Odpověď:

Teoreticky jsou právě zastánci tridentské tradice církvi nejblíže, ale prakticky z této strany dochází k největším napětím. Některé jejich funkce nejsou platné, neboť ke svátosti manželství a smíření je třeba delegace (jak bylo v nedávné otázce) – to pak „řeší“ výpadem na platnost katolické eucharistie a snad časem přibude i zpochybňování kněžského svěcení podle nového obřadu. Je to veliká bolest, ale nezbude než se jí zabývat.

Staletí přece užívaný výraz neabsolutizuje. To, o čem se diskutuje, není problémem vyjádření, nýbrž odmítání změny. Písmo sice také praví, že staré je lepší, ale ve značně odlišném kontextu. Zvláště je to patrné na předkoncilních předpisech, že ke konsekraci jsou podstatně potřebná slova: toto je mé tělo – toto je kalich mé krve; a ostatní slova jsou pouze doplňující (proto je lze autoritě upraviti). Až po liturgické reformě se vyskytly hlasy o neplatnosti proměňování kvůli obměně vyjádření. Matoušovo a Markovo „za vás“ se vztahuje pouze na přítomné apoštoly u Poslední večeře; Lukášovo a Pavlovo „za mnohé“ - ve smyslu „za všechny“ – na všechny lidi, neboť Kristus se obětoval za spásu celého světa. Ve výrazu není změněn význam, neboť hebrejské „množství“ označuje celek. Podobá se to trochu rokování, jaký je rozdíl mezi „nespočet“ a „nekonečno“.

„I ve starém znění slov ustanovení v římském kánonu na Zelený čtvrtek od počátku stálo Večer předtím, než za naši a za spásu všech lidí trpěl...“ proto je Kristova vůle spasit všechny vystižena správně. (K. Richter: Liturgie a život, Vyšehrad 2003). A stejně se k tomu staví i Písmo“ Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas. (1 Tim 2; 5)

Slova proměňování (která znají katolíci z kostela) znějí: Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo, které se za vás vydává. – Vezměte a pijte z něho všichni: toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku. ovšem latina má: Přijměte a jezte z tohoto všichni: toto je totiž tělo mé, které se za vás vydává. – Přijměte a pijte z něho všichni: toto je totiž kalich krve mé nové a věčné smlouvy, která se za vás a za mnohé prolévá na odpuštění hříchů. Toto konejte na mou památku. a řecké Písmo: Vezměte, jezte, toto je tělo mé. - Pijte z něho všichni. Toto totiž je krev má, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů. / Vezměte, toto je tělo mé. - Toto je krev má, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé. / Toto je tělo mé, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku. - Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá. / Toto mé je tělo za vás, to čiňte na mou památku. - Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku. Všimli jste si těch rozdílných formulací (a že Kristus vůbec nehovořil o „věčné“ smlouvě)? Proměňoval platně apoštol Pavel? Přijímá miliarda katolíků třicet let chléb pouze na památku, anebo ke spáse Kristovo Tělo? Má úzkostlivý kněz pro konsekrační formulaci užít tedy latiny, francouzštiny či polštiny („per multis / pour la multitude / za wielu“)?

Ve svátostech svěřil Kristus církvi prostředky ke spáse. Ona – církev – skrze své dohlížitele má také jediná k nim právo je opatrovat, vysluhovat, střežit, udílet, slavit (a jak jinak se to ještě v dějinách nazývalo). Redukovat svátosti na zákonický jazykozpyt je znevažování Božího daru. A ještě, chce se mi zapřísahat, nestačí-li posledním pravo-věrným tzv. katolíkům zpochybňujícím Kristovu přítomnost v Eucharistii, že tato slova pronáší i samotný náměstek Ježíše Krista, ať se ptají exorcistů, jak ďábel Jeho přítomost uznává. Napadání nejposvátnějších slov pro vlastní staromilství s sebou přináší odluku od víry církve, jejíž nejvyšší pastýř má pro Kristův příslib garantováno vedení skrze Ducha svatého. (Ne jako my nebo oni :-)
Ocituji odborníka: „Podle slov buly v úvodu tridentského misálu se nemá nikdy nic přidávat, vynechávat nebo měnit. Je to ovšem disciplinární ustanovení, které v žádném případě nemůže právně vázat pozdější papeže nebo všeobecné koncily.“ (A. Adam: Liturgika, Vyšehrad 2001)