Odpověď:

Katolická morálka nepovažuje úmysl rozhodovat o tom, zda dojde při sexuálním spojení k početí dítěte, za špatný. Ochota přijmout dítě k sexu jistě patří, ne však nutně také úmysl dítě zplodit. Rozumný úmysl nezplodit při konkrétním sexuálním spojení dítě vidí Církev jako chvályhodnou součást zodpovědného přístupu k životu. Katolíci si nemyslí, že čím více dětí rodiče mají, tím lépe. Plánovat rodičovství by ovšem bylo možné také způsobem, o kterém píšete: prostě mít sexuální styk tehdy, když chceme dítě, a v jiných obdobích se ho zříci. Ačkoli je na tomto přístupu sympatická určitá radikalita, může být také zároveň velmi nebezpečný.

Za prvé: před dlouhou sexuální zdrženlivostí varoval už svatý Pavel. Sexuální zdrženlivost má v manželství své místo, dokonce i manželé mohou dospět po čase k rozhodnutí, že se zřeknou sexuálního života úplně, to vše musí ale nastoupit z čistě duchovních důvodů, jako svobodné rozhodnutí k určitému druhu půstu a duchovní plodnosti, jako společné (!) svobodné (!) porozumnění zvláštnímu Božímu povolání.

A za druhé: pokud by manželé sexuálně nežili jen z toho důvodu, že nechtějí mít děti a PPR se jim zdála málo radikální, hrozila by zde degradace sexuality na čistě rozmnožovací záležitost. (Nemluvím o situacích, kdy PPR selhává - nikdo ovšem netvrdí, že PPR je jednoduchá metoda, je to metoda velmi spolehlivá a velmi složitá - ale o čistě teoreticky motivovaném odporu k PPR, tak jak jej naznačujete.) U člověka je ovšem sexualita nedílně také prostředkem vzájemné komunikace a osobního společenství. Zdrženlivost má jistě v manželské sexualitě prvořadé místo, je vlastně i podstatou PPR, nelze však říci, že je jedinou metodou plánování, tedy že PPR je špatná, že je zlé mít sexuální spojení ve chvíli, kdy nelze otěhotnět.

Proč ovšem církvi tak vadí antikoncepce a tak nevadí PPR?
Církev nepopírá, že obě metody mohou být vedeny stejně dobrými důvody, dokonce nepopírá ani to, že důvody, které vedou určité konkrétní manžele k použití antikoncepce, mohou být ještě ušlechtilejší než ty, které vedou jiné konkrétní manžele k použití PPR. Církev však v mnoha případech hájí názor, že k tomu, aby skutek byl dobrý, nestačí jen dobré motivy, ale skutek sám o sobě musí být dobrý. A antikoncepce (použitá kvůli zabránění otěhotnění v partnerském sexu) je jedním ze skutků, který je sám o sobě špatný.
Proč?
Je jistě obtížné v současné době, plné zápasů o nové morální definice a plné ústupu z tradičních pozic, hájit církevní pohled na sexualitu. Stojíme často před tím, že někdo zpochybňuje věci, které byly dříve považovány za samozřejmé. Neumíme rychle najít odpovědi a je to na nás znát. Jsme nervózní a útoční, nebo naopak defenzivní a ustupující. Uvědomme si ovšem, že trvalo několik staletí, než našli křesťané odpovědi na pohanské námitky v římské říši. Podobně tomu bude zřejmě i u nás. Samozřejmé věci se hájí nejobtížněji. Pohled na sexualitu je jednou z takových samozřejmých věcí, kterou ještě před osmdesáti lety sdílela téměř celá Evropa. Před osmdesáti lety byli proti antikoncepci nejen všechny protestantské církve, ale i například T.G. Masaryk.

Proti antikoncepci se dá uvést celá řada důvodů, tak jako například proti lži či krádeži. Mně osobně nejvíce pomáhá důvod druhořadý: pohled na ony velké plakáty s nápisy "Kdykoliv, kdekoliv a s kýmkoliv" s reklamou na kondomy. Tento plakát mi dodává morální jistotu, že kultura, která s antikoncepcí přichází, není kulturou lásky, ale kulturou sobectví.
Obecně se za nejlepší zdůvodnění církevního odporu proti antikoncepci považuje pohled na lidskou sexualitu, kterou vypracovali polští filozofové a moralisté v institutu založeném v šedesátých letech Karolem Wojtylou. Tento pohled bývá někdy považován za hlubší, než jaký přináší slavná papežská encyklika Pavla VI. Humanae vitae.
Polský pohled je následující: sexuální chování dvou partnerů není jen nevyjádřitelným projevem něžnosti, ale také určitou řečí, řečí těla, která má své obsahy a významy a na kterou lze uplatnit také měřítka pravdy a lži.
Nezáleží jen na úmyslu, který do svého sexuálního chování vkládám, ale ono samotné chování má vždy svůj vlastní význam. Vkládám-li do samotných tělesných procesů umělou překážku, vkládám do svého těla lež, svým tělem lžu. Sexuální spojení s antikoncepcí je lží, naznačuje odevzdání a přijetí, ale do samotné řeči těla vkládá výraz nepřijetí a odmítnutí. Antikoncepce nemístně rozšiřuje pole, které je člověku určeno k ovládání, totiž pole vnější přírody a lidského zdraví, na pole, které je určeno k sebeovládání, totiž pole osobních lidských vztahů. Sexuální spojení je neseparovatelné právě od těchto osobních vztahů, je jejich výrazem, nepřepólovatelným symbolem. Když používám antikoncepci, říkám tím: "Nechci Tě!" Tento postoj se neprojeví hned, ale postupně bude naše vztahy degradovat a bude mít takové celospolečenské důsledky, jako např. onen výše zmiňovaný plakát. Lidské tělo zde přestává být důležité, stává se pouhým nástrojem k použití.
Je možné na sexualitě uměle vylepšovat to, co se týká lidského zdraví, ale ne to, co právě toto zdraví, tuto přirozenost chce porušit. Právě proto je možné použití PPR: tato metoda respektuje přirozenou řeč těla, tak, jak je nastavena Stvořitelem. Proto je možný sex v těhotenství. Není špatné nechtít z rozumných a láskyplných (!) důvodů v konkrétním případě počít dítě, ale je špatné chtít svým tělem lhát.

Nemyslím si, že jsem odpověděl nějak mimořádně přesvědčivě, ostatně ani větším autoritám se to příliš přesvědčivě nedaří. V této věci je jistě celá řada otázek a lze čekat nová vyjasnění. Nemyslím si však, že by se církev v budoucnu vydala v této věci o 180 stupňů jiným směrem.
Na závěr se trošku stydím, že jsem antikoncepci věnoval více místa než např. odpovědi na jednu z otázek týkající se Nejsvětější Trojice. Abych dojem vylepšil, odvolám se na lepší kapacitu, Hanse Urs von Balthasara. Ten říká, že církev dělá ve věcech sexuální morálky nejlépe, když prostě neustále připomíná základní důrazy evangelia a jeho blahoslavenství. Ono to pak asi lidem více dojde samo. O antikoncepci toho sice v evangeliu moc nenajdeme ("Pán Ježíš nebyl gynekolog!", jak zdůrazňuje jeden kněz při snaze lidí vyřešit tyto otázky příliš "do detailu"), ale zato je tam toho dost o lásce. A tou je dobré vždycky začít.