeden z kajícníků; ani jít vybrat peníze z banky, dozví-li se o jejím „vytunelování“.) ...zpovědník nesmí nic vyzradit ani slovem, ani žádným jiným způsobem a z žádného důvodu CIC 983
Pro samotného věřícího či případného tlumočníka je obsah vyznání tajemstvím. Prakticky to pro kněze znamená, že za přímé porušení svátostného tajemství následuje automatická exkomunikace, jejíž snětí je vyhrazeno Apoštolskému stolci; ostatní případy vyzrazení jsou podle závažnosti stiženy spravedlivým trestem, a to až exkomunikací.
Církevní právo tedy knězi nařizuje mlčení; občanský zákoník mu pak jinou povinnost neukládá. Podle ustanovení § 168 odst. 3 věta druhá zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů "oznamovací povinnost nemá také duchovní registrované církve a náboženské společnosti s oprávněním k výkonu zvláštních práv, dozví-li se o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství".